Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Kde jsi byl, když média začala vytvářet realitu

V loňském roce jsme absolvovali řadu kulatých výročí. Jedno z nich připadá na 22. listopad, kdy uplynulo padesát let od vraždy Johna Fitzgeralda Kennedyho.  Byl to obrovský šok, pak se říkávalo, že každý věděl, kde byl, když zabili JFK. Osobnost druhého nejmladšího amerického presidenta byla umně kolorována, za jeho života a možná ještě více po smrti. Byl to de facto jeden z prvních mediálních obrazů, jenž se zpětně stal skutečností.

Idealizovaná verze JFK vládne dodnes, stala se svého druhu symbolem. Vehementně se k němu hlásí i stávající nájemník Bílého domu. Ten je však i jistou reinkarnací JFK jakožto mediálního mýtu. K oné mediální sakralizaci přispěl tehdy i mladistvý vzhled senátora, následně presidenta, daleko více ale peníze jeho otce. Přirozenou součástí byla i vojenská minulost, nicméně válečné hrdinství bylo tou reálnou ingrediencí koktejlu. I přes svůj zdravotní stav narukoval k námořnictvu, tradičně elitní složce amerických ozbrojených sil. Velel torpédovému člunu, který byl potopen a sám Kennedy těžce zraněn. I když jeden z největších amerických historiků, Paul Johnson, je i v této věci sžíravě kritický a vidí i zatím režii otce. Paul Johnson patří k hlavním obrazoborcům v případě celé řady mýtů. Rodinou Kennedyových (a samozřejmě i dalšími postavami americké historie) se podrobně zabývá ve svém brilantním díle Dějiny amerického národa.

Pro JFK byl determinující jeho rodinný původ. Už oba dědečkové budoucího presidenta byli politici a podnikatelé (jeden v pojišťovnictví, druhý obchodoval s alkoholem). Hlavně ale zvládali transformaci politického vlivu na peníze a naopak. Na celostátní úroveň ale klan dostal až Jackův otec Joseph. Dodavatel válečného námořnictva, pokladník Tammany Hallu. Muž nesmírně autoritativní, rodině vládl železnou rukou. Pohyboval se vždy na hraně zákona, a nejen pouze z jedné strany. Původ obrovského majetku, který nashromáždil, nebyl úplně alabastrově čistý. Lichva, pašování alkoholu, burzovní spekulace i další aktivity.

Významně podpořil (a také si zavázal) Franklina Delano Roosevelta a tak se stal nejprve šéfem komise pro cenné papíry. Bylo to asi podobné, jako kdyby se v Česku stal předsedou obdobného orgánu takový Pavel Tykač. (I když to by tu už dnes asi nikoho až tak moc nepřekvapilo…) Nakonec se stal velvyslancem v Londýně, kde prožil i první válečná léta. Na této pozici začal být ovšem problém s jeho poměrně nezakrytým sympatizováním s nacisty. Nutno říci, že tuto jeho afiliaci mladý JFK nesdílel, právě naopak. Velvyslanec měl navíc hrůzu z náletů a tak svou misi počátkem čtyřicátých let ukončil.

Reklama

Jeho nejstarší syn, také Joseph, zahynul za ne úplně vyjasněných okolností jako vojenský pilot za války. Otec tedy rozhodl, že se John stane presidentem. Výš už se v Americe zamířit nedá. A udělal proto skutečně, co mohl. Využil k tomu všech svých vazeb, zejména těch nečítankových. Nakonec k jeho přátelům patřili gangsterští bossové jako Frank Costello či Doc Stacher. Syn startoval jako kongresman, pokračoval v Senátu a končil coby president. Od počátku za ním a jeho zvoleními však stál otec, který syna plně ovládal (a od něhož se syn nechal zcela ovládat). Nakonec otec byl i za synovým sňatkem s Jackie. Stálo to vše hodně peněz, způsoby sahaly od čistých přes problematické až k vysloveně špinavým, výsledky se však dostavily.

Při presidentské volbě došlo i na osobní kontakt JFK s mafií, konkrétně s chicagským kmotrem Samem Giancanou. Možná to rozhodlo volby v šedesátém roce. A možná i to stálo za Kennedyho smrtí o tři roky později, nebyl-li obětí osamělého podivína. Právě jeho bratr Bobby, jenž nastoupil rodina nerodina do vlády jako generální prokurátor, tedy ministr spravedlnosti, si začal dělat jméno při potírání mafie. Jen na okraj lze podotknout, že zlé jazyky tvrdí, že oba bratři sdíleli s kmotrem i jistou milenku.

Za JFK stál ale hlavně konglomerát Hollywoodu a hlavních liberálních médií z východního pobřeží. Říká se, že rozhodující roli sehrála televizní debata hlavních kandidátů. Nixon doplatil na nezkušenost s televizemi, přišel neoholen. Kennedyho štáb zařídil, že se debata odehrála vstoje, což Nixona handicapovalo kvůli bolavému kolenu, pro Jacka to ale byla výhra, neboť ho nebolela záda. Souboj obou štábů se odehrál i o teplotu ve studiu. Nixon se dost potil, takže Kennedyovci vytahovali teplotu co nejvýše. Symptomatické je, že zatímco televizní diváci označili za vítěze Kennedyho, ti rozhlasoví, kteří nemohli sledovat vzhled kandidátů, ale jen jejich myšlenky, pak Nixona. Pokud bychom parafrázovali klasika, mohli bychom prohlásit, že „skutečnost je mediální“.

Jak píše Paul Johnson, na základě výsledků voleb naléhal Eisenhower (ale i další) na svého vicepresidenta, aby se bránil soudně. Vždyť kdyby zvítězil v Illinois a Texasu, byl by presidentem on. Těsné výsledky právě v těchto státech páchly na deset honů. Třeba v jedné texaské volební místnosti bylo vhozeno 6 138 hlasů. Registrovaných voličů bylo ovšem jen 4 895. Že s Kennedym kandidoval bezskrupulózní a schopný (všeho) texaský politik Lyndon B. Johnson, nebyla náhoda. Richard Nixon ovšem odmítl jít cestou žaloby, neboť příslušná procedura by mohla trvat až 18 měsíců a vzniklé vakuum by ohrožovalo národní zájmy.

Jako president nebyl JFK vzdor obecně panujícím pocitům nikterak úspěšný. Fiasko v Zátoce sviní bylo pravda dědictvím po předchůdcích. Krize s raketami na Kubě skončila v nejlepším případě remízou, vždyť americké rakety Jupiter, umístěné v Turecku, jež také stály na počátku konfrontace, byly v tichosti odsunuty. Kennedy rozpoutal vietnamskou válku, jež byla s ohledem na agresivitu severovietnamských komunistů jistě v pořádku. Jenže bez jakéhokoli stanovení cílů, které mají být válkou dosaženy, stejně jako cesty k těmto cílům. Výsledek byl katastrofou. U berlínské zdi se sice označil za Berlíňana, pro město samotné ale neudělal nic. Což vedlo tehdejšího západoberlínského starostu Brandta k jeho pozdější vstřícnosti k Rusům i východním Němcům.

S FDR měl JFK více společného. Včetně vyšší než běžné četnosti milenek v Bílém domě. Pravda, Jack s Bobem proměnili díky nekonečné sérii nevázaných mejdanů Bílý dům spíše ve veřejný. Měli však krytí ze strany médií. Po Rooseveltovi podědil Kennedy i Johnsona, kdysi nevýznamného senátora, jemuž president pomohl, když se nepěkně zapletl a on mu to pak vracel. Že být schopným intrikánem neznamená být dobrým presidentem, jak LBJ dokázal osobně, je už jiná kapitola. Samostatnou kapitolou je Kennedyho zdravotní stav, který – vzato do důsledků – vylučoval jeho pozici v čele státu. Otazník v této souvislosti stále visí nad závislostí na utišujících drogách, které mírnily jeho trvalé bolesti.

Správný hrdina bez odpovídajícího padoucha nedává smysl. Zde sehrál roli antihrdiny Richard Nixon, muž médii nenáviděný. Z určitého pohledu představoval naplnění amerického snu. Selfmademan, vzešlý z prostých poměrů, se slušným způsobem vypracoval na samu špici. Hollywood a liberální média ho nenáviděly od vítězství v senátních volbách nad Helen Gahagan Douglas v padesátém roce. Stejně jako otec Joe u JFK, i tato mediální nenávist změnila charakter své oběti. Ke škodě Ameriky a zbytku světa. Nixon patřil k nejlepším americkým presidentům, svůj druhý mandát vyhrál historicky největším rozdílem hlasů. Watergate, spíše ale jeho naturel, mu pak zlomil vaz. Hodně detailně se lze o tom dočíst v pamětech Henry Kissingera. Zůstává tak otázkou pro kontrafaktuální historiky, jak by se vyvíjely Spojené státy i svět, kdyby nebylo (nejspíš) Nixonovi ukradeno v šedesátém roce volební vítězství.

Namísto přemítání nad tím, kde kdo byl, když zastřelili Kennedyho, by stálo za to zamyslet se nad schopností médií manipulovat veřejné mínění i historický odkaz osobností. John Fitzgerald Kennedy zahájil vietnamskou válku, bez jakékoli představy o dalším postupu. Lyndon Baines Johnson ji rozvedl, opět bez nějaké strategické představy, do nebývalé šíře. Richard Milhous Nixon ji ukončil, důstojně a bez ztráty tváře pro Ameriku. Kdyby zůstal u moci, nastolený mír v Indočíně by se nejspíše udržel a severovietnamští komunisté by vztekle poštěkávali zpoza sedmnácté rovnoběžky. Přesto disponuje Kennedy nimbem mírotvůrce a Nixon válečného štváče. Inu, tak pravila média.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama