Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Mrazík přichází z Východu

Tuto neděli skončil bez většího zájmu kdysi nejdelší měsíc v roce, měsíc československo-sovětského přátelství (trvával 35 dní). Ruský velvyslanec u NATO shodou okolností v tomto měsíci položil řečnickou otázku. „Proti komu chcete bránit Polsko a Pobaltí? Proti Švédsku, Islandu, Grónsku či ledním nebo ruským medvědům? Vašim plánům nerozumíme.“ Odpověď je věru nasnadě, proti medvědu ruskému. Ten je dnes samozřejmě mírumilovným vegetariánem, mouše by neublížil. Loňské vojenské cvičení v Bělorusku, simulující úder právě proti Polsku a Pobaltí, realizoval jen tak z dlouhé chvíle. V případě velvyslancovy otázky se jedná – jak již v posledních dnech bývá zvykem – o reakci na indiskrece WikiLeaks. Tentokrát kráčí o tzv. Sikorského doktrínu, která je odpovědí na možnost bezprostředního ohrožení „blízkého zahraničí“ Ruskem. Bezprostředně ji vyvolala rusko-gruzínská válka. Že by pak po blízké následovala i o něco vzdálenější cizina, o tom již zejména Poláci vědí své. Kroutit nad tím může pan velvyslanec hlavou jak chce. Ani tady nebylo odhalení WikiLeaks ničím přelomovým nebo nečekaným.

Marek Švehla mudruje ve svém článku S Putinem v posteli (Respekt 49/2010) nad tím, zda budou WikiLeaks spíš dobrým sluhou nebo zlým pánem. Neví. Že budou především z pohledu Západu škodnou, to je však více než zřejmé. Patologické zaměření Juliana Assangeho na Spojené státy je naprosto neskrývané, nějaké ty brutální diktatůrky mu až tak v žaludku neleží. V jednom se ale Marek Švehla trefil do černého. Jde o pohled amerických diplomatů na Rusko jako na despocii kooperující s mafiemi, jež je právě tak zkorumpovaná jako nefunkční. Švehlova otázka na závěr zní, proč někteří evropští presidenti jezdí tak často (a rádi) do Kremlu. Je zbytečné dodávat původní profesi ruského mocnáře stejně jako to, do čí zpravodajsko-policejní nomenklatury patříval kdysi Prognostický ústav. Tato otázka je naše, odpověď na ni ve zdejších končinách však nikdo moc nehledá. Klást bychom si ji ale měli, i kdyby WikiLeaks nebylo.

Do tohoto soudku spadá i zpráva ze 7.12.2010 o tom, že Obvodní soud v Praze 1 rozdával tresty za zveřejnění nahrávky ze setkání presidentova kancléře Jiřího Weigela s Miroslavem Šloufem v čase volby presidenta v únoru 2008. Zveřejnil to tehdy zpravodajský server Aktuálně.cz. Investigativní novinářka Aktuálně.cz Sabina Slonková byla již dříve odsouzena k dvacetitisícové pokutě za to, že odmítla odhalit svůj zdroj. Věc v zemi, která se tváří jako demokratická a v podobné kauze asi dosti ojedinělá. Tak jako se tehdy soud netrápil úvahami o tom, zda není zveřejnění podobných informací v navýsost veřejném zájmu, tak se ani pro tentokrát nezabýval tím, proč v tak hektické době vyhledal kancléř lobbyistu s mimořádně dobrými kontakty na ruské kruhy. Například na státní společnost Lukoil, o níž panují domněnky, že realizuje ruskou zahraniční politiku jinými prostředky. Z hlediska právního positivismu (snad největší právnické perverze, v české kotlině maligně bující) jsou takovéto otázky asi nepodstatné a netřeba na ně bráti zřetel.

Reklama

Vztah k ruskému medvědu je ve zdejších končinách – a dodejme navzdory našim zkušenostem – výrazně obojaký. Příkladem budiž komentář Jiřího Ješe na ČRo 6 ze 22.11.2010, v němž se zabývá právě našimi vztahy k Rusku. Komentuje moskevský proslov Václava Klause. Ten si v něm očekávaně neopomenul rýpnout do evropské integrace. Hlavně ale dokumentuje projev presidentův vztah k Rusku. Prý nelze srovnávat dnešní Rus s bývalým Sovětským svazem, i dnešní politici jsou dočista jiní. Ještě snad chybí dodat, že s nějakou KGB či KSSS nemají ale pranic společného. Nejen Václavu Klausovi a Jiřímu Ješovi, ale mnohým dalším a nejen u nás poněkud uniká to, že se ruská nejen zahraniční politika prakticky nemění od Petra Velikého (cynici říkají od Ivana Hrozného). Lhostejno, zda je v čele car, generální tajemník či president nebo premiér, tah směrem k teplým mořím, ale hlavně na západ do Evropy, zůstává neměnnou konstantou. Mění se prostředky, liší se i velikost tlaku, to v závislosti na relativní síle Ruska a Západu. A taky na tom, co se východní mocnosti dovolí. I Stalin se opatrně zarazil, když narazil na vůli a odhodlání k odporu. Tuto tendenci k rozpínání dokumentují i někdy v sedmdesátých či osmdesátých letech minulého století zveřejněné plány carského Ruska, pocházející ze století devatenáctého. Tam se nachází údajně i časový rozpis, kdy se kam dorazí. Plánováno je kromě dalšího obsazení Berlína, což se nakonec, prozatím jen na chvíli, i povedlo. Jiří Ješ si také v komentáři neopomene ohřát svou protiradarovou polévku. Tady cítí, a řekněme že oprávněně, protiruský, nikoli protiiránský osten. Dodejme, že Jiří Ješ byl dlouhá léta vězněn za nacistické okupace i za bolševika. Byl ale také aktivním českým národním socialistou. Ti se v éře třetí republiky velice iniciativně podíleli na dobrovolném podřízení Československa východní velmoci. Pro spravedlnost nutno říci, že nebyli zdaleka sami, pracovali na tom snaživě téměř všichni tzv. demokrati. A tak i dnes a nejen pro Jiřího Ješe zůstává hlavním hrdinou zlomu v roce 1989 Gorbačov, zastiňující postavy jako Reagan, Thatcherová, o Janu Pavlovi II. ani nemluvě.

Poláci – naštěstí – si podobný luxus obojakosti nedovolují. I když to asi neřeknou, chápou, že největší ohrožení spočívá dlouhodobě v přichýlení Německa k Rusku. Historické paralely tu jsou  a není jich až tak málo. Naposledy to bylo věrné spojenectví Hitlera a Stalina, které odstartovalo druhou světovou válku, na jejímž začátku provedli oba kumpáni rukou společnou a nerozdílnou čtvrté dělení Polska. Nakonec plynulý přechod vysloužilého spolkového kancléře z čela německé vlády do vedení dceřiné společnosti Gazpromu s tímto tématem nesouvisí jen zdánlivě. Poláci si uvědomují, že nejlepší garancí je trvalá přítomnost amerických vojáků v Polsku. Dnes již panuje značná shoda v tom, že čtyřicetiletou bezpečnost Západní Evropy zdaleka tak nezajišťovaly nějaké smlouvy a pakty, ale americká vojska v Evropě. Poláci si také uvědomují i to, že další bezpečnostní garancí, a to jak na východ tak na západ, je evropská integrace. Alternativou by dříve či později mohla být integrace do SNS.

My si podobné myšlenky moc nepřipouštíme. Malinko zapomínáme, že Československo působilo v Evropě minulého století tak trochu jako důlní kanárek. Obsazení nacistickým Německem v devětatřicátém roce upozornilo Francii a především Anglii na to, že Hitlerovi se ani zbla věřit nedá a že válka je reálnou možností. Trochu pozdě, chtělo by se říci. V osmačtyřicátém pak bylo posledním signálem pro Západ, že Stalinovi a bolševikům je třeba v zájmu přežití nekompromisně vzdorovat a že proti jejich expanzívnosti pomůže jenom síla. V osmašedesátém se zase podařilo vyléčit prosovětské sentimenty mnoha intelektuálů na Západě, byť zdaleka ne všech. Taky si moc nepřipouštíme, že třeba až do toho osmačtyřicátého jsme hlavu do ruského chomoutu strkali dobrovolně a nadšeně, na rozdíl třeba od Finů. Pokud to ale budeme odmítat i nadále brát na vědomí, čeká nás dříve či později repete něčeho podobného.