Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Politici z Červeného Hrádku aneb Vrtění metanolovou holí

Asi tak měsíc nám chybí do krajských a senátních voleb. Již drahnou dobu stíhá jeden skandál druhý, sněmovna zbavuje své poslance imunity jako na běžícím pásu a pomalinku začíná prosvítat i přes usilovně vypouštěnou mlhu to, co nás bude stát rozkrádání nejen evropských peněz. Do toho jako blesk z čistého nebe uhodila lihová aféra. Seriál úmrtí díky požití pančovaného alkoholu zjevně nekončí, zprávy na všech televizích i titulní stránky novin se točí okolo metanolu. Kdyby to nebylo tak cynické, skoro by se chtělo říci, že etablovaným politikům českým, lhostejno zda vládnoucím či opozičním, tahle aféra přišla jako na zavolanou. Zavrtění psem v pravou chvíli.

A jde skutečně o onen mezičas, než začnou pronikat do širšího povědomí hlubší rozbory, oč jde a v čem lze hledat příčiny. Zatím vláda s tváří hrdinů bojuje mediálně za zdraví lidu s lihovou mafií a řeší problémy, které by bez ní v takovém obludném rozsahu nevznikly (míněny jsou samozřejmě vlády v delší retrospektivě, na vině není jen ta současná). Nicméně i průzkumy, byť nereprezentativní, které byly narychlo provedeny, ukazují, že hlas lidu neomylně považuje i tento problém za selhání státu. Kolikáté již v poslední době? Stačí zmínit systém sociálních dávek, registr vozidel… A kolik lapsů na nás v dohledné době ještě číhá? Zdá se, že na co moudrý stát sáhne, to zaručeně zbastlí. Nakonec chystaný zákon o státní službě v předkládané verzi je bytostný paskvil, de facto petrifikující současný stav. Pokud by nedej pánbůh prošel, lze krajně nekvalitní výkon státní správy považovat za dlouhodobě garantovaný.

Odhady hovoří o tom, že dvacet až pětadvacet procent lihovin na našem trhu pochází z nelegálních zdrojů. Již před dvěma lety na to upozornil server Aktuálně.cz, jak ve své nedávné poznámce na ČRo 6 připomněla i Lída Rakušanová. Tyto poznatky pocházejí od soukromých detektivů, které si najala lihovarnická unie. Ta doplácí na černé pálení nejvíce, pokud ovšem pomineme sérii těžkých otrav z posledních dnů. Oficiální výrobci platí vysokou spotřební daň. Ta pak spolu s účinnou spoluprací některých složek státní správy vytváří ten správný matečný roztok pro ilegální byznys. Stačí se podívat do určitých obchodů. Pokud stojí láhev kořalky nějakých šedesát až osmdesát korun, je i laikovi jasné, že pokud by měly být placeny všechny daně, a hlavně ta spotřební, tak se dá za tuto cenu takovýto produkt jen stěží vyrobit. Nad podobné úvahy jsou ovšem zodpovědné orgány povzneseny. Asi jsou pověřeny jinými úkoly.

Nakonec mluvčí celníků již tehdy (stejně jako i nyní) po zveřejnění údajů o nelegálním lihu odmítl připustit, že bychom nějak vybočovali z evropského normálu. Střízlivé odhady již před oněmi dvěma roky měly za to, že díky tomu přichází státní kasa ročně o nějakých deset miliard. I teď se za své celníky ministr financí chlapsky postavil. Chybějící peníze je možno vydolovat ze zvýšených daní, jak se setrvale, leč poněkud naivně domnívá. Inu, pravicová politika jako řemen. Lafferova křivka je v Letenské ulici považována za sprosté slovo. O tom, jak propadl oproti odhadům (ovšemže ve státním rozpočtu ukotveným) výběr zvýšené DPH, se alespoň na vládní či ministerské úrovni decentně mlčí. Hodně cynicky by bylo možné si přát, aby nakonec ono další zvýšení daně z přidané hodnoty prošlo. Ono Lafferovo pravidlo by se opět potvrdilo, sice za cenu poškození již tak chřadnoucí ekonomiky, ale přeci. Úroveň správy věcí veřejných ilustruje perfektně už jen sám fakt, že ani kvartál před začátkem dalšího fiskálního období nebude jasná míra zdanění. V těchto souvislostech je pak sestavována drobnost zvaná státní rozpočet.

Reklama

O tom, že chapadla lihové mafie sahají hodně vysoko, se mluví zcela otevřeně. Tvrzení policie, že pomalu sahá na nejvyšší patra, lze tak brát jen jako nadsázku a určitý kolorit. Jak potvrdil jeden bývalý detektiv, který se před pár lety dostal při vyšetřování této sféry hodně daleko, jednotlivé úrovně se většinou vůbec neznají.  Současnou vražednou sérii nejspíše zavinil omyl pěšáka, který si popletl ventily na dopravní cisterně. Těmi jsou suroviny pro ilegální produkci dopravovány, kanystry by určitě nestačily. Cisterny jsou kvůli stabilitě rozděleny do více sekcí, dopravována je vedle sebe řada různých kapalin. Dotyčný prostě vypustil jiný kohout. I tak se to prý mohlo stát. Nikoho asi nepřekvapí, že onen detektiv byl z pátrání nakonec odvolán. Postupovalo prý příliš pomalu. Jak uvádí již zmíněná veteránka Svobodné Evropy Lída Rakušanová, letos podal jeden lihovar trestní oznámení, když zjistil, že tiskárna, která mu tiskne etikety na láhve, tak je tiskne – aniž by o tom majitel tušil – i pro další firmu. Oznámení doložil objednávkou dané firmy, tedy i jejími nacionálemi. Odpovědí bylo ticho po pěšině.

Od lihu nejsou až tak daleko pohonné hmoty. I zde náš rádoby liberální stát, ve skutečnosti ale nenasytný bumbrlíček, šroubuje daně, jak to jen jde. Samozřejmě za to může inkarnace všeho zlého, Brusel. Evropská unie požaduje spotřební daň ve výši 359 € na 1.000 litrů. My jsme samozřejmě naše daně harmonizovali, až jsme se doharmonizovali na spotřební daň u nafty o 33 % vyšší a u benzínu dokonce o 51 % nad stanovenou hladinou. Vysoké daně na jednu stranu podlamují konkurenceschopnost českých logistických firem, na straně druhé výběr daně ani náhodou nedosáhl předpokládané výše.

Zajímavě na toto téma hovořili ekonomové Petr Dufek a Aleš Rod ve Studiu Stop 4. září. Vysoké zdanění je samozřejmě živnou půdou pro podvody. A tak je u nás dovozců pohonných hmot více než bankomatů největší české banky. Spousta firem neodvádí DPH a po upozornění ze strany finančního nebo celního úřadu vesele zkrachuje. Podle studií zmíněných ekonomů přichází zde stát jen na neodvedené dani z přidané hodnoty o nějakých 8 až 13 miliard ročně. Možná by měl někdo zodpovědnému ministrovi naznačit, že by bylo užitečnější tlačit na správné vybírání daní než na jejich zvyšování. Přitom není nutno objevovat Ameriku. Když v Estonsku zavedli skládání kaucí při dovozu pohonných hmot, poskočil výběr o dvacet až třicet procent nahoru. V Česku zakládají společnosti na dovoz pohonných hmot osmnáctiletí ukrajinští dělníci a nikomu to není (při vší úctě k nim) divné.

Vidět a slyšet se nechal – jak také jinak – i president Klaus. Co sleduje skutečně, o tom se politici i politologové jen dohadují. Nicméně při všech výhradách jej nelze podezírat, že by nekonal cíleně a s dlouhodobým plánem. V posledním čase, zejména po odchodu jeho oblíbených véčkařů, se zaměřil na atakování vlády. Zda to chce dotáhnout až k jejímu svržení, jako v případě Topolánkova kabinetu, není zdaleka jisté. Či jde o rozkládání strany, kterou kdysi zakládal? V otázkách přehnaného zdanění bezesporu pravdu má. Jako obvykle však trpí selektivní ztrátou paměti. Lihová aféra, podobně jako čachry s pohonnými hmotami, jako by z oka vypadly lehkým topným olejům. V této záležitosti, kterou také pár lidí nepřežilo (byť zde se jednalo o přímé aktéry), figurovali i vrcholní státní úředníci, členové jeho strany. I zde se ztráty dostaly do řádu desítek miliard, i zde nebylo dlouho možno použít odzkoušené řešení. Kazilo by kšefty. Dá se tedy hovořit již o takové pěkné české tradici, naštěstí pro vládnoucí garnituru je daňový poplatník oslík, který sebou vždycky pokorně otřese.

Nejhorší jsou ale systémové vady. Politoložka Vladimíra Dvořáková, jejíž úspěšná kniha Rozkládání (rozkrádání) státu vyvolává jistou paralelu k Peroutkovu Budování státu (a ukazuje, jakže jsme za ta léta pokročili), zmínila v nedávném Studiu Stop i Miltona Friedmana. Ten v devadesátých letech radil postsocialistickým státům: Privatizovat, privatizovat, privatizovat. V interview z roku 2002 změnil názor. Dnes by řekl: Právní stát, bez něj nemá privatizace smysl. I v této souvislosti nabývá onen příslovečný útěk před právníky z počátku devadesátých let nový rozměr.

Vladimíra Dvořáková však poukázala i na jinou zajímavou paralelu. Pouštěla svým studentům, minulým režimem nepoznamenaným, legendární proslov Miloše Jakeše na Červeném Hrádku. Nemohlo je to nezaujmout a nepobavit. Jenže když pak porovnali toto expozé s projevy některých současných politiků, museli dojít k věru neveselým závěrům. A nejde jen o bývalého ministra školství či momentální ministryni kultury. Stále více sklouzávají k něčemu, co by se dalo nazvat normalizační manýrou. Zejména personální posun v české politice od osobností čerstvě polistopadových k těm současným nelze přejít bez povšimnutí. Otázka tedy je, jak se vlastně liší dnešní politické garnitury od těch předpřevratových? A co se od nich dá tak čekat?

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama