Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Pod Akropolí i Řípem rozkradeno

Řecké volby skončily patem, a to jen díky řecké mutaci gerrymanderingu. Jinak by opanovaly pole politické extrémy zleva i zprava. V Česku si zkouší apartní teplákovou soupravičku oranžová reinkarnace Jörga Haidera, středočeský hejtman, stinný ministr zdravotnictví a divý muž sociální demokracie v jedné osobě, David Rath. Od Akropole k Řípu je sice relativně daleko, společné rysy (kromě temperamentu, samozřejmě) jsou však očividné. Co udělá velice turbulentní vývoj posledních měsíců s českou politickou a volební scénou, to uvidíme až na podzim. Řekové absolvují zakrátko volební reparát s neodhadnutelnými výsledky.

Řecko bývá označováno coby kolébka demokracie. Geograficky to nejspíš pravda je, pokud se lidu týká to je ale úplně mimo. O tom se již přesvědčil lord Byron, když se nadšeně připojil k řeckému boji za svobodu a pak jen zíral. Se starověkými Helény nemají moderní Řekové moc společného, krom bydliště ovšem. Mnohasetletá turecká nadvláda se nemohla nepodepsat na rázu země. Každopádně dnešní řecký vládní systém není demokratický (alespoň ne v západním slova smyslu), ale v podstatě klanový. Papandreové i Karamanlisové v Řecku vládli dávno před plukovnickým převratem a vládnou dodnes. Moc se nepředává volbou, ale dědicky. Celý řecký systém byl vždy bytostně korupční, doslova orientálně. Od Evropy se Řecko odpojilo pádem Byzance, spíše ale dříve. Do Evropské unie resp. EHS bylo Řecko přijato z ryze politických a tehdy i strategických důvodů (takových případů bylo nakonec více), z Evropy neskutečně tylo a teď ji pro změnu začíná nenávidět. Na mušce má zejména spořádané Německo, které celý ten cirkus z větší části platilo.

Přitom Řecko není skutečně jednobarevné. Kromě pijavic napojených na státní rozpočet, a těch zde není málo, tu jako skoro všude funguje třída malých podnikatelů, kteří bojují každý den o přežití a o lenivém způsobu života prve uvedených si mohou nechat jen zdát. Řecko ale obecně neoplývá rysy standardní západní země. Vedle maligně přebujelé třídy státních zaměstnanců (příklad jisté školy, kdy bylo zjištěno víc učitelů než žáků, mluví za vše) jsou zde chráněné cechy, pro které je konkurence sprosté slovo. Ne nepodobná situace jako třeba v Itálii. Nakonec u nás máme aspoň ty notáře. Hlavně ale na Jihu – stejně jako na Východě –platí jiná pravidla hry a hlavně způsoby. Řekové se profixlovali do eurozóny (kreativní účetnictví je než eufemismem pro podvod). Když jim začalo silně téci do bot, neváhali slíbit systémové reformy. Jak se ale ukázalo, šlo jen o ta hamletovská slova, slova, slova. Ke skutečným principiálním změnám chybí chuť i vůle. To vše doplňuje hypertrofovaná národní hrdost. Anarchistické tendence tu jsou stále silné a radostný stávkový boj může v konečném důsledku zardousit cestovní ruch, tedy asi jediného odvětví (kromě výroby olivového oleje), na němž stojí řecká ekonomika.

Krize je hrozba, ale i příležitost. Jak píše snad nejtalentovanější český ekonom, Tomáš Sedláček, před každým vzestupem v lidských dějinách tu byla krize. Setrvalý rozvoj je zcela zjevně mimo naše schopnosti. A tak Řecko asi musí skutečně padnout na úplné dno, aby se mohlo vydat aspoň trochu nahoru. Ač se tomu slovíčku všichni štítivě vyhýbají, státní bankrot je tu v plném proudu a je jen otázkou, jak daleko půjde a v co vyústí. Možná situace vygeneruje nějaký režim silné ruky, jakousi reinkarnaci vlády plukovníků (snad jen v soft verzi). Málo se připomíná, že za jejich časů mělo Řecko vyrovnané státní finance. Odchod Řecka z eurozóny tuto v dlouhodobé perspektivě spíše posílí, otazníky stále visí nad dalšími jižními státy. Původní eurozóna měla být menší a kompatibilnější, stejně jako při geografickém rozšiřování Unie však lehce převládla ideologie nad zdravým rozumem. S trochou nadsázky by se mohlo říci, že Evropa pěkně po marxisticku upřednostnila kvantitu před kvalitou. S tím se ale teď dá těžko co dělat.

Reklama

Naštěstí třeba pro nás. My, ale nejen my, jsme na tom neskutečně vydělali. O to legračnější je náš euroskepticismus, u vybraných jedinců až eurofobie. Namísto zálibného vzhlížení k vlastní důležitosti bychom se asi měli prvně zamyslet, patříme-li na Jih a nebo na Sever. Toto dilema by mohlo aktuálně doplnit naše chronické západo-východní lavírování. Otázka dneška tedy zní, jak moc se lišíme od Řecka a Řeků. A to ne ve smyslu poněkud hysterické a v podstatných věcech přinejmenším zavádějící předvolební kampaně některých vládních stran. Ale naopak z pohledu úcty k pravidlům, obecného vztahu ke zlodějně i chápaní demokracie jako vládního i životního stylu. V této souvislosti si můžeme připomenout, že podmínkou přijetí do Unie byl služební zákon – byl tedy schválen, pozastaven a dodnes je u ledu. Co se naši mocní vydováděli v předchozí dvacetiletce s deformováním volebního systému. I o oné prémii pro vítěze se hovořilo, naštěstí jen platonicky. Jen tak mimochodem, v Řecku představuje bonus pro vítěze voleb padesát mandátů z tří set celkových. Bývalé státostrany tam tak získaly reálně nikoli oněch sto čtyřicet devět z tří set, ale pouhých devětadevadesát z dvou set padesáti mandátů. Co udělá s parlamentem eventuální vítězství, byť sebetěsnější, extrémní levice, de facto bolševiků, si lze snadno představit.

Vždy jsme se považovali za rozené demokraty, nikdy jsme ale tuto skutkovou podstatu nenaplňovali. V plné míře to platí i pro první republiku, éry druhé a třetí republiky s civilizovanou sférou mají společného pramálo. Když si to tak spočteme, rozdílů mezi námi a Řeckem až tolik není, snad jen, že nám až tak moc – zatím – státní bankrot nehrozí. Jenže problémy s kleptokracií či klanokracií se naše politická garnitura ani nepokouší pojmenovat, natož pak řešit. Optimista by řekl, že holt neprojevuje sebevražedné sklony. To je ale trochu málo na to, kolik nás stojí. I z opačného pohledu, kolik z nás vyždímá a pak (v nezanedbatelné míře) rozkrade (či jak se moderně říká, odkloní…). Znovu a znovu nezbývá ale než zdůrazňovat (spolu s profesorem Bělohradským, ať se nám jinak líbí nebo ne): Problém netkví v politicích a jejich manýrách, ale ve voličích (čti lidu) a v jejich nedostatečné kultuře, ne jen politické. Asi i to nás spojuje s Řeky.

Západní civilizace je v defenzívě, Evropa se ještě navíc nalézá na křižovatce. Variant dalšího vývoje je několik, ta nejhorší spočívá asi v pomalém umírání za dlouhého dne. Vyloučit nelze ale žádnou možnost a i když se k celému dění stavíme více než pasivně, tak navíc ani nepřemítáme, jak se zachovat když… Když se třeba Evropa (či eurozóna, v konečném důsledku to ale bude totéž) rozdělí na efektivní Sever a zbytek. Anglie, kde má dnešní hlavní vládní partaj asi jediné kamarády, se v případě podstatných změn nejspíš otočí a zahledí přes oceán (nikoli do Střední Evropy). Nám může hrozit, že se staneme divnou zemí divných lidí uprostřed Evropy, která se asi nejspíše bude objíždět (zas tak velká není, aby to působilo dopravní problémy).

Vraťme se k paralelám mezi Akropolí a Řípem: V obou případech je na vině totální nezodpovědnost politických tříd, vyznávajících zásadu carpe diem a nevidících si na špičku nosu. Jejich morální úroveň lépe nekomentovat. Rozkrádání státu a následně i jeho postupnému rozvalu lhostejně přihlíželo voličstvo, tedy lid, který tyto politické garnitury vygeneroval. V obou zemích zapustila demokracie a právní stát jen věru nehluboké kořínky. Řekové mají své plukovníky i předchozí diktatury, my druhou i třetí republiku, o rudé éře nemluvě. Podtrženo a sečteno, vládní kvazireformní úsporný plán je spíše komický, protože neřeší skutečné problémy, v tom nejlepším případě se snaží dosti necitlivě kurýrovat jejich následky. Máme se tedy na co těšit.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama