Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Lidovláda v časech cholery

Nikdo nepochybuje, že demokracii nebo-li lidovládu vynalezli v antickém Řecku. Pak nějakou chvíli fungoval tento systém v předcísařském Římu a následně se opět objevil zhruba v osmnáctém století v anglosaských zemích. Za tu dobu až dodneška doznal a průběžně i doznává zásadních změn. Těžko bychom tedy dnes považovali Athény půl tisíciletí před Kristem, ale ani Anglii před čtvrt tisíciletím za demokratické společnosti v našem slova smyslu. Radši mnoho nehloubejme nad tím, za co budeme za pár století považováni my. To, co bývá označováno za demokracii, se ve skutečnosti vždy z globálního pohledu týkalo jen malého ostrůvku na světě. Přesto dnes „u nás na Západě“ považujeme demokracii za univerzálně vhodný systém a rozčiluje nás, je-li někde někdo jiného názoru.

Demokracie je většinou západních zemí považována za cosi jako exportní artikl. Nejiniciativnější v tomto jsou dlužno dodat Spojené státy, Evropská unie se ale zahanbit moc nedá, alespoň v této branži. Zájem – míněno skutečný zájem – o toto zboží je pramalý. Rádoby vývozce však v tomto oboru „tržní“ otázky netrápí, mohutný převis nabídky nad poptávkou je nechává klidnými. A to ještě u většiny zemí třetího světa, které se tváří jakoby demokraticky, jde než o fasádu. Jak to naposledy ukazuje příklad Pobřeží slonoviny, třeba Afričané hlasují podle kmenové příslušnosti, s nějakou politikou v našem slova smyslu to nemá nic společného. Málo je ale známo, že termín demokracie, zavedený Hérodotem ve významu vlády mnohých (na rozdíl od monarchie či oligarchie), se ani ve starém Řecku netěšil nejlepší pověsti. Jak praví Encyklopedie Diderot, třeba takový Platón považoval demokracii za vládu slabou, zdůrazňoval její nivelizační funkci a charakterizoval ji jako rovnost stejně rovných i nerovných. Aristoteles pojímal pak demokracii též za vládu mnohých, ale i jako špatnou formu zřízení, které upřednostňuje prospěch chudých, nikoli ten všeobecný. Pro nás tady a teď asi skutečně platí, že současná forma demokracie je nejméně špatným systémem. Je to ale spíše takové (západo)křesťansko-židovské specifikum. Měli bychom býti opatrnější, pokud se jejího všeobjímajícího záběru týká. Jisté vnucování demokracie vede k různým parodickým formám, kdy sice volby probíhají, jejich výsledek či to jak kdo hlasuje je ale předem dáno. Participace občanstva na reálné moci je pak asi stejná, jako v bývalém východním bloku, kde přeci volby také byly a dokonce pravidelně.

Jak již bylo řečeno, snaha o demokratizaci Číny ze strany západních států působí trošku i směšně. Konfucianismus je asi tak starý jako demokracie, jenom neprodělal za tu dobu až takové proměny jako ona. Je také otázkou, zda Čína není jednoduše „too big to be democratic“. Hlavně ale ony pokusy usvědčují západní činitele z jejich nebetyčného pokrytectví. Jsou příliš opatrní, aby tyto tanečky neohrozily obchodní zájmy, navíc je Čína příliš mocná na to, aby se jí dalo něco byť sametově vnucovat. Čína byla po tisíciletí něčím jako supervelmocí a její úpadek v devatenáctém století byl z historického hlediska jednou z drobných epizod její historie. Přes obrovský současný nárůst nedosahuje zatím její nynější podíl na světové produkci toho podílu, který měla na konci století osmnáctého. Čína také nikdy nebývala extrémně agresivní zahraničně-politicky. To ale těžko tvrdit třeba o jiných globálních hráčích.

Islám na počátku své existence generoval obrovskou expanzivní energii. Během zhruba sta let ovládl kromě Arabského poloostrova sever Afriky i Španělsko. Tehdejší invaze do Evropy byla zastavena až u Poitiers v roce 732. Následně ovládl i velkou část Asie a pronikl hluboko do Afriky. V té době byl islám bezesporu i hlavním nositelem pokroku ve vědách i v kultuře. Osmanští Turci dobyli v patnáctém století Byzanc a postupovali do Evropy od východu. Byli zastaveni až roku 1683 u Vídně. Následně islámský tlak ochabl a v devatenáctém a na začátku dvacátého století byly islámské země, s výjimkou Turecka, Persie a do jisté míry Afganistanu ovládnuty evropskými koloniálními mocnostmi. Jsou spory o to, zda v současnosti chytil „druhý dech“ a zda prodělává další misijní období. Opačná názor říká, že se jedná toliko o hluboký mindrák vůči po všech stránkách úspěšnějšímu Západu. Po všech stránkách krom té demografické… Pro srovnání: islám je asi o šest set let mladší než křesťanství; v patnáctém století, kdy bylo křesťanství asi tak „staré“ jako dnešní islám, vrcholila reconquista Iberského poloostrova a následovala conquista, tedy dobytí a násilná christianizace Ameriky.

Reklama

Protipólem křesťanství či židovství je islám, zejména arabské provenience, i co se postoje k demokracii týká. Lze tvrdit, že neexistuje islámská a současně demokratická země. Nejblíže k ní mělo Turecko, což může souviset s negativním postojem Mustafy Kemala právě vůči islámu. I po druhé světové válce však byl vliv turecké armády na politiku země jemně řečeno hodně nadstandardní. Dnes bychom s trochou nostalgie mohli říci zaplať pánbů.  Nyní pod vedením „umírněných“ islamistů se Turecko demokracii i Západu vzdaluje mílovými kroky. Z arabských zemí mohl vypadat poněkud demokraticky před pár desítkami let Libanon (kdysi většinově křesťanský), tento tenký nátěr vzal za své díky občanské válce a změně poměru sil. Tragický a přitom typický je osud Iránu. Šáh byl bezesporu nekompromisním despotou, jeho snaha modernizovat zemi připomínala trochu Atatürka. Byl ale stejně nekompromisním spojencem Západu, zejména Ameriky. A právě Západ, především Spojené státy svým tlakem na liberalizaci a demokratizaci režimu nemálo přispěly k jeho pádu. Výsledkem je despocie nesrovnatelně horší. Iránská teokracie si navíc za úhlavního nepřítele zvolila právě Západ a zejména Velkého satana, tedy USA.

Pád tuniského režimu, po němž hrozí i konec jeho daleko významnějšího souputníka, Egyptu, vyvolává v naivních nadšencích opět rozjaření z očekávaného nástupu demokracie, tentokráte v arabském světě. Už konstruují tyto přemýšlivé duše domino efekt, který po vzoru devětaosmdesátého roku přetvoří arabské státy na vzorové demokracie. (Pomiňme nyní úvahy nad dokonalostí demokracie v emeritních ruských satelitech, viz Orbánovo Maďarsko, ale i Česko a další…) Výsledkem může být s pravděpodobností hraničící s jistotou pravý opak. Radikální islamistické tyranie, například v Egyptě pod záštitou Muslimského bratrstva, které předčí v krutosti své aktuální předchůdce. Budou však zavilými nepřáteli Západu a přispějí k jeho dalšímu oslabení. Ale ve „volbách“ vyhrají a naši liberálci budou upokojeni. A dál budou s vervou kydat hnůj na jediného trvalého spojence a demokracii v oblasti.

Západ, především ale Evropa, žije obrazně řečeno slovy klasika v časech cholery. Hospodářské problémy, hrozící demografický kolaps, hlavně ale fatální nedostatek vnitřní energie, navozující atmosféru konečné fáze Západořímské říše. Masivní imigrace těch, kteří odmítají naše hodnoty i systém, vede ke změně atmosféry. Jejím důsledkem na politické scéně je i nástup nových stran, mainstreamovými médii ocejchovanými jako populistické či extrémistické. Což je více či méně nesmysl, vedoucí jen k dalšímu zamlžení pohledu na realitu. Dnes se nizozemská vláda opírá o Geerta Wilderse, posuny vidno i v tak tolerantní Skandinávii. V Německu přispěla kniha Thilo Sarrazina zatím bohužel k rozdělení společnosti, bulvár ji propaguje, takzvaně seriozní média naopak odsuzují. Nikdo ji, právě tak jako návrhy Wilderse či dalších podrobně nezkoumá a nerozebírá. Ono je to takhle jednodušší.

A co u nás, v tradičně poklidné české kotlině? Islámská ani jiná expanze k nám ještě nezamířila, hospodářství jakž takž přežívá, hňácáme se ve vlastních problémech. Těch jsme si tu za poslední dvacetiletku nakonec vyrobili sdostatek. Nefunkční stát nás stihne zabavit do té míry, že o nějaké vlastní – dlužno dodat poněkud problematické – demokracii až tak moc neuvažujeme. O jejích stabilních základech se přesvědčíme třeba při sledování dokumentu Vítejte v KLDR. Ochota českých turistů poklonit se velkému Kim-Ir-Senovi vypovídá o mnohém, do budoucna ale moc neslibuje.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama