Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Od sametového rozvodu k veksláckému kapitalismu

Před dvaceti lety se počalo rozpadat v přímém přenosu Československo, v různých dobách též zvané Česko-Slovensko či Česko a Slovensko. Ve skutečnosti se však již jednalo o poslední křeče, rozklad začal (jako již po několikáté) chvíli poté, co se uvolnily opratě. Debatuje se o nutnosti rozchodu, o tom, z jakých výchozích pozic a kam ta která polovina vyšla a došla. Poněkud méně se již diskutuje, kam dnes samostatné součásti míří a kam asi dojdou v dlouhodobějším horizontu. Úplně nejméně je kladena otázka, jak smysluplný a tedy i vnitřně konsistentní byl společný stát.

Z logiky věci vyplývá. že bychom se primárně měli zabývat právě touto poslední otázkou. Československo bylo, stejně jako Jugoslávie, stvrzeno versailleskou mírovou konferencí. Na níž mimochodem vítězové první části světové války, tedy vítězové, kteří oproti vítězům druhého dějství skutečně zvítězili jen „na body“, položili solidní základ pro druhou světovou válku. V obou uvedených případech se jednalo o uměle vytvořený stát, kde hlavním spojovníkem měl být blízký resp. blízké jazyky. Z tohoto pohledu jsou oba tyto státy vyčerpávajícím důkazem nesmyslnosti a nepodloženosti onoho jazykového nacionalismu, jenž vypuknul v Evropě v devatenáctém století a jenž tuto Evropu téměř zlikvidoval.

Češi a Slováci, nepočítáme-li napůl mýtickou Velkou Moravu v devátém století, spolu v jednom státě nikdy nežili. České země se vyvíjely v rámci Svaté říše římské národa německého jako svébytný státní útvar, navíc s výrazným vlivem na říšskou politiku. Posléze se stalo české království součástí habsburské monarchie, v jejímž posledním stádiu si užívalo nevídaných svobod i hospodářské prosperity. Naproti tomu Slovensko bývalo Horní zemí uherskou a i její dnešní metropole získala svůj název až na počátku dvacátých let dvacátého století (a slovenskou majoritu ještě o něco později). Ke konci Rakouska-Uherska již můžeme hovořit o bezprostředním ohrožení slovenského národa jako takového. Původně národnostně tolerantní uherský stát (až snad do roku 1848 byla úřední řečí na uherském sněmu latina) se právě díky onomu jazykově-nacionalistickému třeštění posunul až na okraj propasti a ten pak i překročil. Tisíciletá říše byla v troskách, pohřeb se konal v Trianonu.

Československo tak vzniklo jako národní stát neexistujícího československého národa (nakonec Němců v něm bylo více než Slováků). S „velkočeským“ přístupem bojovala snaha TGM (a poctivě řečeno zpočátku i Beneše) o zapojení menšin, hlavně tedy Němců, do vlády. Oněch žádaných padesát let klidu ale země nedostala a podobně jako její jihoslovanská obdoba se rozpadala, kdykoli k tomu byla jen příležitost. Na počátku druhé světové války stejně jako po pádu Zdi. Dokresluje to i osmašedesátý rok v Československu a naprosto rozdílné ambice i výsledky obou národů. Nakonec i federace v metastabilní formě dvouhlavého telete se rozpadla, jakmile vnitřní i vnější útlak pominul. Poslední krize tohoto soustátí vypukla s pádem totality a železné opony, stejně jako v Jugoslávii. Rozpad byl v obou případech jen logickým vyústěním minulosti. Naše provedení bylo naštěstí v „soft verzi“.

Reklama

Rozpad Česko-Slovenska v devětatřicátém roce je z české strany vnímán bolestně, jako jakási slovenská zrada. Raději nedomýšlejme, jak by vývoj vypadal, kdyby z nacistické strany padla nabídka i na „Český štát“. Na druhou stranu, slovenské povstání bylo vpravdě heroickým vystoupením ve chvíli, kdy karty ještě nebyly definitivně rozdány. Na rozdíl od onoho květnového českého. Další vývoj mohli Slováci vnímat trochu jako „znovuujařmení“, korunované Malým únorem v roce 1947, na němž ještě s chutí participovali i tzv. čeští demokraté. Radostně si přitom podřezávali větev pod sebou samými, to jim ale v jejich omezenosti došlo, až když bylo pozdě. Tedy po únoru velkém. Již od počátku odmítali vidět, že ambice obou národů se kryjí jen ve velice malé míře. Češi považovali Slováky za poněkud zaostalé Čechy, co mluví divným nářečím a toužili po „Velkém Česku“. Slováci naopak usilovali o co největší svébytnost a prožívali poněkud opožděné národovecké vzplanutí. Doba, kdy byla situace snad řešitelná autonomií či federalizací, minula nepovšimnuta.

Popřevratová nálada se v obou částech soustátí začala velice rychle odlišovat. Zatímco na jedné straně panovala tendence k radikální změně, na druhé počal nenápadně převládat určitý sentiment za minulem. Že se ale nakonec nejednalo o tak veliký kontrapunkt osvětlil vývoj v následujících dvaceti letech. Nicméně, v dvaadevadesátém byla vůle po osamostatnění leitmotivem dalšího vývoje (paradoxně možná silněji v Česku). Faktem je, že volební vítězství odpudivého exboxera těmto pocitům dodávala i potřebné zdůvodnění. Společný stát byl neudržitelný, rozvod byl naštěstí vpravdě sametový. Současná blízkost obou zemí je paradoxně determinována i jejich rychlým a vcelku bezbolestným rozchodem. I při absenci referenda o rozdělení je nad slunce jasné, že tento státní výtvor byl prostě v normálních podmínkách dlouhodobě neudržitelný.

Prvním vehementním konfliktem byla známá pomlčková válka, kdy pár týdnu po pádu totality navrhl president Havel bezelstně návrat k původnímu názvu státu. Krok, jenž byl v Česku vnímán jako v podstatě jedno z odstraňování „rudých orlíčků“, vyvolal na slovenské straně národoveckou hysterii. A pak již přicházel konflikt za konfliktem.

Rozchod byl tedy naprosto logický a neodvratný. Zdánlivě dle modelu „Do Evropy nebo na Balkán“. Po dvaceti letech jsou ale karty rozdány najednou úplně jinak. Slovensko si prodělalo svou (post)bolševickou etapu, kdy hrozil autoritativní stát a příklon k Rusku. Česko naopak absolvovalo svazáckou euforii, kdy jsme budovali kapitalismus bez přívlastků a posléze seznali, že jsme vytvářeli cosi, co by šlo označit – abychom použili tuzemské příměry – jako „vekslácký kapitalismus“. Vladimíra Dvořáková ve své knize Rozkládání státu trefně tyto budovatele označila coby „tržní komsomolce“. V Česku tedy suverénně ovládli pole zpočátku ekonomové. Jenže – jak uvádí např. Tomáš Sedláček – ekonom musí mít i jiný rozměr, než jen ekonomický. Například sociologický základ či jiný přesah. Špičkoví národohospodáři v české historii, jako třeba Rašín, Engliš či Hejda, byli původem právníci. Naši „svazáčtí“ ekonomové však byli povýtce jen počtáři, kterým nějaké společenské, právní, psychologické, mezinárodní a další souvislosti naprosto unikaly. Tomu odpovídá i výsledek. Nakonec, nejúspěšnějším privatizátorem byl Jan Vrba, prapůvodem strojař.

Slovensko se v mezičase vyhrabalo z téměř fatální krize, kdy jak pravil básník Feldek „esesák se objal s estébákem“. Dnes platí eurem a je předním konzumentem investic. Evoluci lze dokumentovat na proměně jinak bytostného populisty Fica. I díky němu se byvší Horní země nachází v hlavním evropském proudu, na rozdíl od Česka vykazuje i slušný hospodářský růst. Historické země se užírají svými vnitřními problémy, v zahraničí jsou nesrozumitelné a ač geograficky lokalizovány nalézají se v středu Evropy, politicky se stěhují na její periférii. Spojence a přátele si nehledáme, uraženě bahníme ve své izolaci. Jenže nejsme Anglie, tuhle jedinou drobnost si naši eurofobové, ať již jakoby pravicoví či jakoby levicoví, tak nějak neuvědomují. Nastane-li nedej pánbůh skutečná krize, budeme jí čelit opět jako v osmatřicátém sami. A budeme uraženi na celý svět, jak nás v tom zase nechal.

Evropa se začíná bez hluku pomalu rozdělovat a my se s furiantským úsměvem a buranskou nabubřelostí dostáváme znovu na slepou kolej. Případně na koleje směřující na nepříliš civilizovaný Východ. Tak jako na železnici běží kolejnice nějakou dobu vedle sebe, rozhodující výhybka může být v určité chvíli už za námi, aniž bychom si to uvědomovali. Možná nás ten posmívaný vlak z východní části bývalého soustátí už předjel, jen o  tom ještě nevíme.

Jen tak na okraj k těm „hlubokým“ národním rozdílům před dvaceti lety. Obě tehdejší vůdčí osobnosti západní i východní provincie kromě markantních a dobře viditelných rozdílů vykazují i zajímavé podobnosti, kupříkladu pokud se podivné afiliace k Východu či zaměňování pojmů demokracie a demokratura týká. Slovenská strana se do značné míry ze zatížení, způsobeného prvním vožděm, vzpamatovala, tu českou to samé poznamenává dodnes. V konečném důsledku možná i fatálně.

Herec a režisér Vít Olmer označil v pátečním Profilu na ČT 24 stávající „elity“ za něco skoro jako veksláky. Řečnicky se otázal, kdy už přijde lid s holemi tomuto učinit konec. Jistě, silně expresivní a určitě dosti nadsazené prohlášení stárnoucího umělce. (Zajímavé by bylo vědět, který ze stávajících hejtmanů počal podle něj svou kariéru ve veksláckém dresu.) Vztek na mocenskou garnituru s ním ale asi sdílí většina, a to i přemýšlejících občanů. Označit českou parodii na kapitalismus za vekslácký kapitalismus bylo na tomto místě již navrhováno. Jde vlastně o takový ten návrat ke kořenům. A možná i o příspěvek k diskusi, odkud a kam vlastně jdeme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama