Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Plaché zvíře s blbou náladou

O kapitálu se občas s trochou s nadsázky říká, že je velice plachým tvorem. Snadnou se vyděsí a prchá do bezpečnějších končin. V poslední době zaznamenáváme tendenci řady nadnárodních společností stahovat se z Česka. Někdy v roce 1997 pronesl president Havel svůj slavný výrok o blbé náladě a byl za to tehdy zle vyspílán.

Po devětaosmdesátém propukl v české kotlině a přilehlých krajích naplno kapitalismus a demokracie. Aspoň jsme si to tenkrát mysleli a pozvedlo to naši náladu. Jak to ale bývá, optimismus se zvrhl ve svazácké nadšení. Doprovodným jevem pak bývá ostrakizace škarohlídů, kteří nacházejí na cestě ke světlým zítřkům jakési blechy. To v míře nemalé potkalo třeba Karla Kryla, druhdy symbol odporu vůči okupačnímu režimu. Většinově tehdy panoval pocit, že se slavný bard v novém režimu prostě nenašel a zahořkl. O hodně později začalo mnohým docházet, že naopak – jako obvykle – viděl jasněji a dál dopředu. A nebál se to formulovat bez vytáček. Ostatně jako vždy.

Geneze věhlasné blbé nálady je zřejmá z vývoje reformního nadšení, jehož je logicky antipodem. Po velkých očekáváních z počátku devadesátých vydrželo taktak do poloviny dekády. Zejména ze začátku byla však silná společenská objednávka po zakopávání nepříjemných průvodních jevů pěkně pod koberec, aby nerušily budovatelské úsilí. A už v tom čase vykukovaly ven pěkné nepravosti. Třeba takový knižní velkoobchod. A bylo toho už tenkrát daleko více. Národ se ale odmítal nechat rušit. Trochu to připomínalo doby po světových válkách. Jenže s přibývajícími skandály mohutněl pocit všeobjímajícího svinčíku, z hospodářského tygříka tu byl lehce kulhající a poněkud opelichaný kocour. Rudolfinský projev už zazněl v atmosféře společenské krize. A ta přetrvala dodnes, jen její symptomy se proměňují.

Vývoj české politiky je pochopitelně paralelní. Gros reforem proběhlo v prvních dvou letech po převratu. Viděno zpětně je až neuvěřitelné, co se toho v tak krátkém čase dalo stihnout. Po volbách v dvaadevadesátém však rádoby reformní a dle sebeoznačení pravicová vláda zatáhla rázně za brzdu. Posledním reformním záškubem byla měnová odluka, nepočítáme-li tedy dělení státu. Volič to své pravici sečetl již v šestadevadesátém. Ne za odvahu, ta zmizela jak pára nad hrncem krátce po volbách, ale za váhavost, či spíše zbabělost. Viz první železničářská stávka a selhání vlády, zejména premiéra osobně. Jako žáček železné dámy tenkrát (a nejen tenkrát) fatálně zklamal. Dva roky nato sice voličstvo poskytlo opravný termín, uražená ješitnost a obecně lidská malost největšího z ekonomů tomu nedala šanci.

Reklama

Souběžně postupovalo i smrskávání intelektuálního potenciálu tuzemské politiky. Již ve dvaadevadesátém bylo z veřejné scény vyhnáno Občanské hnutí. Mnozí, pisatele těchto řádek nevyjímaje, tomu přihlouple tleskali. Teď už nás nikdo nebude zdržovat na naší smělé cestě vpřed. Jenže politická scéna se zploštila a jako celek hrubě zhloupla. Další úder, pokud se intelektuální úrovně této scenérie týká, představoval konec ODA. Proces byl pak završen rozplynutím Unie svobody. Poté už politická garnitura neaspiruje ani na občasné záchvaty přemýšlení a demonstruje se před světem coby jakýsi ráj vychytralých primitivů. Svým způsobem tak opsala od devětaosmdesátého podivně zdeformovaný kruh a vrátila se pomyslně k jakešovskému Červenému Hrádku. Minimálně verbálními schopnostmi řady svých reprezentantů. A asi i intelektuálními. Takové trochu podivné „zpět ke kořenům“, jenže k těm hodně prohnilým.

Předcházející i ty poslední parlamentní či přesněji řečeno sněmovní volby jsou výrazem stále rostoucí disgustace občanstva. Veverky před třemi lety či nová obskurní uskupení, jež zaznamenala úspěch před pár týdny, jsou jen produktem totální impotence „standardní“ politické scény, jakýmisi výkřiky či skřeky zoufalství voličstva. Převážně se jedná o jednosezónní záležitosti, politický špektákl však náležitě rozvrtají. Do toho vstoupil jako nějaký deus ex machina první přímo zvolený president. Zde národ osvědčil svůj talent zvolit si ve zlomovém momentě toho úplně nejnevhodnějšího. Srovnat by se to snad dalo s volebním triumfem bolševiků v šestačtyřicátém. Slaboučká demokratická struktura země tak dostala další, jakoby přímo z lidu vzešlou ránu. Krůček po krůčku se přibližuje autoritativnímu systému, byť s výrazně švejkovskými rysy. A k tomu ještě to skomírající hospodářství.

V poslední době zaznamenáváme nepřehlédnutelný trend odchodu investorů z Česka. Naposledy to byla Telefonica, mnohem významnější byl ale prodej Mafry. Německý majitel neměl politické či obecně mocenské ambice, o vycházející hvězdě české politické scény se to určitě ale říci nedá. Snaha o restart italské politiky před nějakými dvaceti lety shořela na Berlusconim. Potenciální berlusconizace české scény slibuje mnohem horší náraz. Stran odsunu kapitálu se zatím nic moc dramatického neděje, byť se pošuškává i o dalších významných firmách. Hlavně ale nikdo velký už nepřichází. Nepočítáme-li soustavnou infiltraci z Východu, o níž třeba hovoří periodicky zprávy BIS. Nenápadné, ale soustavné stahování zahraničního kapitálu doprovází průběžný odchod tuzemských podnikatelů. Ti odcházejí nejen za nižšími daněmi, ale možná víc za civilizovaným prostředím, jehož se doma díky nefunkčnímu státu a nepředvídatelnému vývoji zoufale nedostává.

Jako i v dalších souvislostech, i zde možné hledat analogie s první republikou. Hospodářská i vlastnická struktura předválečného Česka se od toho dnešního samozřejmě dosti lišila. Ale ve třicátých letech můžeme zaznamenat obdobné tendence jako v současnosti. Kdesi dokonce zaznělo, že nadnárodní kapitál odepsal Československo již v první polovině třicátých let, snad dokonce ještě před nástupem Hitlera. Tady lze zmínit kupříkladu postupné stahování rodiny Petschkovy z republiky, potažmo z Evropy. I toto zlomení hole mělo na konci třicátých let svůj neblahý vliv na osamocení Československa na mezinárodní scéně a nezájem o něj. A neochotu vůbec uvažovat o pomoci ČSR. Jak to bylo s pomocnou rukou Moskvy doopravdy, to je předmětem spekulací. Ale už jen z technického hlediska to reálná možnost příliš nebyla.

Trochu nadneseně by se dalo říci, že mezinárodní kapitál poskytuje zemím, kam směřuje své investice – z ryze egoistických důvodů – jakýsi ochranný nátěr. Neviditelný, rozhodně ale nikoli zanedbatelný. Vše má samozřejmě své meze. Tento kapitál například rozhodně neměl zájem na rozpoutání první světové války, jak dokládá korespondence mezi předními Rothschildy, jež těsně před válkou putovala z a do Londýna, Frankfurtu, Vídně. Což dosti důkladně popisuje sice trochu kontroverzní, přesto však velice zajímavá kniha Nialla Fergusona Nešťastná válka. Na fatální vývoj, jenž vedl k zejména pro Evropu naprosto katastrofálním a hodnoty materiální i duchovní totálně devastujícím koncům, to mělo bohužel nulový dopad.

Pro nás dnes může být i tak tato tendence varovná. Vyklizený prostor nezůstane nezaplněn. Dnes jej obsazují společnosti s více či méně zřetelnými vazbami na Východ. Jako příklad může sloužit již citované čerstvé převzetí největšího telefonního operátora v zemi. Ruku v ruce s vlivem ekonomickým přichází i vliv politický. A v určitém momentu pak nebude jak bránit „vcucnutí“ do ruské mocenské zóny. Argumenty proti této katastrofické vizi jsou nabíledni. Jsme v EU (ale v pozici notorických potížistů). Jsme v NATO (vezeme se ale jako černý pasažér, když máme nějak přispět – viz brdský radar – reagujeme hystericky a nepomůžeme). Nakonec, prognózoval někdo v polovině třicátých let vývoj v osmatřicátém roce?

Závěrem jeden příklad roztomilé otevřenosti českých politiků, citováno dle Petra Schwarze v Názorech a argumentech 23.11.2013. V severních Čechách kdosi zastřelil vlivného regionálního sociálně-demokratického kmotra Housku. Bývalý dlouholetý poslanec ČSSD Aubrecht si v Hospodářských novinách postěžoval, že v Houskově osobě přišla strana o včeličku, která vše zařídila a domluvila, což při Houskově pověsti a známé skutečnosti, že všude s sebou nosil zbraň, dodává termínu politické vyjednávání novou dimenzi. Zároveň Aubrecht dodal na téma střetu uvnitř ČSSD, že k „Haškovi se klonili spíš lidé z byznysu a průmyslu a k Sobotkovi takoví ti lékaři, učitelé, vědátoři, darmožrouti a podobně“. Takováto demonstrace politického uvažování zvedne náladu lidu obecného určitě z fleku nejmíň o dvě patra výše.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama