Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Osobnosti, nýmandi a ti druzí

V čele Británie skončil Boris Johnson. Jistě rozporuplná osobnost. Ale osobnost. Levě liberální média mu nalepila na čelo cejch populisty. Zavedená praxe, tímto kydnutím hnoje vykazují jim nehodící se jakoby ze slušné společnosti. Za časopis Respekt se s ním v osmadvacátém čísle vypořádal Jiří Sobota článkem Dolháno. Co k tomu dodat?

Možná začít koncem. Či skorokoncem článku. Vladimir Zelenskyj neváhal vyjádřit veřejně lítost nad odchodem Borise Johnsona. Ví velice dobře, co říká. A není v situaci, aby opatrnicky tančil kolem toho diplomatické tanečky. Odchodem BoJo mizí jeden z mála západních leaderů, stojících tvrdě proti Rusku a ochotných také něco pořádného pro to dělat. Nejen levicoví liberálové, ale především car Putin má důvod k oslavě. Ono právě díky tzv. levým liberálům (nemajících ovšemže s liberalismem pranic společného) se Západ, zejména pak Západní Evropa, dostala do oné tristní situace, jež svým způsobem vyvrcholila ruskou invazí na Ukrajinu. Historicky bezprecedentně slabý Západ pobídl agresora. Analogii lze hledat snad jen v druhé polovině třicátých let minulého století.

A kdo nám to zůstává ve vedení kulhající západní aliance? V čele „sladké Francie“ něco, co vyhlíží jako jakýsi „Ludvík XIX.“, byť se jistě cítí spíše coby inkarnace Ludvíka XIV. Prostě, l’état c’est moi. Idol, přinejmenším svého času, i našich levicových aktivistů, mudrlanty z Respektu nevyjímaje. Ti spekulovali nad tím, že by se tato postavička mohla státi leaderem západního světa jako takového. Legrační představa, strejně jako kdyby se tato tak podstatná role přisoudila jistému mladému frankofonnímu Kanaďanovi. I o tom rozumbradovali. Francouzský president si poměrně často i dnes telefonuje se svým přítelem Putinem, byť podobnými adjektivy raději teď šetří. Pokud jde o vývoj války na Ukrajině, nedosahuje – možná naštěstí – nikdy ničeho. A samozřejmě ani pokud se bestiálního stylu vedení války ze strany Ruska týká. Byť veřejně deklaruje, že by Putin neměl býti ponížen. A že by tedy mohl aspoň něco získat. (Aby se pak mohl tvářiti jako vítěz… A v příhodnou chvíli pokračovat.) Macron je tak daleko spíše reinkarnací jistého Édouarda Daladiera, na něhož panuje v našich končinách ještě vcelku živá vzpomínka. Přesto láskyplný obdiv k němu ze strany levicových liberálů nepolevuje.

A co Německo, dnes zdaleka nejdůležitější země Evropy? Zemi vládnou sociální demokraté, nostalgicky přežvykující svou někdejší Ostpolitik. Bývalý kancléř Schröder se stal ruským poskokem. Takový Putinův mopslík. A bývalá kancléřka, byť zdánlivě konzervativní, tak vroucně vzývaná snaživými levičáky, nikdy nezapřela východoněmeckou svazáckou funkcionářku. Obdivovatelku Gorbyho a jeho perestrojky. Specifické rusko-německé (či rusko-pruské?) vztahy právě za ní dosáhly onoho rozmachu, jenž vyústil v ruskou agresi vůči Ukrajině. Dnešní kancléř Scholz snaživě sabotuje úsilí o izolaci Ruska, o skutečně efektivní sankce. Reakce presidenta Zelenského na něj byla naprosto v pořádku, snad měl v odporu k němu vytrvat. Ukrajina by tím ničeho neztratila. Humorné je, že daleko razantnější postoje vůči Rusku dnes razí zelená ministryně zahraničí. Černo-zelená koalice by Německu prospěla daleko více než současný slepenec.

Amerika je v postojí k Rusku nejrazantnější a také asi nejkonzistentnější. Byť její dnešní zoufale slabé vedení též zůstává na půli cesty, dodávky zbraní nejsou dostatečné, ale alespoň takto. Pravdou je, že za bývalého presidenta by nejspíš k současné válce nedošlo. Na to byl Donald Trump příliš silnou osobností. A také nevypočitatelnou, což je pro jednání s východními satrapy cenná devíza. Připomeňme si jeho nadstandardní vztahy právě s Johnsonem. Tato dvojka by nejspíš Rusko udržela na uzdě. Stařec v Bílém domě dnes toho mocen nebyl. Byť pro poctivost si přiznejme, že jej kremelský mužik s asiatskými očičky nakonec ke své smůle podcenil.

Vraťme se ale k našemu Bojo. Co se mu tak strašně vyčítá ? Je to jeho role v brexitu. Jistě problematická, nicméně při pohledu na dnešní Unii i vcelku pochopitelná. Anglie je jistě i v jiné situaci než nějaká středoevropská zemička, Angličané se ani nikdy za Evropany nepovažovali… Pokud se předreferendové kampaně týká, v ní se skutečně lhalo. Jenže tak činily obě strany, a to srovnatelně. Což bylo i po něm v zásadě objektivně konstatováno. Ale pak už se všichni věnovali vehementně jen kampani strany vítězné. Někdo, rozuměj naši, tedy lhát mohou? V zájmu správné věci? Jestli lze takovéto referendum vzít za příklad, tak jen toho, jak je tento institut kardinálně nevhodný pro řečení zásadních či odborných otázek. Vždy téměř polovina zůstane zásadně nespokojena a věci se vyvíjejí proti jejím představám. V případě odborných problémů, jako například jaderná energie ano či ne pak dominuje hysterie a spodní proudy. Buďme nakonec rádi, že v dvaadevadesátém nic podobného u nás nevypuklo.

Je nazýván populistou, což je módní značka, takový plivanec, který levicoví novináři prsknou na svou oběť a mají vystaráno. Zajímavé a samozřejmě logické je, že takovýto plivanec nikdy nedopadl na snad nejbytostnější populistku. Bývalou německou kancléřku, zhola prázdnou a bezobsažnou postavu. Boris Johnson je obdivovatelem sira Winstona, rád by se s ním určitě porovnával. To byla ale opravdu jiná liga. Jedno mají ti dva ale určitě společného. Jsou to leadeři do krize, do špatného počasí. Přičemž ovšem šance hypotetického Churchilla v dnešní politice by asi byly méně než mizivé. Naši levičáčci by ho sežrali zaživa. Jak by dopadl konflikt s nacistickým Německem za této konstelace je asi také zřejmé. Což ale nám dnes v současné i nastávajících konfrontacích příliš šancí na úspěch také nedává…

Dolháno – zní titulek článku. S trochou jedovatosti snad dodejme, že v Respektu (a jistě ani v dalších levicových médiích) dolháno zdaleka není a hned tak nebude. Boj za lepší zítřky si vyžaduje obětí. A opět cynicky doplňme, že pravda bývá tou první.

 

Blog vznikl na základě komentáře k uvedenému článku.

Reklama