Dnešní střety, války nevyjímaje, jsou v nezanedbatelné, někdy i rozhodující míře konflikty mediálními. Čím dál tím méně záleží na to, kdo vyhrál v poli, média jakékoli výsledky tvůrčím způsobem přeformulují. Lidstvo pohlíží na problémy všehomíru optikou médií a většinou si ani neuvědomuje, o jak pokřivený náhled může jít. Ono je strašně pohodlné převzít zavedené klišé a adoptovat si ho jako vlastní názor. Podobně bylo veřejné mínění deformováno od nepaměti. Nicméně paradoxně v dnešní tzv. informační éře, kdy je prakticky pro kohokoliv k dispozici neskutečné (a ovšem nepřehledné) kvantum informací všeho druhu, se tato manipulace stává daleko snadnější. Platí, že nadbytek informací je stejný, spíše však horší, než jejich nedostatek. Schází-li nám informace, snažíme se je někde získat, pokud jsme jimi zavaleni, přestáváme je vnímat. Provoz na informační dálnici prostě nejsme schopni sledovat a tak se až příliš snadno stáváme zajatci šikovných manipulátorů.
Izrael ustál poslední střet se ctí. I zde byl však patrný mediální dopad a obavy z něj. Ty zastavily nejspíše izraelské tanky na hranicích Gazy a tak může být dosažené příměří až příliš vratké. Je samozřejmě pravda i to, že vedení židovského státu uvažuje strategicky a tak se logicky musí ptát, co konkrétně by bylo možné považovat za vítězné ukončení konfliktu. Na každý pád by to přineslo mediální ztráty, lhostejno jak oprávněný by pozemní zákrok byl. Nejhorší nepřítel, jemuž Izrael čelí, je globální antisemitismus či spíše antijudaismus, maskovaný do slušivého kabátku rádoby humanismu a nekritické podpory zdánlivě utlačovaných. V tomto případu Palestinců či Arabů. Pro západní liberální média představuje Izrael vděčného fackovacího panáka. Během posledního střetu byla třeba v Gaze uskutečněna řada poprav domnělých izraelských pomahačů přímo na ulici, spíše se samozřejmě jednalo o vyřizování účtů. V právním prostředí se tomu říká jednoduše vražda. To ani další „vnitroarabské“ masakrování však nikoho nijak nevzrušuje. V sedmdesátých letech byla v jednom seriozním italském listu uveřejněna analýza, z níž vyplývalo, že na jednoho Palestince, tak či onak zlikvidovaného Izraelci, připadá sedm, odpravených jeho soukmenovci. Ten poměr se asi nezměnil. Ale co na tom?
Leo Pavlát ve svém ranním zamyšlení na Rádiu Česko popsal Pallywood – propagandistického křížence Hollywoodu a Palestinců. Ten vždy při izraelsko-palestinských konfliktech nastupuje a zdatně manipuluje světové veřejné mínění ve prospěch Arabů. V září 2000 francouzská televize odvysílala záběry zachycující smrt palestinského chlapce Al-Dury v náručí jeho otce. Film posloužil jako ikonická výzva k intifádě, jíž padlo za oběť na 500 izraelských civilistů. Na základě pozdějších důkazů se přitom ukázalo, že případ Al-Dury nelze autenticky doložit a že se tedy jednalo o sehraný výjev. I tak pracuje Pallywood.
I současný střet mezi Izraelem a Hamasem měl od počátku svůj symbol – čtyřletého Mohameda Sadallaha, usmrceného 16. listopadu v Gaze. Prý při izraelském náletu. Snímek zakrváceného tělíčka v náručí egyptského premiéra Kandila doprovázeného vůdcem Hamasu Mišalem, obletěl svět a vyvolal protiizraelské emoce. Jenže ve skutečnosti bylo nešťastné dítě zabito při výbuchu zbloudilé rakety Hamasu. Prokázala to velikost kráteru stejně jako svědectví řady Palestinců. Izrael navíc v době události důsledně dodržoval příměří, aby umožnil návštěvu egyptského politika v Gaze. O den dříve věhlasná BBC odvysílala z Gazy záběry bezvládného Palestince, odnášeného po izraelském útoku. Diváci však již neviděli, jak film pokračoval o několik vteřin později: Údajná oběť izraelské brutality se na stejném místě v klidu a nezraněna procházela. Osmnáctého listopadu arabská zpravodajská síť Alarab Net zveřejnila fotografii vyvražděné arabské rodiny včetně dětí, podle textu díla Izraelců. Jak se však ukázalo, světovými médii široce sdílený snímek byl měsíc starý. Poprvé byl zveřejněn v Dubaji a zachycoval oběti masakru v Sýrii. Kdo ale ve světě naslouchá takovému Leo Pavlátovi? Protagonisté Pallywoodu mají své publikum jisté.
Duchovním otcem Pallywoodu byl jistý Josef Goebbels a jeho „stokrát opakovaná lež, která se stane pravdou“. Ani on však nebyl prvý. Jemu předcházela celá kohorta premiantů západního intelektuálního nebe včetně G.B.Shawa, H.G.Wellse a mnoha dalších. Ti svou autoritou udusili negativní komentáře života ve světě sovětů, včetně politických procesů i gulagů. Stejně tak v rámci španělské občanské války nepřipustili informování o vraždění anarchistů a aktivistů POUM pod kuratelou NKVD, ve srovnání s nímž byli frankisté snad až břídily. Zájemce může sáhnout po Dějinách 20. století Paula Johnsona i dalších dílech. Moskevské procesy nakonec obhajovali i takoví intelektuálové jak André Malraux, Lion Feuchtwanger a další a další. Připomeňme jen na hysterickou reakci našeho Kostky Neumanna na prozření André Gidea. A až se příště přední světoví intelektuálové na něco upnou, vzpomeňme na tyto kapitoly.
Teroristické organizace stejně jako zločinné režimy musí v určité fázi projít jakousi kritickou fázi, nebezpečnou zónou, v níž mohou být bez větších problémů likvidováni. V té chvíli musí obvykle hodně lhát o svých zámyslech a předstírat ty nejlepší úmysly. Ruští bolševici si tuto fázi prodělali ve dvacátých létech (sem patří i éra NEPu), nacisté pak koncem dvacátých let, kdy mohli být snadno zastaveni domácí silou výmarské republiky a znovu pak v polovině let třicátých, kdy by asi stačila drsnější francouzská reakce v Porýní. Zapadnout by v této souvislosti ani neměla důvěrná iniciativa maršálka Pilsudského počátkem třiatřicátého roku, kdy sondoval ve Francii možnost policejní akce proti novým vládcům v Berlíně. Víc by v té chvíli nebylo třeba. Asi nemá smyslu počítat, kolik milionů lidských životů by ta která včasná reakce zachránila. Byť by na ni bylo nahlíženo (asi až do dneška) více než úkosem… Obecně platí, že kritickou nebezpečnou zónou se nejlépe prochází pod krycí palbou Pallywoodu či obdobné zrůdnosti.
Vraťme se ale do současnosti. Severní Korea (přinejmenším zdánlivě) nebezpečnou zónou prošla, Irán je na startu. Takový Hamás je někde zhruba v polovině. Rychlá razantní reakce může zlořád včas zastavit. Evropa už dokázala, a nejednou, svou impotenci v této sféře. Izrael a snad i Spojené státy nepřipustí atomový Irán. Ve chvíli, kdy tyto iránské snahy zarazí, si můžeme být více než jisti negativní reakcí Pallywoodu i dalších jeho společníků. I nějaká ta demonstrace s vlajkami neexistujícího palestinského státu určitě přijde. Což je určitě přiměřená cena za odstraněnou hrozbu.
Selektivní přístup Pallywoodu je zřejmý na srovnání stran informování o dění v Izraeli a zbytku světa (pokud se na tom ovšem nepodílí Velký satan, Spojené státy). Začátkem roku padlo v nigerijském městě Kano za oběť násilí ze strany islamistické sekty Boko Haram na dvě stě křesťanů. Od té doby jich byly další desítky a desítky. V Turecku bylo zabito při jedné jediné vládní operaci dvaašedesát Kurdů (někteří z nich byli nejspíše opravdu teroristé). Masově se vraždí v Mali, ale i Egyptě. A to nemluvíme o Sýrii. A až budou asadovské síly opravdu zahnány do kouta, budou pak váhat nad použít chemických zbraní? To vše naopak nechává Pallywood celkem v klidu. Nevzruší jej ani osud palestinských křesťanů, brutálně vytlačovaných (a to je opravdu eufemisticky řečeno) svými muslimskými bratříčky. Pokud ovšem tito křesťané nemají tu kliku, že žijí na území pod kontrolou Izraele. Tam jsou chráněni. Doprovodem toho všeho je ostudné chování zemí jako Anglie či Francie (v obou to má již tradici z meziválečné epochy). Dnes myslí na své vlastní islámské voliče, tehdy si to zdůvodňovali jinak. Současně mají tendenci udílet zbytku světa lekce z humanismu a ušlechtilosti vůbec. V reálu jde spíše o jejich domácí postkoloniální mindrák.
Česká zahraniční politika zaznamenala po dlouhé době jeden světlý moment. Hlasovala proti virtuálnímu palestinskému státu. Ale ani v českých médiích jsme se neubránili nesmyslům à la tomu, že v roce 1947 odhlasovala OSN židovský stát, o pětašedesát let později i ten palestinský. Vždyť již v tom sedmačtyřicátém byly schváleny státy dva, to jen Arabové (či nově vzniklí Palestinci) ten svůj odmítli v domnění, že získají vše. A ty Židy holt zaženou do moře. Tehdy jim to nevyšlo. Asi není žádný důvod se domnívat, že jim nyní jde o něco jiného. Jen Pallywood bere vraždění u Palestinců za něco jako národní kolorit, likvidace vrahů Izraelci je však nejodpornějším zločinem. Což takhle pro začátek zkusit stejnou optiku?