Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Když duce a císař zachraňovali voždě aneb (z)matení pojmů

V obecném povědomí panuje názor, že nacisté a komunisté byli (a jsou) odvěcí a hlavně úhlavní nepřátelé. A také, že nacismus a fašismus v podstatě jedno jest. Nic nemůže býti více vzdáleno realitě a pravdě, než tato dvě tvrzení. Jenže pro plytká stanoviska politiků a tvrzení dalších rádoby veřejných osobností je zkoumání historie spíše komplikující přítěží. Jednoduché „pravdy“ zabírají lépe a obratem se dostávají do titulků (dnes head-lines). Možná by ale pro pochopení dnešního světa nebylo od věci podívat se bez předsudků na nedávnou minulost. Mohla by se totiž stát – jen v jiném kostýmku - i naší blízkou budoucností.

Filosofický pohled na svět se v zásadě již od řeckých otců filosofie rozlišoval na idealismus a materialismus, tedy v to, co bylo prvotní, zda duch či hmota. Z „hmotařského“, učeně tedy materialistického světového názoru vyrostlo v století devatenáctém i jedovaté býlí marxismu. Z něj se pak, při známém propojování teorie a praxe, vyklubal nejprve komunismus (internacionální socialismus) a posléze i národní či nacionální socialismus. Málo se ví, že posledně jmenovaný vyrašil v českých zemích, dnes se již k tomuto světovému prvenství – asi z vrozené skromnosti – příliš nehlásíme. V každém případě ale šlo u komunismu a nacionálního socialismu o dvě větve téhož stromu. Tyto dvě ideologie se staly porodními bábami nejhorších vražedných masakrů v dvacátém století, možná v lidských dějinách vůbec. Známy jsou desítky milionů obětí Hitlera, toho však kvantitativně trumfnul Stalin a „vítězem“ vražedných dostihů se nakonec stal Mao Ce-tung. Komunismus i jeho dvojče nacismus samozřejmě odmítaly náboženství, neboť samy za tu jedinou pravou víru považovaly právě sebe a bytostně na ideovém dvorku nesnášely konkurenci.

Je též nesmyslné zvažovat, zda nacismus stojí na ultrapravici a bolševismus naopak na krajní levici. Se standardním politickým dělením (byť dnes celkově silně okoralým) nemají tyto excesy nic společného, totalitarismy se prostě v normálním politickém spektru nenalézají, jsou zcela mimo. Oproti tomu fašismus, vynalezený Mussolinim, zakládal korporativistický stát, v němž na rozdíl od liberální demokracie vstupují do jednání korporace (podnikatelé, odbory…) namísto politických stran. Jde samozřejmě o diktaturu, nikoli však totalitní. Typickým korporativistickým státem bylo předválečné Rakouska, to dnešní po něm nemálo zdědilo. Nakonec určité rysy korporativismu najdeme i u nás.

Rozdíl mezi nacismem a fašismem dokumentuje trochu zábavně i jedna historka o tom, jak za snad Masarykovy peníze měl být zlikvidován Mussolini, uveřejněná před nějakou dobou v časopise Dějiny a současnost. Ve dvacátých letech byli v Itálii jak známo pronásledováni i socialisté. Čeští sociální demokraté své italské soudruhy podporovali, a to i finančně. Zřejmě to bylo sponzorováno právě TGM (jinak voličem socdem, což se příliš neví). Až dosud by se nejednalo o nic špatného. Nicméně adresátem peněz se stal bývalý socialistický poslanec Tito Zaniboni, jenž se o své újmě rozhodl, že problémy Itálie vyřeší atentátem na duceho. Za české socdemácké (Masarykovy?) peníze zakoupil zbraně (naši socialisté o tomto pochopitelně neměli ani tuchy) a pronajal si hotelový pokojík na Piazza Colonna s výhledem na známý balkon Palazzo Chigi. Když se chystal k akci, vpadla dovnitř policie a zadržela jej. Byl odsouzen k dlouholetému vězení (srovnejme, za jaké drobnosti byli u nás v letech padesátých odsuzováni lidé k trestu smrti…). Ve vězení psal básně, nikoli však politické (jak si nechal zjišťovat duce), musel to tedy být velice krutý kriminál. Vrcholem bylo, když se jeho žena obrátila na Mussoliniho s žádostí o podporu, neboť jejich dcera studovala a po uvěznění manžela se nedostávalo prostředků. Duce tuto pomoc, dokonce opakovaně, poskytl.

Reklama

Markantní byl také rozdílný postoj k Židům. Na rozdíl od slovenského štátu ani Mussolini (až do okupace Itálie nacisty a republiky Saló) ani Horthy (do chvíle kdy držel moc), ale ani Franco své Židy nacistům nevydali. Ne že by je tak či onak nešikanovali, oproti vyhlazovacím táborům nepůsobí ale třeba takový numerus clausus až tak hrozně. Finský maršál Mannerheim byl ještě tvrdší a chránil i politické uprchlíky. Postoje takového Bulharska ( a bulharské pravoslavné církve) si dodnes zaslouží obdivu. Paradoxně Bulharsku vyhlásil válku v roce 1944 sám Sovětský svaz a komunisté pak bývalé vedení země činorodě zmasakrovali.

Vztahy komunistů a nacistů létají jak na toboganu. Od společných kořenů dospěla obě hnutí ve dvacátých letech k vzájemné likvidaci. Na druhou stranu je zajímavé, že komunisté odmítali třeba v Německu protinacistickou spolupráci se sociální demokracií a v zásadě převzetí moci nacisty uvítali. Když tento postoj tvrdě zkritizoval tehdejší šéfredaktor Rudého práva Josef Guttman, letěl promptně z listu i ze strany (a byl nahrazen Stanislavem Budínem, jehož z podobných důvodů totéž čekalo o pár let později). Pak se z nacistů opět stal úhlavní nepřítel a od hesla „radši s fašisty než se sociálfašisty“ se přešlo k lidovým frontám (s kým jiným než s oněmi „sociálfašisty“). No a po paktu Ribbentrop – Molotov přešli někdejší úhlavní nepřátelé na bázi úzkého spojenectví, kdy Rudá armáda vpadla 17. září 1939 bojujícím Polákům do zad a došlo ke čtvrtému dělení Polska. Známá je pak společná vojenská přehlídka v Brest-Litevsku, kdy wehrmacht a rudoarmějci pochodují bok po boku pod srpem s kladivem a hákovým křížem. Následovala Katyň. Téměř dva roky pomáhaly mohutné sovětské dodávky udržovat hitlerovskou mašinérii v plném chodu. Ne náhodou zastihl dvaadvacátý červen dvě třetiny sovětské obchodní flotily v Němci kontrolovaných přístavech.

V letech 1939 až 1941 tak byl německý voják dělníkem, dočasně oblečeným v uniformě a celý konflikt pak imperialistickou válkou, s níž neměl Sovětský svaz pranic společného. Tedy kromě olbřímí obchodní spolupráce s Němci i méně viditelné součinnosti gestapa a NKVD. Vzhledem k závislosti komunistů na „his master´s voice“ tak byl komunistický odboj v té době pranepatrný až nulový. Ten demokratický mezitím stihl těžce vykrvácet, čehož náhle se po 22. červnu zrodivší rudý odboj dlouhodobě využil. Rusové dodnes „neznají“ pojem druhá světová válka, mají svou velkou vlasteneckou, která začala právě 22.6.1941. Události předtím zahaluje cudná mlha. Nakonec i nesmyslný termín „němečtí fašisté“ nejspíše vymysleli rudí propagandisté, aby odvedli pozornost od identických rysů obou totalitních hnutí. Schopnost obrátek o sto osmdesát stupňů, umožňující dnes bez uzardění tvrdit pravý opak toho, co včera, tak typická pro sovětskou diplomacii i propagandu, zapustila na širé Rusy hluboké kořeny. Některé postoje současného ruského vedení nás pak nemohou udivit ani překvapit.

Za zmínku stojí i nejhlubší krize sovětů ve velké vlastenecké, tedy bitva o Moskvu v jedenačtyřicátém. Nevědomky přispěchal na pomoc duce, jenž se ve svém velmocenském pomatení rozhodl dobýt Řecko. Komukoliv jinému by se to asi povedlo, nicméně italská armáda skončila na útěku před daleko slabším nepřítelem a Hitler, by zachránil spojence, podnikl balkánské tažení. To, ač samo o sobě úspěšné, vedlo k odkladu operace Barbarossa. Němci se pak k Moskvě dostali v počínající zimě, v mrazech, na něž nebyli jakkoli připraveni a vybaveni. Čelily jim elitní útvary, poslední svého druhu, jimiž Džugašvili disponoval, divize stažené z mandžuské hranice. Kdyby Japonci tehdy nedodrželi pakt o neútočení…

Mezi diktaturou a totalitou je propastný rozdíl, i cesta z diktatury ke svobodě je daleko snazší než ta z totality. Hodně zjednodušeně řečeno, totalita leze člověku do kuchyně i do ložnice, diktatura mu ponechává alespoň soukromí. Ale i liberální Západ, jakkoli by měl být už poučený, měří oběma stejně, pakliže se nedívá shovívavěji na totalitu. Vždyť diktatura bývá spíše pravicová, což kované levičáky, kteří mezi intelektuály a opinion-makery dlouhodobě dominují, naplňuje větším odporem než kolektivistická totalita. A tak třeba ve Francii nevadí Jean-Luc Mélanchon, za to taková Marine Le Pen prostě salonfähig být nemůže, kdyby se rozkrájela. Realisticky viděno, mělo by to býti právě naopak.

Rozdíl mezi diktaturou a totalitou je tedy fatální, ač si to mnozí odmítají připustit. Někdy může být autoritativní režim menším zlem, jak dosvědčují případy Španělska a Chile, jimž v určitých časech hrozila totalita. (Mimochodem, spočítal někdo, zda více aktivistů POUM zlikvidovali frankisté či komunisté pod patronací NKVD?) Oba státy se také dříve či později vrátily mezi demokratické země. Návrat z totality do demokracie není tak snadný, nakonec známe to z vlastní zkušenosti. Jednoho maně napadá, zda bude Řecko schopno vyrovnat se se stávajícím kolapsem a hlavně provést podstatné reformy, aniž by odložilo demokratický háv. A co česká kotlina, barvotiskový to vzor demokratického smýšlení lidu? Stávající znechucení z politiky i fatální propad důvěry ve stát jako takový, na němž politici všech hlavních stran tak usilovně kutají, může nabrat daleko horší směr než si zatím dovedeme představit.

Za dvaadvacet svobodných let jsme uvykli demokratickým poměrům, aniž bychom se namáhali číst si v manuálu liberální demokracie. Naši parodii na demokracii by bylo možno nazvat partajokracií, v konečném důsledku tedy jakousi formu korporativismu. Do kuchyně ani do ložnice tento originální hybrid (zatím) neleze. V atmosféře totálního propadu důvěry občanstva, jakož i postupného rozkladu státu (Marx s Uljanovem by z toho radostí tančili odzemek) by nebylo dobré zapomínat, že aspoň tu svobodu tu nemáme na věčné časy a nikdy jinak. V historii jsme ji ztráceli proklatě snadno. Jen za posledních sto let to bylo třikrát (započítáme-li i rok osmašedesátý). Odpor byl vždy jen minimální, spíše individuální. Svoboda zjevně nepatří k vzývaným národním hodnotám. A cílový stav byla vždy totalita, byť jí někdy předcházela mezifáze v podobě druhé či třetí republiky.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama