Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Kapitol, rok poté

Šestého ledna 2021 se ve Washingtonu uskutečnila mohutná demonstrace na podporu Donalda Trumpa. Část demonstrantů pak vnikla do sídla amerického Kongresu, aniž by narazila na nějaký podstatný odpor. Zhruba po dvou hodinách byl obnoven pořádek. O podstatě události a jejích souvislostech se sváří „pokrokáři“ a „reakcionáři“. V prvním čísle letošního Respektu byl uveřejněn článek Jiřího Soboty O vlásek. Loni v lednu naopak Reflex zveřejnil článek Jefima Fištejna Zapomeňte na Ameriku.

Článek Jiřího Soboty se snaží vzbudit dojem, že před rokem byla fatálně ohrožena americká demokracie, místo navyklé lidovlády tam mohla nastoupit tyranie. A to nejspíš na základě jakéhosi tajemného a ďábelského plánu. A samozřejmě za všechno může Donald Trump. Jinak už to nejde. O vpravdě satanských schopnostech Trumpových vypovídá nejvíce asi to, že nyní, po roce, kdyby měl být zašlapán do zapomnění (a dle mnohých se nalézat i pod zámkem), těší se tento setrvalé podpoře nemalé části Američanů. Za úvahu by stálo i to, zda se to neděje kvůli tomu, že právě těmto Američanům, převážně slušným a pracujícím lidem, lezou progresivní buditelé, rasisté z BLM a další uvědomělci tak strašně na nervy. A budí v nich nejspíše oprávněné obavy, že jejich životní styl, jejich hodnoty jsou právě z této strany ve fatálním ohrožení.

Ono je to všechno opravdu trošku jinak. Z obrovské demonstrace na podporu DT (a myslet si o ní můžeme každý, co chceme) se odpojilo pár tisíc lidí a vyrazilo na Kapitol. Tam naprosto trestuhodně – a samozřejmě zhola náhodně, jak jinak – selhala ochrana. Pokud si chceme netendenčně osvěžit paměť, stojí za to spíše oprášit onen článek Jefima Fištejna. Začíná filosoficky. Nový režim, vzniklý na základě společenského zlomu, potřebuje svůj zakládací mýtus. Pro ruské bolševiky to třeba byl příběh křižníku Aurora, naprosto smyšlený. Pro francouzskou revoluci, dodejme, je to zase ona legenda o Bastile a jejím pádu. Ani my nemusíme chodit daleko, jen si připomeňme pro nás mýtotvornou Bílou horu… A tady se trochu vtírá pocit, že pro nový levicový režim v Americe (jenž se dnes už zdaleka nezdá tak hrozivě pravděpodobný jako před rokem, snad) by podobný symbol mohl představovat onen vpád do Kongresu… I této představě – možná fantaskní – malinko nahrává též článek O vlásek. O onen příslovečný vlásek to tehdy opravdu nebylo, Amerika nestála krok od diktatury. Unie by stála opravdu na vratkých nohách, kdyby ji mohla ohrozit takováto hrstka.

Vraťme se k otázkám, které tehdy kladl Jefim Fištejn ve svém článku. Útok na Kongres přišel v pravý čas, „předcházel prezentaci arkansaských zákonodárců, kteří vznesli protest proti výsledkům voleb. Pak mělo následovat vystoupení kongresmanů jiných států v abecedním sledu s předvedením důkazů potvrzujících volební nepravosti – s výpovědí zahraničních expertů a utajených svědků“. Poté už nic podobného ale nepřipadalo v úvahu. Všechny oběti byly zasaženy kulkami ze služebních zbraní, včetně dvou tajných, nacházejících se na čele davu. Co tam asi dělali? Mezi útočníky měla být i řada známých firem z Antify. Akce byla náležitě dokumentována levicovými médii, která byla včas informována. A tak dále, a tak podobně. V těchto souvislostech pak mohou vyznívat i trochu jinak traumata, jimiž měli následně trpět někteří obránci Kapitolu. A která ve čtyřech případech měla vyústit až do sebevražd.

V téhle souvislosti by stálo za to, znovu si připomenout jednu aféru – rozhodně nebudeme říkat „kauzičku“ – kterou celou dobu Trumpova presidentování živila právě ona levicová média. V čele s hlavními „hnojomety“ radikální levice jako NYT, Washington Post či CNN. Jde o vyšetřování ruského vlivu na zvolení Donalda Trumpa presidentem. Na základě zprávy zvláštního vyšetřovatele Johna Durhama se ukazuje, že skandální odhalení bývalého britského agenta Christophera Steela byly nejen nesmysly, ale dost možná i desinformacemi umístěnými ruskými tajnými službami. Dodejme jen, že zatímco za Trumpa (podle levých radikálů zvoleného „za ruské peníze“) byly rusko-americké vztahy na bodu mrazu, Amerika reálně vyzbrojovala Ukrajinu, atd., po nástupu Joe Bidena vidíme intenzivní snahy o zlepšení těchto vztahů. Což nyní, za nové ukrajinské krize je opět, přinejmenším na chvíli, u ledu. A můžeme jen spekulovati, že si Putin současné vyhrocení situace až na hranu války dovolil jen proto, že v Bílém domě panuje slabý, velice slabý president. Dovolil by si takto provokovat Trumpa? Ale to už je jen řečnická otázka.

Donald Trump je opravdu postava, jež nevzbuzuje přehnaně sympatií. Dojmem příjemného chlápka naopak působí jeho nástupce. Ale. Pokud se podíváme na výsledky těchto dvou presidentů, musíme býti poněkud překvapeni. Trump přes svou neuchopitelnost, nevypočitatelnost a další ne až tak přitažlivé rysy byl bezesporu úspěšným presidentem. A to jak doma, tak i v zahraničí. Na Blízkém a Středním východě, neuralgickém bodě světa i americké diplomacie, slavil úspěchy jako málokterý jeho předchůdce. Snad s výjimkou Nixona. Ještě je v paměti katastrofální politika takového Baracka Obamy. Evropským spojencům Trump sdělil hodně neurvale to, co se jim pokoušeli říci již jeho předchůdci. A na rozdíl od decentní diplomacie tento humpolácký přístup určité plody přinesl. Přinejmenším dnes již nikdo nepochybuje, že Evropa je černým pasažérem západní bezpečnostní aliance. Snad s výjimkou Británie. Otázkou je, zda určité trendy k polepšení nevyšumí po nástupu Joe Bidena. Trump tvrdě přistupoval k Číně. A se Severní Koreou to alespoň zkusil jinak, než ti před ním. Doma zvládl daňovou reformu (byť na ni levice kydá bahno). A hlavně se opravdu pokusil o postupnou deregulaci. Což mu celkem logicky přineslo nenávist státního aparátu.

Sympaťák Joe se mění před očima ve Starého unaveného Joea. Někdy až budí rozpaky, zda je stále nejen schopen řídit nejsilnější zemi světa, ale i sebe sama. Představa jeho kandidatury v roce 2024 způsobuje zbrocení čela studeným potem. Ostatní potenciální demokratičtí kandidáti, vicepresidentku nevyjímaje, jsou na tom však snad ještě hůř. Potácí se od neúspěchu k neúspěchu, krize na východě Ukrajiny zavání válkou, a to nejen lokální. Nekoordinovaný úprk z Afganistánu postavil na hlavu snahy nejen předchozí administrativy a vyústil v nebetyčnou ostudu a ztrátu kreditu u přátel stejně jako nepřátel. Drzost Číny i Ruska graduje se slabostí Washingtonu. A doma se nehojí rozkol v zemi, jak sliboval před volbami, spíše naopak. A i v Kongresu přes papírovou většinu se nedaří prosazovat politika vlády. Zde je ale jednoznačně na vině to, že se president dostal do vleku radikální levice ve vlastní partaji, což ty slušné demokraty pochopitelně vyděsilo.

Vraťme se ale k meritu věci, onomu útoku na Kapitol. Opravdu to není tak průzračné, jak článek tvrdí. Naopak. A pokud si vezmeme k ruce všechna fakta, tedy nejen ta, jež uvádějí levicová média (a vezmeme také v potaz i onen článek Jefima Fištejna), tak nám starším může vytanout na mysli vymlácený Aeroflot na Václavském náměstí. Těm mladým, k nimž patří i autor článku v Respektu, tuhle potenciální analogii pak rádi my starší vysvětlíme.

 

Blog je zčásti založen na komentáři k prvému uvedenému článku.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama