Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Muž s ohněm na hlavě

Michail Gorbačov nejspíše trpěl na naevus flaemmus, lidově zvaný oheň. Měl jej měl na hlavě, na pleši. Jde o vrozený plošný hemangiom, nic zhoubného. Svého času si z toho lid činil zcela nekorektnistickou srandu. Tento muž se ale zapsal do dějin jinak než svým (lehkým) postižením. Stal se jednou z nejspornějších osobností minulého století.

Poslední sovětský vožď je skutečně hodnocen neuvěřitelně rozporně. Jedni v něm vidí čackého hrdinu, demokrata, který rozdal poddaným svobodu, jiní bolševického vůdce, přinuceného proti své vůli k ústupu. Sami Rusové jej považují za hrobaře svého impéria, na něž stále více sentimentálně vzpomínají. A tudíž Gorbačova mají v zásadě za padoucha. A takové je i jeho dědictví. Je jím houfec bývalých vazalů, co se díky němu těší svobodě a demokracii? Nebo je to skupina kdysi zotročených států a národů, co využila na chvíli pootevřeného okénka v historii a prchla proti jeho vůli z lágru na Západ? Je jím konec studené války nebo jen chvilkové studené příměří, vynucené momentální slabostí rudého obra? Jedná se pokaždé o tu druhou z možností.

Rozpornost je demonstrována i dvojicí článků v šestatřicátém čísle Respektu. Tragický hrdina Gorbačov, tak jej zove Petr Horký ve svém mimořádně naivním, dalo by se říci svazáckém článku. Barvotiskový popis noci, ve které se Gorbačov rozhodl státi vůdcem, až po citace jakéhosi si oxfordského politologa, fantazírujícího nad tím, jak by se SSSR dal udržet. Kdyby tedy Gorby neměl své ideály. K tomu Gorbačovův kamarád Zdeněk Mlynář, bolševický sekerník, který procitl v osmašedesátém. A který po Chartě emigroval poté, co byl v rudém plátku zveřejněn článeček Práskač. Připomínající mu cosi nepěkného z minulosti. To Ann Applebaum je ve své stati Gorbačov nikdy nepochopil, co rozpoutal, přetištěné z The Atlantic, daleko realističtější. Gorbačov nechápal totální prohnilost sovětského systému ani nenávist, již k Sovětům chovají porobené národy. Na co šáhl, to dopadlo zle (viz třeba úvodní protialkoholní kampaň). Odstranil starý systém, ale ničím jej nenahradil, a pak se zdál být šokován a překvapen, když vznikl mafiánský stát, který zaplnil vzniklé vakuum, jak píše. Putina dlouho podporoval, hájil okupaci Krymu. Vydržel s tím až do ukrajinské války, to bylo už i na něj moc.

Nejzdařilejším článkem je asi ten od Jefima Fištejna v šestatřicátém čísle Reflexu pod názvem Pochvala omylnosti. Již v samém úvodu trefil hřebík na hlavičku. Gorbačov proslul nikoli díky svým výkonům či úspěchům, leč díky svým omylům. Dosáhl všeho, čemu chtěl zabránit. Podle jednoho komentáře je dokonce uváděn jako jediný politik na světě, jenž by si současně zasloužil Nobelovu cenu míru i mezinárodní soud v Haagu. Podle Fištejna je jedním z nejnebezpečnějších mýtů spojených s Gorbačovem legenda, že „velký reformátor“ přinesl svobodu národům východní Evropy.

Gorbačovův otec byl Rus, matka Ukrajinka. Jeho rodina byla postižena uměle vyvolaným hladomorem na Ukrajině, jemuž padlo za oběť na tři miliony lidí. Rodinu zasáhl i Velký teror třicátých let. To ale mladému Michailovi nezabránilo, aby již v jedenadvaceti letech vstoupil do KSSS. Jeho kariéra byla čítanková. Stoupal přes různé stranické funkce, až se stal chráněncem šéfa KGB Andropova. Mezi samotnou špičku režimu se dostal ještě za Brežněva. Stal se tajemníkem ÚV pro zemědělství, tedy jakýmsi „nadministrem“ pro tuto oblast. Za Brežněva pronikl i do politbyra, tedy mezi absolutní věrchušku. Po seriálu moskevských pohřbů se stal generálním tajemníkem, tedy vůdcem. Za jeho vlády došlo k černobylské katastrofě (kdy se vzdor silné radiaci slavil v Kyjevě vesele první máj i dojížděl Závod míru) stejně jako k sestřelení civilního jihokorejského letadla. Pak spustil perestrojku i glasnosť, cílem bylo ovšem reformovat stávající bolševický systém a vtisknout mu efektivnost. Nikoli otevírat dveře demokracii a hospodářskému trhu. K obému postupně došlo, byť v malformované ruské podobě. Bojoval všemi prostředky proti odstředivým tendencím v rámci svazu a neváhal použít tradiční brutální násilí (Litva, Gruzie, Ázerbájdžán). Na závěr se stal prvním i posledním sovětským presidentem. To už si ale nevěděl se situací absolutně rady. O jeho součinnosti s pučisty v srpnu 1991 se pravda jen spekuluje. I tento pokus dopadl jako fraška a pak už vše spělo do finále.

Co je mu nutno přiznat, to je fakt, že snad pochopil míru úpadku Sovětského svazu i celého komunistického systému. A i to, že nehledal cestu z této bažiny ve válce. Jež by mohla zničit celý svět, bezpochyby by ale zlikvidovala Rusko. To je ale vše. Jeho reformy měly své těsné meze, dnes jsou spíše směšné. Co mohly vyřešit volby ředitelů státních podniků? Systém zůstával stejný, plánovaný, řízený stranou. I za Gorbačova tekla krev, v Baku, Tbilisi, Vilniusu. Stavidla uvolňoval jen velice neochotně, hlavně ale vždy pozdě. Nebyl schopen překročit svůj stín komunistického aparátčíka. Do dějin pak odcházel div ne jako směšná figurka. To mu ale na lásce, již k němu chovají západní levičáci, nic neubere. On totiž doopravdy chtěl socialismus, jen o něco lepší, než jak byl praktikován.

Chtěl jej tedy vylepšovat, snad mu dát i trochu té lidské tváře. Hlavně ale potřeboval dát dohromady beznadějně upadající ekonomiku. Díky rostoucí zaostalosti nebylo Rusko schopno držet krok ve zbrojení s Amerikou. A byly to instinkty Ronalda Reagana, jež ho vedly k rozhodnutí Rusko prostě uzbrojit. Tím ho srazil na kolena a tím i uvolnil klec, v níž byly drženi vazalové. Rusko prostě už nemělo na to, držet impérium pohromadě. Vynikající historik Karel Durman to popisuje ve svém Útěku od praporů naprosto přesně. Bylo třeba stáhnout se do vnitřního impéria, když to vnější již nešlo udržet. To zkonsolidovat a pak zahájit expanzi nanovo. Neděje se náhodou nyní právě toto? Dalo by se říci, že Putin tak pokračuje vlastně v jeho díle. A z toho už zase jde děs. Na každý pád je ale pravda, že Gorbačov se svým způsobem pokoušel o stejný nesmysl, jako naši osmašedesátníci. Reformovat nereformovatelné. On i oni řešili kvadraturu kruhu.

Přisuzovat Gorbačovovi přímou zásluhu za svobodu středovýchodní Evropy je jednoduše nesmysl. Rozhodující roli sehrála nakonec trojice, kterou osud či prozřetelnost (každý si dosaď dle svého zaměření) uvedla na scénu na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Jan Pavel II., Margaret Thatcher a zejména Ronald Reagan. Ta nakonec dovedla Západ k vítězství ve studené válce. Či přinejmenším v její prvé části. Pro Putina je rozpad SSSR největší katastrofou dvacátého století. Pro civilizovaný svět je to ale ten největší dar. Leibniz označil Rusa za Osmany severu. To bylo někdy na počátku 18. století. Turci ohrožovali Evropu tak čtyři staletí. Půjde-li to stejně, mohl by tedy od Rusů být vbrzku pokoj. Ani to ale nebude Gorbyho zásluha…

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama