Debata v Německu, zemi, kde virtuální společné tančení různých a nezřídka protichůdných kultur přechází v reálné huntingtonovské potýkání, je obzvláště palčivá. Svou roli zde hraje pochopitelně hnědá minulost, s níž se Němci na rozdíl třeba od Rakušanů vyrovnali, nicméně představuje obecně vnímané memento mori. (Nakonec obdobně jako Rakušané jsme se se svým včerejškem, jen o tón rozdílně zbarveným, nesrovnali ani my.) V Německu se také usadila několikamilionová muslimská komunita, která to rozhodně se snahami po integraci nepřehání. Vnitroněmeckou debatu na dané téma popisuje detailně Ivan Štern ve svém komentáři na ČRo 6 „Multikulti debata – stará vesta“ z 18.10.2010. Bavorský premiér a mladí křesťanští demokraté jsou zajedno, že by se přistěhovalecká vlna měla zastavit a přicházet do Německa by měli, pokud vůbec, lidé kvalifikovaní a v německém průmyslu tedy použitelní. V tom si překvapivě notují s předsedou svobodných demokratů Guido Westerwellem. (V této souvislosti ale nezapomínejme na propastné rozdíly v pojetí liberála třeba v Americe, Západní Evropě a Německu. Tam se již od frankfurtského sněmu za liberály označují spíše nacionálové, do úplného extrému tento posun přivedli v Rakousku Svobodní.)
Třistatisícová berlínská čtvrť Neukölln (tedy něco jako naše Brno či Ostrava) zahrnuje stotisíc přistěhovalců. Ti povstali ze šedesáti tří národů a rovná polovina z nich vyznává islám. Sociálně-demokratický starosta této městské části Heinz Buschkowski odložil korektní vestu již před pěti lety a pojmenoval věci pravým jménem. Především turecká (či možná kurdská) menšina necítí žádnou potřebu komunikovat s kýmkoli mimo své ghetto a není ani nijak tlačena k tomu, aby se vůbec učila německy. Naopak Němci a integrovaní přistěhovalci se snaží celkem logicky z tohoto prostředí vycouvat a tak jen roste neviditelná hradba ghetta či spíše ghett. Před pěti lety tu činila nezaměstnanost 35 až 40 % a byl by to zázrak, kdyby klesala. Dá se očekávat právě opačná tendence. Podpory a sociální dávky jsou asi to jediné, co neintegrované přistěhovalce zajímá na majoritní společnosti. Zaplatit je musí ti, co pracují, ať již jako zaměstnanci či podnikatelé, lhostejno, zda jsou krve německé nebo přistěhovalé. A ti také nejsou slepí. V očích občanů je tak zpochybněn celý koncept přistěhovalecké politiky (pokud vůbec jaká existuje). To by v konečném důsledku mohlo vést k i dosti nebezpečnému zjednodušování.
Jeden akcent v celé debatě chybí. Pro samou korektnost se bojíme říkat, že tu vůbec nebo téměř vůbec nejde o etnický či rasový problém, ale o záležitost kulturně-civilizační. Příkladem budiž stará dobrá Anglie a protiklad mezi Pákistánci a Indy. Jedná o stejné národy, diference ale tkví ve vyznání. Zatímco Indové zapadají do britské společnosti, pronikají do střední i vyšší třídy a nikdo je nepovažuje za problém, tvrdit totéž o Pákistáncích dost dobře nejde. Jedná se samozřejmě o převládající trend, nikoli absolutní pravdu, tato tendence má ale silnou vypovídací schopnost. Profesor Huntington, dej mu pánbů věčnou slávu a klidné spočinutí, ve svém stěžejním díle Střet civilizací podtrhoval fakt, že hranice, na níž se potkává právě islámská civilizace s jinou (zcela lhostejno, zda křesťanskou, židovskou, hinduistickou, buddhistickou či animistickou) je čára střetu a neklidu, místo neustálých konfliktů. Nic podobného nelze v této míře říci o hranicích mezi ostatními civilizacemi. Pan profesor, ač nesmírně slušný a vzdělaný člověk, nebyl prostě korektní.
Trochu jiný pohled nabízí světově proslulý americký novinář a politolog Fareed Zakaria, původem indický muslim. Přední účastník Fóra 2000 je spíše optimistou, byť do jisté míry na Huntingtona navazuje. Při jeho výrocích o Evropě a její akceschopnosti si nelze nevzpomenout na letitý termín „euroskleróza“. Svou schopností fungovat jako tavící tyglík se Amerika již po dlouhá desítiletí odlišuje – pokud se absorpce imigrace týká – od Evropy. Zdali to platí i pro hispánskou menšinu, která se místy transformuje již na většinu, to je vážná otázka. A nelze necitovat jiné dílo Samuela Huntingtona – Kam kráčíš Ameriko? (v originále Who are we?). Sám fakt, že by se bílá Amerika mohla stát někdy okolo roku 2050 menšinou, přivádí k vytržení některá ultralevé liberály (viz např. rozhovor s Eliotem Weinbergerem z čísla 31 letošního Respektu), sklerotické Evropany by ale měl vést k zamyšlení, jestli potom Američany napadne, že by mohli evropským amigos jít zase jednou na pomoc. Jako se to ve století dvacátém za dominance bílé a převážně protestantské většiny stalo celkem třikrát. Mimochodem, ignorování elitně naplněného Fóra 2000 ze strany české politické garnitury krásně ilustruje její bytostné buranství.
Teď ještě co udělá posun a především diferenciace v nazírání na přistěhovalectví s politickou scénou. Dojde třeba v Německu k vytvoření nové strany, která by mohlo prezentovat pohled takového Thila Sarrazina, ale i dalších? Chystá se ji založit René Stadtkewitz, kterého vyhodili z poslaneckého klubu CDU na berlínské radnici za to, že pozval Geerta Wilderse. Věcná polemika s berlínským Wildersovým projevem z 2.10.2010 by byla nepochybně větším přínosem, než hysterická ostrakizace tohoto politika, díky jehož podpoře vznikla nová nizozemská vláda. Ona ta ostrakizace, kterou byl řešen problém s nekorektními, pro mainstream tak nepříjemnými, pomalu přestává stačit. Jenže konkrétní debata je daleko náročnější a nevystačíme při ní s pohodlným ignorováním nepohodlných skutečností. Takováto debata musí pak nutně kultivovat i druhou stranu. Někteří, jako Tomáš Lindner v internetovém Respektu (22.10.2010), vyčítají Wildersovi a spol. to, že nenabízejí žádné řešení. Jaké řešení ale navrhují ti druzí, včetně Lindnera? Kromě prázdných floskulí a otřepaných hesel od nich nepřichází nic. Prý to chce čas a klid. Čas se očividně krátí a ke klidu nepřispívá, když se mi oponent v debatě stále jaksi snaží podsunout bombu pod zadek (anebo takové počínání toleruje). Lze souhlasit, že multikulturalismus nezemřel. On hlavně nikdy nežil, vždy byl jen zbožnou utopií. Přehlížení či spíše ostentativní nevidění problémů nic nikam neposunulo a rezignovat na jejich řešení proto, že nám v této chvíli připadají neřešitelné, ukazuje toliko na naši vnitřní slabost, ne-li něco horšího. A Evropa je prostě příliš malá, aby se do ní vešly dva světy, které si nemají co říci. Alternativou ke vzniku nových stran je samozřejmě posun v těch zavedených, což lze také pozorovat.
A co na to my, v české kotlině? Zdánlivě se nás to – dosud – nedotýká. Ta nejviditelnější, tedy vietnamská imigrace, je nesmírně pracovitá a hodně přizpůsobivá, přinejmenším se nesnaží o konflikty s majoritní společností. Takže se v této chvíli chápe tématu bývalá přední svazačka a toho času naštěstí neúspěšná politička Jana Bobošíková. Zabývat by se jím měla ale i seriozní část politického spektra, aby byla připravena na chvíli, až to bude aktuální i u nás. Aby se pak mezi rozhodující síly nevsunuly i ony Bobošíkové, Janáčkové a další jim podobné. Když se fraška transformuje do seriozního kusu, nevěstí to pro zainteresované nic dobrého.