Celostátní volební leader zemanovců s úporností jen sobě vlastní usiluje o reinstalaci bývalého policejního presidenta. Toho svého času prosadil na vrchol policejní pyramidy oblíbený maskot veverek. Že by tak učinil bez odsouhlasení majitele hnutí či spíše jinak než na jeho přímý pokyn, o tom by se asi s úspěchem dalo pochybovat. Sám superguru je nyní trestně stíhán, nastojte – pro nakupování tajných informací od ještě tajnější služby. Snaha uchovat si vliv na policii i po odchodu z funkce z toho celého trčí jak sláma z bot. Nejde asi přímo o presidentskou pozici, ale o daleko citlivější šéfovské posty pod ní. Prohlášení stávajícího presidenta o personálních tlacích to jen dokresluje. Sám pan Lessy může být klidně slušný člověk i poctivý policajt, vyskytovat se v těchto souvislostech ale jednomu nepřidá.
Posledním hitem se staly těžební limity. Něco, co působí na nepříliš přemýšlivé odboráře či naopak až příliš přemýšlivé těžaře jako červený hadr na býka. Nyní jim ministr, vyjadřující se jazykem vzdáleně připomínajícím češtinu, nachystal dárek přímo pod stromeček. Veden ideologií po nás potopa navrhuje zrušení oněch limitů. Ty platí více jak dvacet let a jakž takž chrání v severozápadních Čechách zbytky krajiny pro žití. Ministrovi zdatně sekunduje komunistický hejtman. K vidění světa, vlastnímu českým bolševikům, měsíční krajina na severu Čech, taková ta jejich stopa v dějinách, vždy neodmyslitelně patřila. Tlačí ale i president, přes všechny ty floskule o tom, že rozhodovat by měla až vláda vzešlá z voleb. Ke všem těm tlachům o tom, že pod námi leží bohatství a my ho musíme vytěžit, už jen proto, abychom nemrzli, lze říci jediné. Každý, kdo zná něco málo z chemie, ví, že uhlí je nesmírně cenná surovina právě pro chemický průmysl. Využívat ho ale jen pro spalování je skoro tak hospodárné, jako kdybychom topili přímo penězi. Bankovky také hoří a nějakou výhřevnost bez diskuse mít budou.
Jenže ono jde možná o něco úplně jiného. Nakousl to Václav Moravec ve svých Otázkách 8. prosince. Jedná se o plán vytvořit společnou těžařskou společnost státu a Severní energetické. V té drží, jak píše i poslední Respekt, čtyřicet procent Pavel Tykač a po třiceti mají Tomáš Fohler (předseda představenstva) a Jan Dienstl (šéf dozorčí rady). A k nim mají podle Moravce mít blízko i lidé z okolí presidentova. Premiér in spe, odpovídající na moderátorovy konkrétní otázky, zde působil trochu jako svazácký funkcionář před maturitní komisí. Sveřepě opakoval naučené formulky a jako čert kříži se vyhýbal věcnému vyjádření. Jenže vznikne-li skutečně podobný polostátní kolos, změní to radikálně situaci nejen na trhu. A založení takové společnosti by bylo nejspíš opravdu nevratným krokem. Takže všechny ty tanečky okolo těžebních limitů jsou dost možná jen oním příslovečným vrtěním psem. Jinak je ale okolo celé věci ticho. Nic lepšího si protagonisté přát ani nemohou.
President dále zkouší posouvat hranice ústavnosti inzerovanou snahou zasahovat do složení vlády. Jak si představuje odborníky, o tom sdostatek vypovídá složení jeho kromě jemu nikomu neodpovědné vlády. Tedy bezskrupulózní kamarádi, kteří vyjdou vždy vstříc, neremcají a zato mají na svých pašalících onen příslovečný klid na práci. Nakonec vždy se dá od nich v případě potřeby distancovat. Přitom hlava státu předstírá, že nechápe, o čem že je západní model vlády. Ten spočívá mimo jiného ve striktním oddělení státní správy a samosprávy. V takové Belgii pak třeba nemají vládu rok, dva a nikdo si toho pořádně ani nevšimne. Stát prostě funguje. Před necelým čtvrtstoletím si Češi mohli vybrat, jakáže veřejná správa by jim vyhovovala. Nabízel se model západní i ten východní, který tu byl pár desítek let provozován. Dopadlo to jako obyčejně. Vymyslel se vlastní kočkopes. Za to, že zde není funkční státní správa a stát sám je po ani ne pětadvaceti letech v rozvalu, nesou odpovědnost všechny popřevratové politické garnitury. Miloše Zemana nevyjímaje. A samozřejmě voliči, kterým to bylo buřt.
Vláda přátel Miloše Zemana má své těžiště na severovýchodní Moravě. Není to náhodou, kraj má svá specifika. Pamětníci se určitě rozpomenou na svého času věhlasný ostravský gang, skupinu funkcionářů ÚV KSČ právě z tohoto regionu. Byli to svého druhu takoví „ultras“, vévodil jim krajský tajemník Mamula. Někdo si možná i vzpomene, jak se na ceduli označující hranici kraje, objevil dodatečný nápis „Mamulův pracovní tábor“. Dlouho tam ale nevydržel. Tedy ten dodatek. Až na nepatrné výjimky jsou „odborničtí“ ministři kovanými normalizačními komunisty. Někteří, jako takový ministr lesů, vod a strání, si uchovávají i romantické vzpomínky na éru klausovské privatizace. Velká část nepolitických ministrů se mávnutím kouzelného proutku stala volebními leadery strany přátel Miloše Zemana, aby se po volebním debaklu zlehka otřepala a proměnila zpět na apolitické experty. O vztahu zemanovců a komunistů vypovídá i to, že drží společný klub v Senátu. aniž by tam ovšem někdo za presidentostranu byl zvolen.
Úroveň vládní garnitury nejlépe dokumentují momenty, kdy si myslí, že na ně není vidět. Tak třeba navenek milý pán, ministr sociálna, vynadal reportérce do hovad. Poslední případ má mezinárodní rozměr. (Nakonec i presidentská viróza nad korunovačními klenoty byla široce komentována venku.) Dialog premiéra a ministra obrany byl veden jazykem puberťáků či kopáčů po několikátém pivu. Výstižně dokumentoval jejich lidskou a společenskou úroveň. Ale i tu politickou. No, komu by se chtělo letět někam přes půl světa. Navíc na pohřeb osobnosti skutečně světového formátu, tedy někoho, koho Česko po odchodu Václava Havla postrádá. Ale která v zemi tolik adorující průměrnost až tak moc nechybí. A to ještě, když už je na ten termín domluven oběd či večeře světodějného významu.. Lid aspoň vidí, že jeho vedoucí síla skutečně vzešla z něj, přesněji z jeho spodní části. Nejspíš ho to v jádru potěší. A v evropském kontextu jsme bráni jako něco, co k ruským stepím nemá až tak daleko. Svým způsobem navazujeme na roli onoho mostu z Východu na Západ. Sice trochu jinak, než si to maličký president, co si ho vymyslel, představoval, ale to je vlastně jedno.
Miloš Zeman je asi nejlepší technolog moci v české kotlině. Soustředí se ale pouze na tuto moc, která je mu smyslem sama o sobě, nic víc ho nezajímá. Díky tomu, že mu chybí aspoň trochu důstojný protihráč, daří se mu kontinuálně posunovat mocenský půdorys v zemi. Jediným v této chvíli myslitelným konkurentem se zdá být šéf hnutí ANO a faktický vítěz voleb. Je ale představitelná i situace, kdy oba čistě utilitárně své síly spojí. Tak jako se proměnila ve skutečnost obava Alexandra Mitrofanova, že v případě zvolení Miloše Zemana budeme ještě se slzou v oku vzpomínat na presidenturu Václava Klause, tak tady hrozí, že bychom tesknili po éře opokoaliční smlouvy, kdy si oba Klauzemané počínali jako v dobyté zemi.
Motivací pro Miloše Zemana je možná tradice císařského Německa a Japonska do roku 1945, kdy obě říše sice měly relativně svobodně volený parlament, vlády však byly odpovědné císaři. Presidentské úsilí ovládnout pole je setrvalé, dovede se ale takticky stáhnout. Jako poté, kdy málem rozhojnil korunovační klenoty o šavli, jak se vyjádřil jistý tehdejší ministr. Nebo po fiasku vnitrostranického puče u socdem, bezpochyby jím inspirovaného. Pak se ale otřepe a vyráží opět vpřed. Laikovi by se zdálo, že po totálním propadu zemanovců ve volbách, za něž prakticky vedl volební kampaň, by to v civilizované zemi bylo na demisi. Jenže Česko má prostě svůj svéráz.
K něčemu Miloš Zeman užitečný být může. Snad vyléčí český nárůdek z oné nekritické lásky k presidentům. Tento všeobecně sdílený obdiv, pramenící v úctě k Františku Josefovi, se podařilo cíleně přenést na TGM. (Kterého málem dvacet let předtím vlastenci kamenovali.) Bezmezně oddané vzhlížení k hlavám státu, včetně vyslovených zločinců, je vskutku kuriózní rys. Na cestu do civilizace je to ale nepotřebné či spíš škodlivé haraburdí.