Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Kulatiny a malé lednové bilancování

Na Nový rok jsme též oslavili třicetiny nového státu, Česka. Nejedná se o žádný novotvar, obdobný státní útvar tu existuje někdy od poloviny 10. století. (Čechy za knížete Václava zabíraly necelý středočeský kraj, stát jako takový založil až jeho bratr a vrah, kníže Boleslav řečený Ukrutný.)

Bývá ovšem zavádějícím zvykem počítat existenci státu až od roku 1918, ač jde o zjevný nesmysl. Nicméně i z tohoto krátkého období jsme se v jakžtakž civilizované podobě nacházeli zhruba jen polovinu, tu druhou jsme trávili v německém, čti nacistickém či ruském, čti komunistickém područí. Tedy jako vazalové, byť i tento termín je spíše eufemismem. Posledních třiatřicet let jsme však svobodní, nezávislí. První republiku i rudohnědou éru nechme protentokrát stranou, zkusme si tak trochu zabilancovat, bez nároku na úplnost soudů i nakonec jejich celkovou objektivitu. „Kristova léta“ posledního státního útvaru k tomu přímo vybízejí.

Hlavním tématem prvních popřevratových let byla ekonomická reforma. Není divu, socialismus či komunismus jako takový zkrachoval ekonomicky, hospodářský systém tak byl nepoužitelný. Heslem dne byla privatizace. Bolševik znárodnil totálně vše, což byl i v podmínkách východního bloku extrém, s výjimkou SSSR. Privatizace byly ovšem dvě, fakticky ale tři. Ta první, takřečená malá, spočívala v prostém vydražení provozoven, obchodů, atp. jednoduše v dražbách. Tu můžeme označit jednoznačně za úspěšnou. Dala odpich drobnému podnikání, jež je s tím středním páteří každé společnosti. Stejně jako střední třída, jež je i základem státu. Ač ten náš se k ní chová téměř od samého počátku macešsky (hodně jemně řečeno), lhostejno kdo zrovna vládne.

Velká privatizace se realizovala různými metodami, a tady už nastávaly větší problémy. Paradoxně tím nejúspěšnějším privatizátorem byl tehdejší ministr průmyslu Jan Vrba. Byl otcem privatizace především mladoboleslavské Škodovky, díky čemuž zde máme dodnes tahouna národního hospodářství. Podobnou cestou byly připraveny privatizace Tatrovky, LIAZu či Zetoru, zejména ale ikon českého průmyslu, ČKD a Škody Plzeň. Lze jen domýšlet, jak by asi vypadala česká ekonomika, kdyby tu takových „škodovek“ vzniklo (či možná zůstalo) více. Jenže přišly volby v dvaadevadesátém, nastoupil Václav Klaus a jeho česká cesta. Privatizace se stala spíše „prichvatizacií“.

Tou byly do značné míry i další formy velké privatizace. Přímé prodeje, o nichž rozhodovaly přímo státní orgány. A kupónovka, kdy již do samého zákona byla vložena mina, umožňující privatizačním fondům, tedy správcům majetku, chovat se k němu jako ke svému vlastnictví. Tento pasus se do zákona nedostal náhodou a svým způsobem legalizoval či přinejmenším významně usnadňoval rozkradení majetku jako takového. Symbolem kupónové privatizace se staly tehdy Harvardské fondy (jež s Harvardem pochopitelně neměly pranic společného). A jejím symbolem zůstaly dodnes, byť se prohodila znaménka.

Doprovodným jevem ekonomické reformy v devadesátých se stal bankovní socialismus. Privatizaci financovaly (polo)státní banky, případně banky vzniklé „na zelené louce“, bez potřebného zázemí a finančního krytí. Nezřídka zakládané jaksi jednoúčelově. Stalo se veřejným tajemstvím, že úplatek za poskytnutí úvěru činí deset procent jeho výše. Nějaký podnikatelský záměr se tak stal zcela druhotným. Není divu, že krachovaly podniky (aniž by to dlužníky přehnaně rozesmutnilo) a ve velkém také banky. Ironií dějin je, že ty pak musela privatizovat zahraničním subjektům vláda socialistů, už jen proto, aby se nezhroutilo celé národní hospodářství. Dnes hořekujeme, že dividendy bank (či jejich výnosy jinak) plynou někam daleko, ty původní banky jsme si ale rozkradli ve vlastní režii… Pohledávky pak byly soustředěny v konsolidační agentuře a vrcholem bylo, že se k nim za zlomek jejich hodnoty dostali prvotní dlužníci. (Ani pro zprostředkující subjekty to nebyl nikterak špatný kšeft.) Nazvat český model veksláckým kapitalismem není nijak přehnané. Jeho otec, stejně jako otec bankovního socialismu, Václav Klaus, tak nějak nechápal, že kapitalismus, aby byl skutečným, musí mít i morální rozměr. (To jistě platí i pro kapitalismus, co se nám tu v posledních letech vyvinul celosvětově…) Faktem je, že Klaus a spol. nosili pod sáčky západního střihu hodně drsné rubášky.

Třetí cestou privatizace byla restituce. Jednalo se o jednoznačně nejúspěšnější formu. Prosadila ji tehdy ODA, netřeba zdůrazňovat, že vzdor zavilému odporu právě Klausovu. Prosadit zdánlivě triviální zásadu, že co bylo ukradeno, musí se vrátit, se stejně v plné míře prosadit nepovedlo, restituce někdy trvaly neuvěřitelně dlouho – ukrást se to podařilo „přes noc“, vracelo se to celá léta. I tak se jednalo jednoznačně o úspěch. I na jejich kráse však spočívá jedna ošklivá piha, a tou je restituce majetku židovského. Přes dílčí úspěchy se jedná spíše o záležitost ostudnou. Židé tak nezřídka byli okradeni potřetí, nejprve nacisty, poté komunisty a nakonec „demograty“.

Celkově jsme si v devadesátkách připadali jako velmistři, od nichž by se měl učit celý svět. Pak ale přišla kocovina. Symbolizuje ji známý rudolfinský projev, ten ovšem nebyl příčinou, ale následkem. Václav Havel s umem sobě vlastním vyjádřil poměrně přesně stav, do něhož jsme se dostali, ale i obecně náladu. Onu blbou náladu, jež zavládla tak záhy po převratu a jež rychle ukončila pocit šampionství. Ekonomická reforma jako taková jistě nebyla úplným propadákem, skutečný úspěch ale přeci jen vypadá trochu jinak.

On nakonec celý Západ zapomněl, že věci prostě musím nejen vyvíjet, ale i vyrábět. Nyní ze svého poněkud fantasmagorického snu zvolna procitá. Komunistům se u nás podařilo zlikvidovat zdravé základy zemědělství. Stala se z něj jakási kvaziprůmyslová výroba, bez toho, co zemědělství činilo zemědělstvím po celá staletí. Tak trošku se to podařilo i s průmyslem. Někdy v devadesátém se v novinách objevil vtip. Že si prý budeme všichni prodávat navzájem hamburgery a všichni z toho zbohatneme. Byl to samozřejmě v tip, to ovšem neznamená, že jej někdo nevezme vážně. Zachtělo-li by se nám podívat se na úspěšnou reformu (platí to i pokud se využití evropských dotací týká), stačí pohlédnout přes severní hranici. Polsko je překvapivě úspěšným státem. Který si navíc i podržel skutečnou armádu, stejně jako zdravý pohled na zahraniční politiku. U nás když se podíváme na konzervu okurek, tvářících se jako znojemské, vidíme, že přicházejí z Turecka. Sirky Solo pak z Číny. A armáda, jež by byla mocna bránit svou zem? Ale to je jiná pohádka, byť ne veselejší.

Nejen chlebem živ jest člověk, nejen ekonomikou žije stát či národ. A ty další reformy se většinou dařily ještě méně než ta národohospodářská. O nich ale příště.

Blog byl publikován 7. 1. 2023 na https://www.blogosvet.cz/article/kulatiny-a-male-lednove-bilancovani-mcrQB

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama