Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Olympionici, ekonomové a Barnumovy zrůdičky

Skončila další olympiáda. Padaly rekordy, rozdávaly se medaile. Národy rozjímaly, jak zkrácení času o setinky sekundy napomůže k lepšímu příštímu. Už se i otevřeně píše o tom, že pro určité disciplíny jsou podstatné rasové či etnické předpoklady. Aby nebyli ostatní demotivováni, zkoušejí si vypomoci zakázanými prostředky. A tak se kolikrát mění sportovní festival v skryté zápolení dopingových poradců a antidopingových kontrol. Političtí představitelé se nám zase průběžně svěřují se svými nadějemi a starostmi, jaký že růst či pokles HDP nás čeká. Odpověď na otázku po smyslu toho všeho nikdo moc nehledá, není to dost sexy na přední stránky novin či do titulků zpráv.

Pořad Historie cs, jeden z asi nejkvalitnějších publicistických programů České televize, uvedl 24. července díl Olympijské fauly, věnovaný olympiádám i nejrůznějším přešlapům na nich. V rámci tohoto pořadu zazněly i promluvy lékaře Jana Hnízdila. Tedy člověka nad jiné znalého problematiky moderního vrcholového sportu a současně disponujícího potřebným nadhledem. Jak řekl, hlavním mottem olympiád, ale i špičkového sportu vůbec, je ono známé Citius, altius, fortius, tedy Rychleji, výš, silněji. To je ale v naprostém rozporu s principem kalokagathie, který klade naopak důraz na harmonii tělesných a duševních schopností! Tyto dva principy prostě nejdou dohromady. Pokud se budeme snažit – tak jako vrcholoví sportovci – být stále rychlejší, silnější a dosahovat výše, dostoupáme posléze k vrcholu a pak už následuje jen sestup, nezřídka i pád.

Nikdo nemůže zpochybňovat, že přiměřené sportování je jako takové více než zdravé. Pohled na průměrného reprezentanta nejen mladé generace dává jasně najevo, že právě pohyb a sport je to, co postrádá. Obrazovka počítače k harmonii ducha a těla obvykle moc nepomáhá. Problém však nastává, jak praví doktor Hnízdil, když se vrcholový sport stane smyslem života. Vrcholoví sportovci se musí zastavit na určitém stupni mentálního vývoje, musí zůstat hravými. Stanou se tak malými kluky v obrovských tělech. Jenže aby opravdu stoupali až na samý vrchol, který už není ve fyzickém dosahu běžných lidí, musí se obrátit buď k dopingu (a tedy si dlouhodobě ničit zdraví) nebo musí jít o svým způsobem handicapované jedince. Jejich postižení, jež by v normálním světě bylo handicapem, se stává výhodou, ovšemže z pohledu zvráceného pojetí vrcholového sportu. Tak plavec Mike Phelps má rozpětí rukou 2 metry, číslo bot 49,5, ale krátký trup a „gumové“ klouby. Čínský basketbalista americké NBA Žao Ming pak je vysoký 240 cm a váží 141 kg. Sprinteři vykazují atypické složení svalových vláken. A tak dále, a tak podobně.

To nejpodstatnější je ale fakt, že ať již jde o vrcholový sport či neudržitelný ekonomický růst, je nutná v zájmu našeho zdraví a života reflexe. Pokud ji spontánně a vědomě neučiníme, čeká nás tvrdý úder. Tento citát Jana Hnízdila by se asi měl tesat. Platí jak ve sféře sportu, tak i v hospodářství. Správné heslo by tedy paradoxně mělo znít Tardius, demissius, infirmius neboli Pomaleji, níže a slaběji. To může vést k rovnováze (čili k něčemu, co se v jiných souvislostech nazývá trvale udržitelným rozvojem). Dnešní ekonomové jsou ale převážně počtáři, nikoli národohospodáři, hoví si v jednoduchých číslech a statistikách a neuvažují v širších souvislostech. S vrcholovým sportem si svým způsobem mohou podat ruce.

Reklama

Analogií dosahování nadnormálních výkonů při olympijském i jiném soutěžení představuje neustálá honba za hospodářským růstem. Proč, to nikdo nedovede racionálně vysvětlit. Krom toho, že to dobře vyzní v proslovech veřejných činitelů. A tak politik s pyšným výrazem ve tváři sděluje voličstvu, o kolik že vzrostl hrubý domácí produkt. Samozřejmě díky němu. Nebo se naopak ustaraně svěřuje, že růst byl jen v desetinkách procent či dokonce vůbec žádný. Pochopitelně navzdory jemu. Při hospodářském poklesu pak celý vzhled vyzařuje pohřební atmosféru. Několikrát v ekonomických komentářích zaznělo, že nám hrozí návrat na úroveň roku 2008. Vzpomínám-li si dobře, v tomto roce u nás ani jinde na Západě hladomor nepanoval, před zprostředkovatelnami práce nestály tisícihlavé davy. Ale zní to pěkně hrozivě.

To, že číslíčka HDP nevypovídají pranic o spokojenosti lidí či dokonce subjektivním pocitu štěstí, se toho již napsalo dost. Málo se zdůrazňuje, že po velkých katastrofách (povodně, zemětřesení, války) nastává pravidelně prudký růst HDP, neboť je potřeba opravit poničené. A toho je v té chvíli jako máločeho jiného. Sotvakdo ale skutečně touží po takto podmíněném růstu. Zuřivá snaha vyrábět a prodávat pak ale stojí za produkcí čím dále méně kvalitního artiklu. Že se tak bezmyšlenkovitě spotřebovávají neobnovitelné zdroje, aniž by se podstatným způsobem vylepšoval životní komfort, to trápí zdá se málokoho. Že se zboží toulá na základě pochybných a hlavně nedomyšlených ekonomických kalkulací světem, to stojí další peníze a další zdroje. Zvykli jsme si žít na dluh, aniž bychom trudně přemýšleli, jak a zda-li vůbec ten úvěr splatíme. Není nám tedy zatěžko, vegetovat na úkor dalších generací. Motto dneška zní carpe diem, ovšemže ve smyslu užívej, nikoli využij dne.

Kdo se asi nejvíce utrhl z řetězu, je finanční sektor. Tato kdysi vážená branže má skoro tak špatnou pověst jako politika. Právě finančníci s politiky ruku v ruce odstartovali poslední velkou hospodářskou krizi. Na jedné straně se finanční instituce začaly čím dál více soustředit na virtuální produkty, jimž nerozuměli ani jejich tvůrci. To, že do hry vstoupily i pojišťovny, posílilo zcela falešný dojem, že tyto nesrozumitelné výtvory jsou zajištěné a tudíž bezpečné. Politici přiložili své polínko, když zrušili Glass-Steagallův zákon, striktně oddělující retailové a investiční bankovnictví. Navíc se snažili ve svém populismu zpřístupnit hypotéky všem.  Ve finále dostali pak následně právě ty chudší do těžkých životních situací, které by jim jinak nenastaly. Dodnes nefunguje finanční sektor tak, jak by měl, zatímco pod pojmem finanční trhy si veřejnost představuje něco podobného Čingischánovým nájezdníkům.

Ekonomie a politika jsou hluboce provázány, dnes více než dřív. A nejedná se jen o českou kleptokracii. Trošku to připomíná dvě chromé postavičky, belhající se opřeny jedna o druhou. Propojení politiky a sportu tu je přinejmenším od berlínské olympiády. Na světlo dne vyšlo i na posledních olympijských hrách v Londonistáně. Je to právě čtyřicet let od tragédie na mnichovské olympiádě. Palestinské komando tenkrát uneslo a zavraždilo jedenáct izraelských olympioniků. V přímém přenosu, dalo by se říci. Připomeňme si jen, že k jejich  „ušlechtilým“ požadavkům patřilo i osvobození dvou teroristů západoněmecké RAF. Tehdy pokračovaly hry nerušeně dál, některé odporné komentáře nejen socialistického tisku zůstávají ještě v paměti. A nyní londýnští organizátoři striktně odmítli požadavek uctít památku zavražděných pouhou minutou ticha. Prý že nechtějí míchat politiku a sport. Tak trochu se tím zařadili po bok oněm arabským teroristům. Morální relativismus osvědčil 5. září i historik sportu František Kolář na ČT 24, když bez dalšího označil způsob, který použil Izrael v rámci operace Boží hněv pro likvidaci mnichovských vrahů, za stejný jako metody teroristů.

Český sport dostal po převratu do vínku slípku, slibující trvale snášet zlatá vajíčka. Takový obnovitelný zdroj peněz, skoro až finanční perpetuum mobile. Jenže jak se zas a znovu ukazuje, v Čechách se dá vytunelovat cokoli. Není omluvou, že se sportovní bafuňáři dali koupit – v kontextu Sazky – doslova za drobné. Exotická místa konání vrcholných orgánů byla asi tím nejmenším, přemýšlivější hospodář by nejspíš zauvažoval, jakže vypadá hospodaření celku. Největší pomník stojí v pražské Libni. Všichni zúčastnění tiše předpokládali, že sekyru nakonec zaplatí stát. Ještě je v paměti, jak na slavnostní ouverturu nepozvali premiéra. Ten se – aspoň v tomto případě – bránil nesmyslnému vyhazování peněz. Naopak president-ekonom byl hostem nejvítanějším. Nyní zvedají čeští sportovci, reprezentovaní svým funkcionářským aktivem, opět hlavu vzhůru a dlaně směrem k státu. Osvědčí stávající vláda, která striktně vyžaduje šetření od všech vyjma od sebe samé (připomeňme, že odhady vyplýtvaných a hlavně rozkradených peněz se pohybují od sta miliard ročně výš), tolik odvahy, jako onen neprávem vysmívaný předseda vlády?

Dříve narození si vzpomenou na Východní Německo, proslulou „Dederonii“. Tahle krátkodechá zemička se díky megalomanství svých vůdců dostala do světové sportovní špičky. Že za to zaplatili tamější sportovci zdravím, o tom se již dlouho otevřeně mluví a píše. Umělé uvádění do jiného stavu a následné potraty byly jen jednou z mnoha metod. Podobně bylo i „na prášcích“ vybujelé východoněmecké hospodářství. Obojí zkrachovalo, po obojím krom pár ostalgiků neštěkne ani pes. Otázkou je, zda-li zlopověstná NDR nebyla jen předobrazem něčeho dalšího, nepoměrně většího.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama