Hluboký respekt patří Petru Fialovi za jeho návštěvu bojujícího Kyjeva a presidenta Zelenského, stejně hluboký respekt patří samozřejmě i všem ostatní členům této riskantní a přitom tak symbolické a významné expedice. A jeden si konečně vychutnává chvilku, kdy se nemusí stydět za svou vládu. Pomoc Ukrajině, ukrajinským uprchlíkům zde skutečně běží na plné obrátky. To samé platí i pro řadu dalších evropských zemí, na každý pád těch, co participovaly na kyjevské cestě.
Respekt ve svém dvanáctém čísle uveřejnil článek Marka Švehly Kam patříme s Petrem Fialou. Respekt bývával kdysi vlajkovou lodí české žurnalistiky, dnes je to spíše megafon nové levice. A tak autor pojal tuto cestu jako příležitost, aby její účastníky pěkně po marxisticku prokádroval. Samosebou mu delegáti nevoní. Současné vedení Polska či Slovinska, jehož premiéři (plus polský vicepremiér Kaczynski) se této nebezpečné návštěvy zúčastnili, nejsou favority levicových liberálů. Jenže trocha sebereflexe či kritiky do vlastních řad by dozajista neuškodilo. Autor by se měl v zájmu elementární objektivity otázat: A kde byli oni evropští představitelé, jež tak rád (nejen on) nekriticky adoruje, když ona čtyřka, na niž s takovou chutí házívá (nejen on) bláto (snad s výjimkou Fialy, zatím) jela na onu riskantní cestu? Oni oblíbenci seděli v bezpečí doma na zadku a přemítali, které sankce by se ještě daly zvážit, které by nebolely je a jejich voliče. A tím pádem povětšinou ani Rusy, logicky. Pár z nich mělo dokonce tu drzost, že veřejně zpochybňovali onu evropskost mise. Vždyť to nebyla jejich akce a oni jsou přeci těmi jedinými echtovními Evropany.
Tepat skutečné či domnělé hříchy oněch cestovatelů (a lidí kol nich) autor neopomine. Ale zamyslet se seriózně nad svými idoly i idolky, to ovšem do úvahy nepřipadá. Tak se na ně podívejme my. Macron, v něhož stále potajmu doufají levičáci, že se stane tím novým leaderem všech pokrokových sil. A Francie jako taková. Až do poslední chvíle zásobovali Rusy kvalitní výzbrojí i sofistikovanými systémy, a to i po krymské a doněcké agresi a uchvácení cizího území. A jak prolétl internetem titulek – Renault obnovuje výrobu v Rusku. Teď a tady. Pravda, pod tlakem si to byl nucen rozmyslet. A co Německo, jež je na tom v tomto ohledu podobně a jež si – jako jakýsi bonus – systematicky buduje energetickou závislost na Rusku. Jako správný narkoman stále tvrdí, že to má pod kontrolou. Až najednou uhodí a motyka spustí. Ani nyní se Německu nechce s dovozem energetických surovin z Ruska přestat. A tím ohrozit vlastní pohodlí. A tak přestat financovat Putinovu válku.
Německo je a bude nejdůležitější zemí Evropy. Současná německá politika, ale i situace, je dílem tří kancléřů, Schrödera, Merkel a nyní i Scholze. Tou nejvýznamnější je právě Angela Merkel, už s ohledem na dobu jejího panování. Merkel, tak milovaná všemi svými levičáky. Merkel, východoněmecká svazačka, jež zásadovou konzervativní stranu přetvořila na plytký, bezbarvý a bezzásadový střed. Poslední volební výsledek je resumé jejího vládnutí. Všichni tři prosazovali jakýsi německý green deal, postupně se pravda proměňující, naprosto nerealistickou a ideologicky motivovanou proměnu energetiky. Díky ní se fatálně prohloubila závislost na Rusku, zčásti ale také znovu na uhlí. A díky politice těchto tří kancléřů se z druhdy vojenské mocnosti stal bezbranný boháč (věru ta nejhorší možná kombinace). Německo se sice po počátečním otálení osmělilo a už je dokonce schopno posílat na Ukrajinu zbraně, přesto však účinně blokuje ta skutečně úderná opatření. Není samo.
A co Evropa, bruselská bažina? Ta je v tomto momentě schopna generovat občasná prohlášení (které už snad nikdo ani nečte). V reálu je prakticky neschopna ničeho a v podstatě jen dosvědčuje svoji zbytnost. Symbolicky jí vévodí předsedkyně Evropské komise, dlouholetá německá ministryně obrany. Z bundeswehru, druhdy jedné z nejsilnějších armád světa, je dnes nebojeschopná troska. Jeden její místopředseda už zjevně potratil i zbytky soudnosti a jen pokřikuje, že skutečný cíl Putinova útoku byl onen tak vzývaný Green Deal. Pokud se Evropa, Evropská unie hodně rychle nevzpamatuje, řítí se Unie do zkázy. Jen dodejme, že to by bylo v daném kontextu asi největší Putinovo vítězství. Jak kontrastuje ve srovnání s momentálními (západo)evropskými leadery takový Boris Johnson, oblíbený terč nenávisti vší levice! Ale třeba i Janez Janša, možná i další. Vládnoucí levice si vytvořila své bezbarvé nýmandy a nyní na ně (ale fakticky na sebe) fatálně doplácí. A my s ní. Agresivní tendence ruské politiky nejsou nic nového, v poslední etapě minimálně od roku 2008, od napadení Gruzie. Nebyli všichni slepí. Condoleezza Rice letěla v srpnu 2008 z Tbilisi do Bruselu na setkání s ministry zahraničí EU. Řekla svým kolegům: Já budu za rok už hrát je golf. Budete-li ale vy pokračovat ve vyzbrojování Ruska, máte tady za rok válku proti Ukrajině. Netrefila se jen v čase.
V Americe se stal terčem nenávisti bývalý president. Podařilo se ho odstranit, byť jisté pochybnosti o průzračnosti voleb přetrvávají (samozřejmě jen na jedné straně sporu). Pokračují snahy o jeho kriminalizaci, ještě v úřadě byl odstřižen od sociálních sítí rozhodnutím pár nevolených šéfů soukromých korporací, no prostě demokracie (a svoboda) jako řemen. A čeho se dosáhlo? V čele země stojí unavený stařík, jistě v jádru ne špatný chlapík. Jenže nejsilnější velmoc vyžaduje na čele úplně jinou personu. Úprkem z Afganistánu i dalšími počiny přesvědčil kremelského chána, že odtud nic nehrozí. A ano, starý unavený Joe neustále ujišťuje, co určitě neudělá, čímž protistraně dává jasně najevo, kam až lze zajít. Jistě v této chvíli by jen málokdo považoval bezletovou zónu za přijatelné riziko, proč ale neponechat nepřítele v nejistotě? Donaldu Trumpovi by se nehoda v podobě invaze na Ukrajinu sotva přihodila. Ten respekt vzbuzoval, ať již byl on sám jakýkoli. A má pravdu v tom, že Putin je či možná byl úspěšným stratégem. To, jak s ním stále jednají Macron či Scholz či jednal i Biden je toho živoucím důkazem.
A teď možná k stěžejnímu momentu článku: Není migrant jako migrant. Zní to jako parafrázování jistého notorika, syfilitika a masového vraha, jenž se takto vyjádřil o Němcích. Je to ale pravda. Neuvěřitelná slepota, či snad až stupidita těch, co se podivují nad odlišným přístupem k migrantům orientálního původu a převážně muslimského vyznání a Ukrajincům, lidem z našeho civilizačního okruhu a křesťanům či z křesťanského prostředí vzešlým. A svědčí to i o tom, že neomarxisté, lidé radikálně-levicové orientace do tohoto, tedy našeho kulturního okruhu prostě asi taky moc nepatří. A jen to, že u nás (zatím) nedominují, zabraňuje ve vznikání nekontrolovaných a nekontrolovatelných ghett, tak jak je tomu po dnešní Západní Evropě v podstatě již běžné. Ukrajinci, co u nás nakonec zůstanou, se snadno adaptují podmínkám, zapojí se do naší společnosti a přispějí k řešení hladu po pracovních silách. Posílí nejspíš i minoritní konzervativní část veřejnosti,
Neomarxistická levice je nyní konfrontována s krachem svých představ, s naprostým selháním svých představitelů. Na očích má ale klapky a odmítá si cokoli podobného připustit. A z některých otloukánků, jež měla na tapetě radikální levice, se stávají leadeři zítřka. V konfrontaci s civilizačně naprosto cizí barbarskou velmocí nepotřebujeme korektnisty, lidi bez barvy, ale opravdové osobnosti. A ty se obvykle nevejdou do škatulek. Představme si, jaké by dnes měla problémy trojice, která svrhla komunismus a vyhrála studenou válku. Reagan, Thatcher a Jan Pavel II. A takový Churchill by již byl dávno smeten (a Hitler pánem Evropy, ne-li světa).
Na závěr by se slušelo znovu zdůraznit, že onou výše tak spílanou levicí není míněna standardní levice. Což je slušný politický směr, byť se s ním našinec asi nikterak neztotožňuje. Ale tzv. nová levice, levicoví liberálové (co ovšem se skutečným liberalismem pranic společného nemají), (neo)marxisté. Prostě ono avantgardní plémě, bolševici dneška.
Blog je založen komentáři k uvedenému článku.