Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Největší z populistů

Letošní podzim poznamenaly odchody dvou významných osobností evropské politické scény, Angely Merkel a Sebastiana Kurze. Názory na ně i na jejich přínos se velice liší, záleží na úhlu pohledu. Devětačtyřicáté číslo Respektu přineslo článek Tomáše Lindnera Dva odchody, porovnávající dědictví této dvojice. Samozřejmě viděno levicovýma očima. Naopak Jefim Fištejn v Reflexu hledí na Angelu Merkel podstatně realističtěji. Pohlédneme-li zleva, odchází v osobě Angely Merkel úspěšná a zasloužilá politička, naopak Sebastian Kurz prchá s ostudou. Ale je to opravdu tak? A bude to tak hodnoceno i po letech? Za Merkel stál mohutný šik levicových médií, tedy mainstream, jenž ji umetal cestu. Naopak Kurz byl pro tyto jaksi podezřelý, ne-li přímo vyvrhel. Jaká je ale realita?

Angela Merkel byla snad největší populistkou na evropské scéně. Toto tvrzení je jistě tak trochu provokací. Zkusme se ale nad ním malinko zamyslet. Cože je to vlastně populismus? Dnešní novináři si takto zvykli cejchovat ty, kteří se jim prostě nelíbí, kteří nejednají v duchu jejich představ (přesněji ideologické předpojatosti). To označení se stává tak jakýmsi Kainovým znamením, nad kterým se již nepřemýšlí a které dotyčné dehonestuje samo o sobě. Populistou by ale měl býti ten, který svou politiku přizpůsobuje náladám lidu, který těmto náladám cíleně nadbíhá. Pro takové je hlavním podkladem pro rozhodování včerejší průzkum veřejného mínění. Takový politik se nedovede ani nechce postavit převládajícímu mínění veřejnosti, bez ohledu na to, co si o něm ve skutečnosti myslí. Ale to, že se „lid“ často a hluboce mýlí, je spíše pravidlem než výjimkou. U nás byli vzorovými populisty Paroubek či Babiš. Zejména ten druhý dovedl zcela bezzásadový populismus téměř až k dokonalosti. Za populistu tedy označíme beznázorového, bezhodnotového politika. Politika bez obsahu. Kterému jde jen o to, být a zůstat u moci, hřát se na výsluní televizních kamer. A co Frau Angela?

Ta vklouzla do střevíčků vrcholné političky druhdy úctyhodné a konzervativní CDU čistě náhodou. K tomu, abychom pochopili, z čeho vyrostla její osobnost, stojí za to přečíst si knihu západoněmeckých novinářů Ralfa Georga Reutha a Günthera Lachmanna První život Angely M. Do roku 1989 bylo jejím jediným politickým angažmá členství v mládežnické organizaci FDJ (obdoby našeho SSM či ČSM, někdo hodně jedovatý by dodal – nástupce HJ), kde byla drobnou funkcionářkou. S opozicí či disentem nikdy nekoketovala, v časech perestrojky se stala velkou obdivovatelkou Gorbačova. Její otec Horst Kasner byl luteránským pastorem v Dolním Sasku, který natolik nenáviděl kapitalismus, až se s celou rodinu v roce 1954 přestěhoval do východního Německa. Kde vystupoval coby vysloveně prorežimní duchovní, aktivně působící v prorežimním církevním hnutí Křesťanská mírová konference. Vztah Angely Merkel ke křesťanství byl a je neznámý. Je-li vůbec jaký…

V hroutící se Dederonii vstoupila do strany Deutscher Aufbruch, v níž se stala mluvčí. Tato strana posléze vplynula do východoněmecké CDU a pak spolu s ní do CDU německé. Helmut Kohl velice a upřímně usiloval o německé sjednocení na všech úrovních. Z jeho rozhodnutí měla mít CDU pouze jednoho místopředsedu. A tím se měl stát předseda východoněmecké CDU. Jenže těsně před sjezdem se provalila jeho spolupráce se STASI, což by u nás asi nikoho překvapiti nemohlo, naopak pro Západoněmce to byl dosti šok. Pár lidí za únik této informace z Gauckova úřadu vyletělo. Což Joachima Gaucka, jinak úctyhodného oponenta bývalého režimu, příliš nešlechtí. Rychle se tedy hledal náhradník. Kohlův zrak padl na Angelu, jež pod jeho ochranou absolvovala raketovou kariéru. Nakonec svému dobrodinci v pravou chvíli namydlila schody. To už se ale v politice tak stává.

Jaké měla názory, postoje? Jak kdy, podle okolností. Jen pár příkladů. Kdysi se stavěla proti multikulturalismu. Pak najednou přišla na to, že islám do Německa patří. Zelenorudá vláda jejího předchůdce se rozhodla uzavřít německé jaderné elektrárny. Její konzervativní vláda toto rozhodnutí zrušila. Po fukušimské havárii se v Německu vzedmula vlna protiatomových emocí až hysterie. Notně přikrmovaná ekologickými radikály. Na tuto vlnu Angela Merkel hbitě naskočila a zrušila zrušení jaderných elektráren. A tak klimaticky uvědomělé Německo stále saturuje potřebu elektřiny uhlím. Při – přinejmenším zatímní – nespolehlivosti obnovitelných zdrojů (zatím ještě větru dešti neporoučíme…) se může německá energetika při opuštění uhlí snadno dostat do pasti. Nebo do výrazné závislosti na Rusku. Jako příklad „pevné zásadovosti“ kancléřky se dá též uvést postoj k imigraci. Původně chtěla zastavit proud uprchlíků v roce 2015 na hranicích silou, pak jí ale ministr vnitra vysvětlil, že se to neobejde bez ošklivých televizních záběrů. Otočila hbitě o 180 stupňů a jala se běžence vítat. Jenže prvotní nadšení opadlo více než dosti. Dnes sice neřekne „wir haben es nicht geschafft“, to prostě nemůže, ale prohlašuje, že se něco podobného už nesmí opakovat. Ve své podstatě hodně smutné sebehodnocení.

A jaké dědictví předává Angela Merkel svým nástupcům? CDU přesunula do bezbarvého středu. První jí vybraná nástupkyně zkrachovala ještě dlouho před volbami, další jí vybraný nástupce dovedl CDU k porážce a historicky nejhoršímu výsledku. Přes veškerou snahu se epidemii nedaří zvládat, ač se roztáčí kola nových a nových opatření. Nyní již i diskriminačních. Hospodářství je v nedobrém stavu, v recesi, o energetice už byla řeč. Automobilový průmysl, vlajková loď německé ekonomiky, tone ve zmatcích. Vcelku bez povšimnutí její ministryně obrany „znebojeschopnila“ bundeswehr, kdysi jednu z nejsilnějších armád. Za odměnu pak šla dělat předsedkyni Evropské komise.

O dědictví Angely Merkel velice fundovaně hovoří stejnojmenný článek Jefima Fištejna v devětačtyřicátém čísle Reflexu. To, co po ní zůstává, nemá trvalý charakter. (Na rozdíl třeba od Helmuta Kohla, dodejme.) Stav Unie je rozhodně horší, rostou secesionistické nálady, z „Willkommenskultur“ zbyla jen pachuť (řekneme-li to otevřeně). Na závěr pak Fištejn uvádí názor polského deníku Rzeczpospolita: „Za vlády Merkel se politika Německa transformovala v podivný koktejl nelítostných korporativních zájmů německého finančního a politického světa, klimatického radikalismu, prázdného moralizování stran evropských hodnot a pokusů zbavit se za každou cenu odpovědnosti za obrannou bezpečnost kontinentu.“ Můžeme též dodat, že sem spadá i „operace Nordstream“, bezskrupulózní a egoistické hození východního spojence přes palubu.

Sebastian Kurz postavil na nohy upadající rakouskou Lidovou stranu, svým způsobem obdobu CDU. Masivně vyhrával volby. Stal se nejmladším rakouským kancléřem. Jeho první vládu shodila provokace nastražená kýmsi jeho tehdejšímu koaličnímu partnerovi, Svobodným. Ano, byla to jejich stupidita. Jejich ochota spolupracovat s Rusy si zasloužila to nejhorší a toho se jim i dostalo. Kurz vyhrál naopak znovu a vytvořil vládu se Zelenými. Nyní byl sestřelen přímo on. Ať již to bylo doopravdy jakkoli. (Zazněl i názor, že tradičně vlivným zemským strukturám lidovců vadilo jeho autoritativní vedení. Dokud bylo třeba vytáhnout partaj ze dna, poslouchali, nyní ho nepodrželi…) Obecně lze říci, že nejspíš asi spadl do vyjetých kolejí rakouské politiky. Na konzervativní pravici vyvolal mnoho nadějí. A to bylo dost možná jeho největším hříchem. Jak to celé dopadne, je dosud ve hvězdách, určitě ale bude chybět. Za ním něco zůstává. Na rozdíl od jeho německé kolegyně, chtělo by se dodat. Je ale ještě mladý, třeba se vrátí. Bylo by to věru ku prospěchu.

Jednou, a nemusí to trvat až tak dlouho, bude merkelovská éra všeobecně brána jako doba úpadku. Levicová média si ale určitě nějaký nový idol najdou. Jen dodejme, i před ním nás chraň Pánbůh a všichni svatí.

 

Blog je zčásti založen na komentáři k článku v Respektu.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama