V první řadě je zajímavé, které země si Mitt Romney ke své diplomatické předpremiéře vybral. Británie, Izrael a Polsko, tři asi nejbližší spojenci Ameriky. Chybí Brusel a Berlín, o Paříži ani nemluvě. Že by se do užšího výběru mohla dostat Praha, to pochopitelně nikdo ani čekat nemohl. Určitým způsobem to může předznamenat zahraniční politiku, pokud tedy Romney první listopadové úterý uspěje. Co asi překvapilo nejvíce, byla nepříliš diplomatická mluva. Romney říkal, co si myslí, a všichni jsou z toho paf. V Británii zapochyboval o bezpečnostní přípravě her – sám šéfoval organizačnímu výboru zimních her v Salt Lake City – což vyvolalo negativní odezvu u premiéra, poslanců i londýnského starosty. Trochu ale všichni zapomněli na ony trapné tanečky s bezpečnostní agenturou těsně před začátkem her.
Důležitá byla návštěva Izraele. Romney se může stát snad nejproizraelštějším presidentem vůbec. Dokonce navrhl přesunutí ambasády do Jeruzaléma, což si zatím nikdo nedovolil. Palestince rozzuřilo jeho srovnání izraelských a palestinských úspěchů. Podle něj obrovský nepoměr mezi výsledky židovského státu a Palestinců tkví v odlišných kulturách. Byl tedy promptně nařčen z rasismu, jak jinak. Ještě že se nerozhovořil jako kdysi Miloš Zeman na téma terorismu. Palestinci si prostě nikdy nepřipustí, že si za svou nezáviděníhodnou úroveň mohou především sami. Pro objektivního pozorovatele nebude ovšem problém srovnat libovolnou arabskou zemi s Izraelem. Těžko pak nedat Mittu Romneymu za pravdu. Přitom „papírové“ výchozí předpoklady hovoří jednoznačně ve prospěch Arabů, pokud ovšem pomineme civilizační determinaci a z ní vycházející kulturu. O tom, že Izrael je jedinou skutečnou demokracií na Blízkém a Středním východě, nelze pochybovat. A i o tom to je.
Cestu pak završila návštěva Polska, což dále potvrdilo rostoucí mocenský význam této země v regionu. Pomineme-li distanc současné Solidarity, stojící opravdu hodně nalevo, od výroků svého zakladatele, šlo téměř o selanku. Walesa popřál Romneymu hodně štěstí a zdůraznil, jak jeho úspěch je důležitý pro Polsko i celou Evropu. Polákům muselo znít libě, jak Romney zdůrazňoval význam americko-polského přátelství i jeho názory na Rusko. Vždyť již dříve označil Rusko za hlavní geopolitickou hrozbu pro Spojené státy, tedy opět netančil obamovsky okolo problému. Kaňku na této poslední zastávce nezanechalo ani hysterické poštěkávání jakési propalestinské žurnalistky, což přimělo Romneyho mluvčího k věru nesalónní reakci. Jak se sluší a patří, omluvil se. Zlobit se na něj ale můžeme opravdu jen těžko.
Romneyho výroky ovšem nemohly nenabudit nejrůznější komentátory. Reakci kdysi ikony americké politologie Fareeda Zakarii uveřejnil předposlední Respekt. Pustil se zejména do všeobecně pojímaného názoru, že islámská kultura brání účinnému rozvoji a demonstroval to na příkladech Turecka a Indonésie. Jenže o úspěchu nevypovídá jen statistika růstu HDP, tedy hodnota dnes již dosti zpochybňovaná. Pak by byla bezkonkurenčním mistrem světa Čína. Ono jde ale i o podmínky k životu jako takovému. Právě Čína je dokladem odlišnosti kultur, z Evropanů by v Číně žít a pracovat trvale chtěl asi jen málokdo. Příklad Indonésie kulhá na obě nohy, Turecko je velice specifikou záležitostí. Střetává se v něm stále kemalismus, jenž byl svého druhu popřením islámu a proti tomu islamismus, byť zatím v relativně „soft“ verzi. Vzpomeňme na Atatürkovy výroky o nevhodnosti islámu pro Turky – na rozdíl od podle něj zženštilých Arabů. V přímém přenosu tu sledujeme, jak posilování islamistů je přímo úměrné oslabování demokracie.
V prvních staletích minulého milénia byl evropský svět oproti arabskému či zejména čínskému beznadějně zaostalý. Nekonečné debaty se vedou o tom, co způsobilo onu proměnu na vedoucích místech. A samozřejmě co může způsobit další střídání stráží. Pro úspěch není nutná demokracie ani kapitalismus v jeho západní variantě. Ale kultura a z ní (případně) rezultující demokracie bezprostředně ovlivňuje společenské milieu a tedy kvalitu života v širších souvislostech. Zakaria se snaží relativizovat kulturní předpoklady a akcentuje kapitalismus v trochu zjednodušujícím pojetí Miltona Friedmana. Jenže kapitalismus jako takový není univerzální a pouze ekonomický pohled vše jenom relativizuje. Stejně tak jsou zavádějící Zakariovy úvahy o Izraeli. Podle něj až Netanjahuovy tržní reformy rozhýbaly dříve centrálně řízený systém. Pomíjí tak drobný fakt, že Židé přišli do pouště a přetvořili ji na zahradu. Začínat za těchto podmínek od nuly a dosáhnout takových výsledků je sám o sobě zázrak. (Palestinci spíše nabízejí opačný postup.) Zcela mimoběžné jsou pak poznámky o Singapuru, tato prosperující země opravdu není demokracií a ani ji to nijak netrápí. Mezitím ovšem byl sám Zakaria obviněn z plagiátorství (což čestně uznal a stáhnul se – nevypovídá to též o určité kultuře?).
Vraťme se na chvilku do českých luhů a hájů. Tuzemská politická scéna spíše připomíná jakýsi vejminěk, na němž odpočívají místní zasloužilí a tak trochu sklízejí plody práce (nikoli ovšem své). Okolní dění se tohoto vejmiňku jaksi netýká, ani jím není příliš vnímáno, natož pak chápáno. Maximálně je tak občas utroušeno, jakže jsme na tom dobře v porovnání s okolím (třeba že jsme nepřijali euro, na evropském summitu zaujali postoje odlišné od všech ostatních, snad s výjimkou ostrovní Británie, nalézající se na půl cesty mezi Evropou a Amerikou, a tak podobně). Jak jsme vnímáni zvenčí, to se radši neptejme. Ale ono nás to až tak moc nezajímá. Jsme přeci široko daleko ti nejchytřejší.
V posledních dnech oživily domácí scenérii plakáty sociální demokracie, brojící proti církevním restitucím. Ve stínu nabíhajících korupčních afér na krajské úrovni se rozhodli naši oranžoví vsadit na osvědčenou kartu a zkusit vyhrát opět krajské volby na tématu, jež s kraji nemá zhola nic společného. Jenže ty malůvky, znázorňující, jak je do rukou „kňežourů“ předáván obří balík peněz, jakoby z oka vypadly odporným antisemitským plakátům z dob Třetí říše, na něž pak plynule navázaly protiamerické úderky bolševiků. Nakonec o tom, jak nacistická frazeologie kontinuálně přešla do komunistické dokládá přerod hesla „Arbeit macht frei“ na „Prací ke svobodě“. Netřeba zdůrazňovat, že tato motta se skvěla nad branami koncentráků, které si ostatně obě totality předávaly, aniž by po sobě vymáhaly licenční poplatky. Bezelstné nasazení těchto propagandistických kousků ze strany socdem jen dokumentuje úroveň (politické) kultury u nás. Obvykle bývá srovnávána třeba s německou (ale i rakouskou) a to srovnání pro nás nedopadá pochopitelně nijak skvěle. Jenže, sledujeme-li pohyby na scéně v Polsku a dokonce i na Slovensku, může nabýt pocitu, že spějeme k pozici jakéhosi středoevropského troglodyta, naprosto vybočujícího z okolí. Konec konců, naše „úspěchy“ v komparaci se sousedy to jenom dosvědčují. Tak či onak, jsme jedinou zemí s hospodářským poklesem široko daleko.
Co závěrem? Snad jen popřát Mittu Romneymu hodně zdaru v listopadu. Rázné americké vedení je to, co Západ momentálně nejvíce postrádá (pokud tedy máme tu drzost se do západního tábora hlásit, že). No, a z našeho vejmiňku se aspoň občas rozhlédněme po okolí a třeba i trochu dál. Někdy to může být dokonce i inspirující. Byť nám pak z některých domácích drobnůstek nemusí být úplně volno od žaludku. Stálo by za to, trochu se taky zamyslet nad tím, že předznamenává-li opravdu úroveň kultury úspěchy, jakou asi tak máme perspektivu?