Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Kulatiny a jejich ústava

České republice je tedy třicet let. Oslavy nebyly nikterak pompézní, naopak. Spíše z povinnosti. Slavíme něco, co jsme vlastně – ve většině – až tak moc nechtěli. Přesto se tu pár důvodů k oslavám dozajista najde. Byť celkový dojem z rádoby nového státu je spíše rozpačitý. Ale také slavíme výročí ústavy nového státu, přijaté těsně před jeho vznikem. První československá ústava ovšem spatřila světlo světa 29. února 1920, ta současná na ni navazuje. A dlužno dodat, ta naše se povedla.

Český stát – na rozdíl od svého slovenského souputníka – navazuje na historický český stát. Ale hlavně na ten československý, 28. říjen je tu stále skutečně pociťovaným svátkem (na rozdíl od 1. ledna). O tom, jestli byl vznik Československa tím fakt nejlepším nápadem, panují pochybnosti dodnes. Český stát však je tu již téměř jedenáct století. Jeho existence byla přerušena vlastně jen na šest let, po dobu nacistické okupace. Český stát v podobě českého království existoval i jako součást habsburské říše. A ač si to nepřiznáváme, největší rozkvět v dějinách jsme – kromě vlády Lucemburka Karla IV. – zaznamenali v dlouhém devatenáctém století. Kdy se z venkovského nárůdku stal průmyslově-zemědělský národ s vlastní poměrně rozsáhlou podnikatelskou i sedlácko-statkářskou vrstvou, stejně jako akademickou a kulturní sférou. Na tehdejší „úpění“ můžeme se slzou v oku vzpomínat dodnes. Největší slabinou, jež se plně vyjevila až po osamostatnění v roce 1918, ukazuje se býti politická garnitura. Na její „kvality“ jsme dopláceli po celou dobu existence samostatného státu, a to až do nynějška.

Československo vzniklo v roce 1918. Ještě tak necelý rok předtím by si na něco podobného nikdo nevsadil. A kdyby se Rakousko-Uhersko nedostalo v závěru své existence do naprostého područí Německa, tak by k tomu asi ani nedošlo. Jenže již do základů nového státu byly vloženy nálože, jež pak postupně třaskaly. A to až vlastně do dvaadevadesátého. V prvé řadě se jednalo o národnostní problematiku. Na troskách starého Rakousko vzniklo jakési mini-Rakousko, se všemi problémy toho velkého, ale snad s ještě menší schopností je řešit. Šlo o Němce, ale i o Slováky. Republika byla založena na státotvorném národě československém, což byla vylhaná fikce. Čechům vyhovovala, Slováky ale urážela. Projevilo se to v roce 1938 i roce následujícím, ale pak také v osmašedesátém, kdy se cíle obou národů prostě rozcházely. Jediným výsledkem tohoto roku byla federace, ta ale byla de facto jen na papíře. Jakmile se po devětaosmdesátém uvolnily poměry, slovenské aspirace se vrátily na scénu. A již od jara devadesátého počalo býti zřejmo, že společnému státu zvoní hrana. Bylo však třeba přetrpět ještě další dva roky postupného rozkladu, než se po volbách ve dvaadevadesátém vyjevila realita v plné nahotě. A bylo vymalováno.

Česká republika vznikala jaksi z donucení. Na rozdíl od Slováků, ti již od léta čile budovali institucionální základy svého státu. Nicméně nelze jednoduše vinit z rozpadu státu je, základy k tomu byly již položeny v osmnáctém roce i ústavě z dvacátého roku. (Mimochodem ústavě, kterou přijímal nikým nevolený parlament, reprezentující s bídou polovinu obyvatel… Demokracie asi vypadá trochu jinak, chceme-li se jí zaklínati.) I ústava nového státu vznikala na poslední chvíli, těsně před jeho vznikem. Je tedy až zarážející, jak moc se povedla. Nejspíš je to díky jejím autorům. Politika a politici do jejich díla sice zasahovali, ale naštěstí přiměřeně, měli jiné problémy. Kdyby byla ústava jejich dílem, šlo by bezpochyby o paskvil.

V ústavě se podařilo zdařile vytvořit onen pověstný systém „checks and balances“ tedy kontrol a rovnováh. Vyvažující jednotlivé moci ve státě. To, že to dnes v řadě ohledů nefunguje (viz třeba ono nejmenování či neodvolání ministrů, jistě i spousta dalšího) je dáno nekvalitou personálu, např. slabosti premiérů. Žádný ústavní či jiný systém na světě nenahradí špatné nebo neslušné aktéry. O tom si nelze činiti iluzí. Kritika, že ústava nedává pro to či ono přesný postup vychází z lidí, pletoucích si návod k pračce se základním zákonem státu. Ústava přečkala třicet let a v zásadě slouží a vyhovuje. Stala se však předmětem naprosto nekvalifikovaných zásahů ze strany politické garnitury. Příkladem budiž přímá volba presidenta. Ale tady je spíše ten skutečný problém na straně Čecháčků, kteří již od počátku republiky považují presidenta za reinkarnaci císaře pána. (V případě první hlavy státu to mělo nejspíše i jistou logiku…) Tato figura zůstávala zbožštěna i v případě komunistických presidentů, a tam šlo věru o kriminální chátru. Tuhle deformaci myslí neodstraní žádná legislativa. Snad jen lobotomie – kdybychom se chtěli pokusit o drsný vtip. Následné zásahy politikářů do ústavy (včetně zmíněného) byly spíše ku škodě věci. Čí mozeček třeba vymyslel zapojení poslanců do impeachmentu?

Slabiny prvorepublikové ústavy jsou oproti tomu nabíledni. Krom totálně nereprezentativního schvalování (už jen to ji delegitimizuje) šlo především o to, že kodifikovala centralizovaný stát. Vzdor versailleským příslibům i vzdor charakteru státu, jenž byl typicky mnohonárodnostním i regionálně silně diferencovaným. Nakonec autonomie Podkarpatské Rusi, jediné, co se z tohoto do ústavy dostalo, došlo naplnění až po Mnichovu. A to už bylo po všem. Stejné to bylo s pittsburskými přísliby (podepsal je i TGM, pak to považoval za jaksi nezávazné!), ale hlavně s postavením Němců. Ústava byla postavena na národu československém – nikdy nic takového neexistovalo, Sotva se pak divit, že to s první republikou dopadlo tak, jak to dopadlo…

Jak řečeno, ústava nového českého státu byla zdařilou. Další kroky při ustanovování státu už vyznívaly hůře. Především se pozapomnělo na to, že skutečnou ekonomickou reformu nelze provádět bez kvalitního práva. Onen příslovečný útěk před právníky se záhy krutě vymstil. Zlodějna opanovala ekonomiku a následně i zbytek. Ústava sice naštěstí zavedla dvoukomorový parlament, nicméně horní komora byla uvedena v život až po létech. Nabízela se sice možnost převést federální poslance právě do Senátu a kodifikovat formu jeho postupné obnovy, nicméně to poslanci zablokovali (bez ohledu na určité dohody). Bylo to pochopitelné, do federálu kandidovala v Česku první liga, do národní rady ta druhá. (Na rozdíl od Slovenska, tam to bylo příslovečně opačně.) No, a druhá liga dostala šanci státi se tou první jednoduše tak, že tu stávající první zruší. I stalo se. Někdo sice hovořil o jakémsi případném „přeprasení“ federálních poslanců do Senátu, povýtce to byli ale ti, kteří se do federálu jaksi nedostali. A tak kvalita politické scény inkasovala dardu hned na začátek.

Odsouvanou Popelkou se staly i další důležité normy. Tak třeba občanský zákoník, elementárně důležitý pro běžný život lidí. Byl by takový problém najmout partu kvalitních překladatelů a právníků? Ti by přeložili rakouský zákon, modifikovali by jej na tuzemské prostředí a mohlo býti v polovině devadesátých let hotovo. Místo toho se čekalo dalších dvacet let. Přitom rakouský občanský zákoník u nás platil od roku 1811 (vyšel z tehdy moderního Code Napoléon a ten zas v mnoha ohledech z římského práva) až do roku 1950. Byla by to tak nejjednodušší forma cesty návratu do civilizace, A tak dále, a tak podobně.

Třicet let je již čas k bilancování. To naše je poněkud rozpačité. Vznikl jakžtakž ucházející stát, leč s mnoha disfunkcemi. Jedná se stále mentálně o vrchnostenský stát, jenže s nefunkční státní správou. Tou navíc maligně bující, vzdor všem příslibům. Podívejme se třeba na neschopnost stavět dálnice (a porovnejme ji kupříkladu s Polskem, to je dnes příklad státu úspěšného). Podědili jsme tyto a jiné defekty již po první republice, šance se jich zbavit je tedy menší než malá. Ale nakonec, naděje tu zůstává vždy.

Blog byl zveřejněn na https://www.blogosvet.cz/author/josef-jezek-OEH7j dne 29. 1. 2023.

Reklama