Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Měl, co si zasloužil

Mám, co jsem si zasloužil. To měl údajně prohlásit bývalý druhý muž československé komunistické strany těsně před svou popravou. Pokud to opravdu řekl, mluvil – zcela výjimečně – pravdu. Odsouzen byl, stejně jako jeho „spoluspiklenci“, za naprosté nesmysly, svůj ortel si však povětšinou plně zasloužili. Jen byli pověšeni za něco jiného, než provedli. A provedli toho opravdu dost.

Proces sám byl zahájen 20. listopadu 1952, verdikt byl vynesen 27. listopadu. Jedenáct špagátů, tři doživotí. A 3. prosince byla pak ona jedenáctka pověšena. Jejich popel vysypali estébáci na namrzlou silnici. Celý proces byl vlastně neuvěřitelnou komedií, atmosféru tehdejší společnosti ilustruje skutečnost, že byl přinejmenším významnou částí populace brán vážně. Všichni, počínaje obviněnými a jejich „obhájci“, konče prokurátory a soudci, sehráli nacvičený part. Obvinění pak pro sebe požadovali ty nejvyšší tresty. Prodělali obrovský brainwashing, na jejich místě by se tak choval téměř každý. (Je znám snad jen jeden případ, kdy obviněný odolal. Husák si takto zachránil život, pro podobný monstrproces byl nepoužitelný. Tím ovšem není řečeno, že by charakterově či skutky byl lepší než jeho podobně postižení soudruzi…)

Soud s „protistátním spikleneckým centrem“, jak to dovedně nazvali rudí propagandisté, byl a stále dosud občas je uváděn jako hlavní příklad zmanipulovaných procesů a neoprávněných odsouzení. Dělo se tak v létech tání, jež vyvrcholily osmašedesátém. Jenže. V tomto procesu byli souzeni těžcí zločinci, včetně masových vrahů, typicky Rudolf Slánský, Bedřich Reicin, Karel Šváb. Ti také kolotoč politických procesů sami iniciativně roztáčeli. Nakonec to semlelo i je. Artur London či André Simone vulgo Katz bojovali ve Španělsku, třeba však říci, že v řadách NKVD. A ten se tam soustředil na teror proti oponentům komunistů či stalinistů, jakými byli anarchisté z POUM. (Své by o tom mohl vyprávět George Orwell, vyvázl jen tak tak.) Soudruzi z NKVD i tam vraždili jak vzteklí. Má nám těchto dvou být líto? K vrcholným funkcionářům režimu, jejichž podíl na represích a zločinech nelze popírat, patřili Otto Šling, Josef Frank, ale také Bedřich Geminder. Svezlo se s nimi i několik odborníků, kteří režimu jen sloužili, přímo za zločince je však těžko označovat. Rudolf Margolius, Ludvík Frejka, Otto Fischl. A pak skupina vysokých funkcionářů, kteří režim „tvořili“, aniž by se snad osobně podíleli na represích. Takový Vlado Clementis, Vavro Hajdů, Eugen Löbl. I jim však lze přinejmenším nepřímo přičíst zodpovědnost za teror režimu.

Skutečnou lítost si zaslouží nedobrovolní aktéři předchozích procesů, jako byly ten s Heliodorem Píkou či Miladou Horákovou a spol. Tam byli vražděni a zavíráni nevinní, často elita národa. Když se pak po XX. sjezdu počaly – velice pomalu a opatrně – rozbíhat první rehabilitace, jednalo se takřka výlučně o odsouzené bolševiky. A ani v samotném osmašedesátém tu nebyla snaha (ze strany režimu) se s těmito skutečnými oběťmi vyrovnat. Zato ti potrefení komunisté většinou ze svého snu neprocitli. Prostě, malá vada na kráse, nehodní lidé. Příkladem budiž takový Eugen Löbl. Po osmašedesátém emigroval, skončil ve Spojených státech coby profesor na jedné universitě. Pozdější redaktor Hlasu Ameriky Jolyon Naegele vzpomínal, jak jej coby ještě student navštívil kvůli konzultaci stran práce o Clementisovi. Při debatě použil v souvislosti s osmačtyřicátým termínu převrat (coup). Se zlou se potázal. Soudruh Löbl mu promptně a důrazně vysvětlil, že tehdy šlo vše podle zákona, že to bylo naprosto v pořádku. A my snad jen dodejme, že takových Löblů bylo a je na (nejen) amerických universitách „něúrekom“. Takže se člověk konání nemalé části západního studentstva vlastně ani nemůže moc divit.

Pro celý proces byl příznačný jeho až k neuvěření brutálně otevřený antisemitský charakter. Počínaje uvedením „židovské národnosti“ u většiny obviněných, konče neustále traktovaným sionismem. To plně souznělo s heslem, s nímž soudruzi vyrukovali na počátku padesátých let a jež je vlastní radikální levici dodnes: Nejsme antisemité, ale antisionisté. Rudí se tak chtěli ideově odstřihnout od svého hnědého dvojčete. Tento faktický antisemitismus provázel celou komunistickou éru a dodnes je živý. Nová levice je jím přímo prodchnutá. A opět má vliv na všechny, na celé společnosti. Stačí pohlédnout do útrob Bruselu, kde se „vaří“ evropská politika směrem k Blízkému a Střednímu východu. Zdaleka pochopitelně nejen tam.

Zločiny komunistického režimu, mimochodem u nás zákonem označeného za zločinný, je třeba připomínat neustále. Jak zní oblíbené klišé, aby se nemohly opakovat. To samé platí o nacismu. Jenže na rozdíl od denacifikace, byť to byl běh na dlouhou trať s mnohými klopýtnutími, dekomunizace neproběhla. Komunisté, bohudík či bohužel, neprohráli horkou, ale „jen“ studenou válku. Sice na celé čáře, na chvíli zalezli a již opět jsou ve slušivých převlecích zpět. A zejména v podobě právě oné nové levice ohrožují celou západní civilizaci. Stále je tak třeba se vracet k obětem komunismu a udržovat jejich památku. Ty, které – jako ono „protistátní spiklenecké centrum“ – semlelo jejich vlastní dílo, si potom připomínat jako memento. Podat ďáblovi ruku znamená vzdát se vlivu na vlastní konání i osud, vydat se s ním tam, odkud není návratu.

Rozdíl mezi denacifikací a dekomunizací lze popsat i personálně. Rudolf Slánský byl srovnatelný s takovým Martinem Bormannem. Funkčně a nejspíš i charakterově. Syn Martina Bormanna, také Martin, se stal teologem a vstoupil do řádu, stal se mnichem. Syn Rudolfa Slánského, také Rudolf, vstoupil do KSČ.

Blog byl publikován 14. 12. 2022 na https://josef-jezek.blogosvet.cz/.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama