Vláda vzbudila po svém nástupu velká očekávání. Tento vstupní kapitál ale postupně promrhává. Nejmarkantnější je situace na vnitru, kde nový ministr barnumsky ohlašoval zásadní změny, jež měly především zasadit smrtelný úder právě korupci. To, že neustále demonstroval, před volbami i po nich, že o vnitru, policii, kompetencích neví nad rámec běžných novinářských znalostí nic, to by se u nového člověka dalo ještě s přimhouřením obou očí odpustit. Nejprve odložil halasně anoncovaná protikorupční opatření, neb musel hledat úspory. Při té příležitosti „omilostnil“ policejního presidenta Martinů, jehož bezpodmínečné odvolání pár dní před tím ještě deklaroval. Stačí si pročíst pár článků, třeba v Respektu, aby člověka napadlo, není-li právě tento generál onou žabou na prameni. Opatření, přijatá za jeho panování, mohou fungovat jako účinná brzda při vyšetřování korupčních případů. V této souvislosti je humorné třeba vyústění případu Opencard čili hyperpředražené karty Pražana. Policie dle svého zvyku nezjistila nic a zastavila stíhání… Pomalu se začíná ukazovat, oč by nejspíše bylo účinnější, kdyby se ministrem vnitra stal odmítaný Vít Bárta.
Když byla konečně ona slavná protikorupční strategie na světě, vzbudila spíše úsměvy, pokud by to nebylo spíše k pláči. Transparency International, neziskovka, která si právě na dlouhodobém nekompromisním boji proti korupci a věcem souvisejícím vydobyla nemalé renomé, se rovnou odmítla na této šaškárně podílet. Vystoupení předsedy její správní rady, bývalého vyšetřovatele Lásky, v programu Karla Šípa Všechnopárty, nepotřebuje komentáře. To, že ryba smrdí od hlavy a že do žumpy korupce a klientelismu jsou zapojeni vrcholní političtí činitelé, bylo asi každému přemýšlivému jasné. Václav Láska v pořadu ostatně přímo řekl, že od policie odešel ve chvíli, kdy si s naprostou jistotou uvědomil, že většina ekonomického organizovaného zločinu je u nás propojena s vysokou politikou. Způsob, jakým tento bývalý špičkový policista deklaroval zásadní odmítnutí své hypotetické spolupráce s novým ministrem stojí za zamyšlení. Jiří Ješ se ve svém komentáři na ČRo 6 ze dne 17.9.2010 do Lásky obul za to, že neřekl vše do detailu. Asi mu nesepnulo, že vědět něco, byť naprosto jistě a dokázat totéž, jsou dvě různé věci. Bývá důležité alespoň vědět.
Kde ušetřit nejdříve, tak zněla otázka. Na paškál přišly platy státních zaměstnanců a jejich desetiprocentní snížení. To je jistě v pořádku, zejména když v eráru rostly mzdy rychleji a jsou v průměru vyšší než v produktivním sektoru, krize nekrize. Přístup vlády je ale nekoncepční a zmatený. Pokud plošně snížíme platy a tím vše skončí, získáme toliko davy nemotivovaných zaměstnanců, kteří budou v tom lepším případě práci flákat či sabotovat. To, že Česko disponuje hypertrofovanou státní správou, vyplývá jednoduše ze statistik. Na to, že tato správa je navíc velice neefektivní a nevlídná, narazila osobně nemalá část populace. Účinné řešení může spočívat jen v celkové reformě, kdy státní správa nejen zeštíhlí, ale především se zprofesionalizuje. Tomu se však všichni politici vyhýbají jak čert kříži. Nezávislá a kvalifikovaná byrokracie, to je to poslední, oč by stáli. Kdysi jsme byli nuceni schválit zákon o státní službě. To byla podmínka přijetí do EU. Ihned po našem vstupu se účinnost zákona odložila a stále odkládá. Do Unie jsme se vlastně takto prošvejkovali. Pokud však někdo opravdu chce tyto věci řešit, takovému zákonu se prostě nevyhne. Profesionalizace státní správy však zůstává nadále tabu.
Samozřejmě pokud by byl opravdový zájem šetřit, jsou zde velké i malé veřejné zakázky, jimiž dnes unikají do neznáma obrovské veřejné prostředky. Někdo říká dvacet procent, někdo více, někdo méně. Stavíme-li dálnice dráž než v sousedním Německu, tak asi není vše v pořádku. Buduje-li fakticky státní firma ČEZ energetické kapacity o třetinu dráž než v již zmiňovaném Německu, asi by se nad tím také stálo zamyslet. Podobné zamyšlení ale nelze očekávat ani od bývalého, ani od stávajícího předsedy dozorčí rady.
Vládní zmatenost je nejvíce zřetelná na plošnosti škrtů. Ač dosud nejsme policejním státem, policistů máme per capito nejvíce v Evropě. Tam se ale propouštět nebude. Naopak jakkoli omezovat velice potřebné a zatím ještě velmi dobře fungující hasiče je přinejmenším nedomyšlenost. Desetiprocentní snížení platů samo o sobě nevypadá nijak hrozivě. Jak to ale bude vypadat v praxi, nikdo netuší. Například na jednom ministerstvu, bůhvíproč v poslední době přezdívaném Kocourkov, je údajně průměrný plat cca 42 tisíc Kč. Necelých 38 tisíc by bylo určitě saturujícím příjmem. Vtip je ale v tom, že na tento průměr si sáhne jen omezený počet jednotlivců. Mezi standardně vydělávajícími (a pracujícími) zaměstnanci se však šíří informace (nebo snad desinformace, kdo ví), že redukce bude až čtyřicetiprocentní. A to při běžném platu už může být kritické. Navíc se tyto zvěsti netýkají jen onoho Kocourkova. Pokud by se však platy měly snížit až tak radikálně, nedalo by se vyloučit, že i při dosažené celkové úspoře zvlášť zasloužilí budou mít nakonec o něco víc. Vláda nejprve změny oznámila a po protestech zase začala rychle couvat. Což je asi to nejhorší, co mohla udělat.
Jak již kdesi zaznělo, ve vládě jsou pouze účetní převlečení za ekonomy. Zářným příkladem je sám velký kormidelník české ekonomiky, ministr financí. Svůj poslední rozpočet v Topolánkově vládě založil na předpokladu vysokého růstu. Do čísla jako takového se skoro trefil, jen ono bylo nakonec záporné. Všichni se tehdy pochechtávali představě, že by krize mohla dorazit i do české kotliny. Samozřejmě dorazila, jako obvykle se zpožděním, jako obvykle se ale zdrží déle. Napjatě jsou očekávány daňové úpravy. Přechod dědické a darovací daně pod daň z příjmu dává při určité konstelaci šanci na důsledné potrestání úspěšných a jejich blízkých. Stát si pak přijde na své při vyšší odúmrti. Paradoxně prvním krokem vlády v této sféře vůbec by se mohlo stát zvýšení přímých daní, plošně o 100 Kč. U vlády, jejíž tři součásti se před volbami svorně dušovaly, že přímé daně nezvýší, je to trochu pikantní. Samu stovku by většina občanů oželela, musela by ale vidět, že vrchnost začíná šetřit nejprve na sobě. A toho jaksi nevidět, o omezování feudálních výsad věrchušky ani nemluvě.
Vláda sice ještě nemá svých sto dnů hájení za sebou, důvěra v ní ale začíná postupně klesat. Nejsmutnější to je u největší osobnosti ve vládě, Karla Schwarzenberga. Tento mezinárodně respektovaný aristokrat, člověk s nevšedním rozhledem a nezpochybnitelnou morální integritou byl nejdříve lidem této země odmítán. Což je u šlechtice v Česku vcelku normální. Postupně dosáhl u veřejnosti nebývalé a dlužno dodat zasloužené důvěry, teď mu ale může hrozit, že díky „špatným kamarádům“ by mohl tento kredit postupně ztrácet. A to by byla škoda. Větší nebezpečí však číhá jinde. Volby představovaly politické zemětřesení. Obě státostrany byly silně otřeseny a oslabeny. Prostor a důvěru získaly nové subjekty. Pokud by díky nesplněným očekáváním gradovalo všeobecné znechucení z politiky a politiků, nemusí to znamenat návrat starých pořádků, tedy obnovu pozice oněch dvou velkých stran. Pak se prostor může otevřít i hodně divokým proudům, proti nimž i Suverenita Jany Bobošíkové bude státotvornou partají. Ještě je ale brzy, třeba se koalice vzpamatuje. Stávají se i zázraky.
Jak praví poopravené lidové přísloví, kdo šetří, má sice za tři, ale za tři roky souchotě. Pokud místo tupého účetnického plošného šetření, oné škrtformy v její nejčistší podobě, nenastoupí skutečné a hluboké reformy, pokud se tento stát nezačne ve svých útrobách měnit, pak čekají ony souchotiny i na nás. Ekonomické, zdaleka ale nejen tyto. Síla setrvačnosti bývá obdivuhodná, tak asi nepřijdou hned za tři roky, dorazí ale s pravděpodobností hraniční s jistotou.