Otázka, zda jsme se měli po Mnichovu bránit či nikoli, zůstává a ještě asi dlouho zůstane živá. Přitom každý má svou odpověď a nenechá se zviklat jinými. Inu, každá hospoda je plná odborníků na fotbal a na Mnichov. Na ČRo Plus, pohrobku Svobodné Evropy, proběhlo na toto téma několik zajímavých diskusí, tato stanice je ale zcela mimo mainstream. (Proto ji také asi mocní nechávají být.) Ta nejzajímavější debata se asi odehrála 2. října v pořadu Pro a proti, kdy se sešli historici Eduard Stehlík a Jan Němeček. Ty ještě doplnil historik a protagonista občanského sdružení Antikomplex Martin Spurný a filosof Jan Sokol.
Debata velice kultivovaná a fundovaná. Zjednodušeně – Němeček by se spíše nebránil, Stehlík naopak. Pohled plukovníka Stehlíka je postojem vojáka, který se nemůže srovnat s rezignovanou kapitulací. Oba pánové se však jaksi „naježili“, když měli reagovat na připomínky Matěje Spurného. Ten upozornil na to, že se Československu nepodařil získat si menšiny. To prostě odpovídá realitě, byť nám jde jaksi proti srsti. Ústavou byl de facto stát deklarován jako národní. Byl vytvořen umělý konstrukt československého národa jako národa státotvorného. My, národ československý – jak začíná preambule ústavy z roku 1920. Přitom Němců bylo v republice více jak Slováků… Na Národnostní statut bylo v osmatřicátém přeci jen trochu pozdě. Zajímavý byl vstup Jana Sokola, který jaksi mimochodem upozornil na to, že největší zábranou něčeho takového jako Mnichov je dnes právě Evropská unie. Lehce provokativní byla i úvaha Eduarda Stehlíka, jestli náhodou právě ochota Poláků bránit se i v zoufalém a ztraceném boji nestála za postojem Kremlu, jenž v jednaosmdesátém odmítl variantu vojenského zásahu zvenčí. Ač markýroval zdánlivou připravenost.
Asi by se dalo polemizovat s tím, že Německo by v případě odmítnutí mnichovského diktátu váhalo se zahájením válečných operací. Existují dokonce i domněnky, že Hitler zuřil, když jeho druh Benito svolal konferenci. Chtěl řešit vše násilím. Německá armáda zdaleka nebyla tou o rok či dokonce o dva roky starší, na druhou stranu na podzim osmatřicátého ani nemobilizovala. Její převaha, která jak někteří upozorňují, nedosahovala onoho příručkového poměru 3 : 1, byla ale převaha armády v mírových počtech (což je na stranu druhou u wehrmachtu třeba brát vždy s rezervou) nad plně mobilizovaným vojskem. Technicky byla ale německá armáda úplně někde jinde, tam byl její náskok zdrcující.
Znovu nezbývá než připomenout Tesaře a jeho Mnichovský komplex. Ač ten paradoxně spíše hájí Beneše a kapitulaci, jako málokdo ale osvětluje související skutečnosti. Československá strategie byla založena na doktríně generála Krejčího. Podle ní mělo pevnostní pásmo zpomalit útočníka, tak aby se hlavní síly a vedení státu stihly stáhnout na Slovensko. Odtud by po zahájení ofenzívy na Rýně vyrazily opět vpřed. Jenže tato jinak logická doktrína má však několik zásadních ale, jež ji staví na hlavu.
Za prvé: Republika byla natolik „nudloidního“ tvaru, že pokud by pevnostní pásmo bylo dobudována (a to ani náhodou nebylo) a mělo být skutečně osazeno, pak tyto síly (které měly být strategicky obětovány) by byly těmi hlavními a na Slovensko by se přesunovala pouze menšina branné moci.
Za druhé: Nebylo jak a po čem se přesunovat. Československá armáda stála ještě na vozatajstvu, automobily byly spíše vzácné. A protože se tento druh zbraně měl za podřadný či doplňkový, byli řidiči nezřídka německé národnosti a ti v počtu nemalém nenarukovali. Nebyly vybudovány silniční a železniční tahy, které by nekopírovaly hranice a tudíž by nebyly předmětem rychlého napadení. (Cesta přes Vlárský průsmyk nedostačovala.) Bohužel se nevyužila šance, již nabídla krize a nebyly prováděny v masivním měřítku veřejné práce. Ty by pak byly k užitku vojenskému i civilnímu.
A konečně za třetí: Žádná ofenziva přes Rýn se nechystala, a to ani náhodou. Maginotova linie byla inkarnací defenzivního myšlení. A to člověk ani nemusel sledovat francouzskou politiku a veřejnou scénu. Známý je názor Henry Kissingera v Umění diplomacie, kdy právě francouzsko-československou smlouvu uvádí jako příklad zásadního rozporu ofenzivního pojetí smlouvy a defenzivního myšlení aktérů. Tesař ve svém stěžejním díle dále konkrétně popisuje jak německou technickou převahu na zemi i ve vzduchu, tak i československou trestuhodnou nepřipravenost. Vedle pozdního zahájení stavby pevnostního pásma (promarnily se čtyři roky) i takovou třešničku na dortu, jakou je to, že i po anšlusu Rakouska se počítalo s umístěním hlavního stanu ve Vyškově. Tedy ve snadném dosahu německého letectva i paradesantních sil.
Nejdůležitější je ale ten demoralizační efekt kapitulace. Jakkoli to zní šroubovaně, lid byl připraven bránit republiku. Po bleskurychlé kapitulaci se nelze divit tomu, jak v řádu dní či týdnů byla s minimálním odporem demontována demokracie. Praktické zrušení politických stran, zmocňovací zákon a s ním konec parlamentu, oddělený vývoj v obou částech země. Stát se tak de facto rozpadal už koncem podzimu, v březnu pak i de iure. Analogický vývoj v jiných kulisách jsme pak zažili ještě o třicet let později.
Čeští suverenisté, to je věru rozverná cháska. Chtějí pro Česko jen to nejlepší. Úplnou suverenitu, nerušenou zvenčí. Když se člověk podívá, jak krásně fungující stát se podařilo za posledních o něco více něž dvacet let vybudovat, přijde mu docela líto, že by do tak krásně fungujícího soustrojí měl někdo sypat písek zvenčí. Naopak my bychom měli být sousedům, zejména těm západním, radou a pomocí. Naštěstí suverenistům postačuje být absolutním pánem ve vlastním domě, nejeví rozpínavé ambice. Trochu jim ale uniká, že z 1 141 let existence českého státu jsme byli suverénními mezi 28. říjnem 1918 a 30. zářím 1938, pomineme-li ovšem nepřehlédnutelnou závislost na zemi galského kohouta. A potom někdy od počátku devadesátého roku do dneška. Tedy necelá čtyři procenta celkové doby. A nedá se zcela jednoznačně říci, že by se právě nejlépe v Čechách vedlo v oněch „suverénních“ časech. Určitě se pak nedá prohlásit, že nacionální homogenita, již jsme dosáhli silami dílem cizími, dílem vlastními, vedla k něčemu prospěšnému.
Ono skutečně suverénními jsou v současném světě asi jen tři státy, USA, Čína a Rusko. Úplné svébytnosti využívá každý z těchto suverénů samozřejmě po svém. Ani severokorejského skřeta nelze – přes jeho okázalou suverenitu, zaplacenou koncentráky a hladomorem – považovat za nezávislého například na Číně. Na druhém konci světa zase taková vojenská závislost Evropy na Spojených státech je jak dlouhodobá (svým způsobem se datuje od první světové války, kterou Američané fakticky rozhodli), tak i čím dál tím trapnější.
Stojí za to si opakovat kreslený vtip z jednoho českého časopisu z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Česko je tam zobrazeno jako kanár ve zlaté kleci. Může si zpívat, nažrat dostává dost. Jen si nemůže létat. Po stranách té zlaté klícky, z níž by náš kanárek nakonec vylétnout i mohl, sedí však dvě mlsné kočky. Jedna představuje Rusko, ta druhé Německo. Anekdota se pak hodně rychle proměnila v naplněné proroctví. A tak ať se to národoveckým blouznivcům líbí nebo nelíbí, právě ta evropská klec, navíc s atlantickým dnem, umožňuje asi tu maximální možnou míru suverenity, již jsme schopni konzumovat. A že o „evropské mříže“ narážejí různé bagatelní hlouposti typu rumu či pomazánkového másla, to nás až tak trápit opravdu nemusí. Ona narážejí i pěkná zvěrstva.
Jistě, z Unie lze odejít. Co to bude znamenat hospodářsky, je zřejmé z orientace českého vývozu i dovozu. Ale i skladby investorů, pro něž nezřídka ono evropské jařmo skýtá jistoty pro jejich peníze. Neodvratně, byť ne hned, by to znamenalo přesun do ruské vlivové zóny. Že by to nevadilo Václavu Klausovi, pověstnému svým tíhnutím k Rusku (ať již za tím stojí cokoli – lze jen spekulovat), je jisté. Při pohledu směrem k Hradu i k mnohým současným ministerstvům, a nejen jim, může člověka napadnout, že by to až tak netrápilo ani mnohé další. Cesta k novému Mnichovu může být dlážděna právě odchodem z Evropy. I tak lze nahlížet na výzvu k vystoupení z EU.