Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Maléry nejen pana účetního

S pohledem zastřeným chmurami a plni obav probouzeli se do Nového roku ministři dávné vlády Miloše Zemana, počítaje v to i expremiéra. Ministr financí, řečený pan účetní, se rozhodl zúčtovati s nimi ze jejich dávný hřích, konec Investiční a poštovní banky. Jediným spravedlivým se ukázal být Miroslav Grégr, jenž také jako jediný proti příslušnému usnesení Zemanova kabinetu hlasoval. Kvůli jednomu spravedlivému však exvláda zachována nebude, tak měkké parametry už jsou de mode. A aby těch žalob nebylo zas tak málo, budou ministerstvem financí obžalováni i bývalý guvernér centrální banky Josef Tošovský a správce investičně-poštovní konkursní podstaty Petr Staněk.

Terčem hněvu pana účetního se bývalí potentáti stali kvůli neúspěchu arbitráže, kterou vedl tento stát potažmo jeho ministerstvo financí proti ČSOB. Na jejím zrodu, stejně jako v případě několika dalších arbitráží, bylo vpravdě nepřátelské převzetí IPB ze strany ČSOB v roce 2000, a to za dozoru státu. Česko obecně v mezinárodních arbitrážích nedopadá moc slavně, v tomto tedy tento spor nebyl nikterak atypický. Oč se tehdy jednalo, ani ne před jedenácti lety?

Šlo vlastně o závěrečné vyvrcholení bankovního socialismu, tedy systému, který předstíral, že je nejkapitalističtějším kapitalismem. Už jen chybělo, že bychom k nám na doškolení pozvali Margaret Thatcher a Ronalda Reagana. Bankovní socialismus, bytostně český paskvil, doprovázely další směrodatné jevy, ekonomická xenofobie a úprk od práva. Navzdory té první se podařila nejlepší velká privatizace, a sice prodej mladoboleslavské Škodovky Volkswagenu. Po volbách v roce 1992 už ale neprošel prodej Tatrovky Mercedesu ani prodeje plzeňské Škody a ČKD nadnárodním koncernům, které by jako jediné mohly garantovat jejich přežití. Prostě naše rodinné stříbro si rozkrademe sami a že přitom zmizí pár skutečně zavedených značek ze světa, to nikoho příliš netrápí. To spolu s eliminací právního prostředí, které se vlastně ještě ani nenarodilo, nás stálo nějakých plus minus sedm set miliard korun. Systém, instalovaný tzv. pravicovými vládami Václava Klause, začal logicky kolabovat už v druhé polovině devadesátých let a napravovat jej musela tzv. levicová vláda Miloše Zemana. Ta v prvé řadě sanovala a zprivatizovala hroutící se banky, neboť na rozdíl od předchozích vlád chápala, že bez řádného fungování těchto kapitalistických hyder prostě normální ekonomika běžet nemůže.

Zbyla asi nejdravější IPB, v níž stát za podivných okolností rezignoval na svou majoritu již v roce 1993. Státní podíl pak odkoupila v roce 1998 japonská Nomura, která neudržitelnou situaci banky řešila navýšením základního kapitálu o 6 miliard a vydáním podřízených dluhopisů ve stejné hodnotě. Různě pak čarovala ve snaze o snižování úvěrového rizika, které si vynucovalo tvorbu opravných položek. Převáděla např. nedobytné pohledávky na společnost NIPB, a.s., kterou ovšem sama IPB vlastnila. V roce 2000 se věci rozeběhly nezadržitelným způsobem. V únoru předala ČNB bance protokol o zjištěných nedostatcích, proti čemuž se IPB ovšem odvolala. Čelit situaci se mělo navýšením základního jmění, tomu ale zabránila žaloba minoritního akcionáře. Krach banky, který se nezadržitelně blížil, by podle studie ČNB znamenal ohrožení stability finančního sektoru a pokles růstu hrubého domácího produktu v ČR o 2 až 4%. V týdnu od 12. června 2000 proběhl run na IPB, při kterém klienti banky masově vybírali své úspory. Denní pokles vkladů činil 12. června 4.525 mil. Kč, 13. června 5.964 mil. Kč a 14. června 6.491 mil. Kč (viz Wikipedie). 16.6.2000 byla IPB poněkud komediálním způsobem okupována maskovanými komandy státu a 19.6. prodána ČSOB. IPB se prostě domnívala, že too big to fall a vláda jí vlastně dala za pravdu.

Reklama

Zemanova zdánlivě levicová vláda tak sice eliminovala bankovní socialismus, pokud se ale vlády práva týká, naopak v duchu opokoaliční smlouvy prohloubila stávající marasmus a nastolila vpravdě gargantuovské korupčně-klientelistické hody, jejichž  konsekvence trávíme neúspěšně dodnes. Kapitalismus západního střihu je prostě odvislý od vlády práva, ta pro většinu našich činovníků však zůstává nepochopitelná a neuchopitelná. Východní varianta je i prakticky jednodušší. Jenže pak se nemůžeme divit tomu, že stavíme silnice dráž než sousední chudé Německo, do zdravotnictví lijeme peníze jak do stoky a všechno je holt dražší, akorát to nefunguje. Což asi štve nejvíce.

Po posledních volbách přišla současná vláda jako jakési deus ex machina, které to prostě zařídí. S postupem času a nulovými výstupy tento pocit začal vyšumívat. Vše dorazil zatím poslední skandál na životním prostředí. Ten v podstatě jen popsal vycucávání peněz ze státního mechanismu. Reálně měl (či bude mít, zatím nic nekončí) ale dopad na mediální ztrátu nevinnosti vlády resp. vládnoucí garnitury. Pan Čistý už má hodně usmolené sako a lepší to již nebude. (Skoro je člověku Petra Nečase, v principu velice slušného člověka, líto, šanci ale v augiášovském chlévě asi mít nemohl.) To vše bylo a je doplněno o reformní rétoriku, v reálu se krom plošného šetření nic neděje. Podle blogu Tomio Okamury na iDNES.cz z 10.12.2010 se na garanta úspor pasoval Miroslav Kalousek, ověnčený skandály z předražených nákupů na  ministerstvu obrany. Politik, který léta  spoluvedl i vedl KDU – ČSL  odpovědnou za ministerstva, kde se rozkrádalo nejviditelněji – tedy na obraně a dopravě. Dalo by se doplnit, že dodnes vyniká citlivou personální politikou. Díky ní zaměstnal exministra Bartáka, jehož ani jeho vlastní spolustraníci za nic na světě u sebe nechtěli. O arbitráže se na ministerstvu stará Radek Šnábl, pravomocně odsouzený za daňový podvod. Není divu, že stát není zrovna arbitrážním přeborníkem, žaloby na bývalé vlády moc nepomohou. Jediným efektem je tak to, že stávající vláda promrhala ze necelý půlrok kapitál důvěry, s kterým začínala. Dle průzkumů veřejných mínění očekává značná část publika, že vláda tento rok nepřežije. Byla by to taková katastrofa? Zacitujeme-li ještě jednou Okamuru, „plošně škrtat umí i cvičená opice“.

Názory a argumenty na ČRo 6, poslední v tomto roce, přinesly tuzemskou bilanci Martina Schulze. Ocitujme doslova jeho závěr: „V okamžicích, kdy to začalo vypadat na koaliční rozkol, který mohl skončit tím, že by poslanci Věcí veřejných nepodpořili vládu při hlasování o důvěře, došlo k události srovnatelné s uzavřením neblaze legendární „opo-smlouvy“. President Klaus si pozval představitele rozhádané koalice na Hrad, několik hodin s nimi jednal, a pak vystoupil před veřejnost s oznámením, že je všechno (jak říkají naši mladí) „v poho“, že uzavřel se zástupci koalice nějakou tajnou (opakujme, tajnou) dohodu, po jejímž obsahu se zapovídá pátrat, a že garantem dodržení této tajné dohody je sám president. Jestli se někomu mohla jevit fraška se sestavováním pražské magistrátní koalice jako velká nepravidelnost na těle moderní české demokracie, pak tajná dohoda, jejímž garantem je president zvolený napodruhé za okolností, na které si většina z nás ani nechce vzpomenout a už vůbec si nechce vzpomenout, jak (a hlavně proč) svého času dopadl velice bídně ve funkci premiéra, pak jdou slova jako „demokracie“ a „právní stát“ a „Česká republika“ jen těžko, ale velice těžko dohromady.“

Možná nejpádnější zhodnocení však vzešlo z finále dalšího kola silvestrovských Názorů a argumentů, z debaty pánů Hartmana, Žáka, Kubička, Konráda a Velíška. Zacitujme potřetí: Tento stát je prostě disfunkční. Je to jako když máme vadný automobil, tak můžeme střídat řidiče jak chceme, ale nikam nedojedeme. Česká kultura, v podstatě anarchistická, to považuje za pozitivum. Snížení platů úřednictvu přivítáme, to že to je brána k další korupci a nefungování, už tak nějak nevidíme. Jestliže se nám koncem května zdálo, že se něco změnilo, na konci prosince vidíme, že se nezměnilo téměř nic. Systém funguje, vyměnilo se pár řidičů, ale autobus jede tím starým směrem. Noví se začínají chovat jako ti staří vykroužkovaní. Co dodat. Snad jen to, že životnost onoho vehiklu odhadnout neumíme, valná už zřejmě nebude. Výměna na postu řidiče ale asi pomoci už nemůže.

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama