Reklama
 
Blog | Josef Ježek

První rok s covidem

Tak máme za sebou první rok s pandemií. A přes klopotný start očkování stále ne úplně jasnou perspektivu. Je to určitě vhodná chvilka k rekapitulacím, určitě také ke zpytování. V posledním loňském čísle Respektu tak učinil „redaktor se zaměřením na vědu“, Martin Uhlíř, v rekapitulačním článku Můj rok s covidem. Učinil tak bojovně, notně vykrákal za uši pochybovače. Stojí ale za to to zkusit i s trochou většího nadhledu.

Článek nepřekvapí. On už ani Respekt nepřekvapí. Bezpečně zakotvil ve stáji levicových, přesněji řečeno levicově-liberálních médií a stal se – přinejmenším převážně – platformou pro tuto ideologii. Hodnocení roku s pandemií tak nemohlo vybočit z tohoto schématu. Autor tvrdí, že neaspiruje na neomylnost. Z dikce článku však spíše vyznívá pravý opak. Takhle to prostě je a kdokoli tvrdí něco jiného, tak ho rozčiluje (přinejmenším). Zejména pak lidé s nepochybnou akademickou i lidskou reputací jej přivádějí div ne k zuřivosti. Jsou-li tedy jiného názoru. Dnes ovšem média již nepopisují svět, dnes bojují na barikádách, a novináři se nutně stávají aktivisty či dokonce agitátory. Agitpropčík se tomu také kdysi říkalo. A právě média, jejich pojetí a hlavně prezentace světa, se nepěkně podepsala na celé krizi.

Ono na to celé mohou být opravdu rozdílné náhledy. Bezesporu se jedná skutečně o pandemii, která je silně nevypočitatelná (zatím je to asi její nejhorší rys – zůstane-li tu s námi, dostane se nejspíše do standardních kolejí). Není to ale v žádném případně něco jako španělská chřipka, jež si vyžádala na 50 až 100 milionů životů. A kosila hlavně mladší, zdravější. Díl problému je určitě v lidech, v nás, dožíváme se výrazně delšího věku (zaplaťpánbůh za to), jsme však také v průměru podstatně obéznější a trpíme více civilizačními chorobami. Především jsme ale odvykli „bědám“, tři čtvrti století žijeme v míru a čím dál větším dostatku. Zejména v poslední době jsme si odvykli se nějak omezovat. A také jsme zapomětliví. Hongkongská chřipka (1969) si vyžádala celosvětově přes milion obětí, chřipková epidemie 1995/96 jen u nás nějakých dvanáct tisíc. Jejich mediální pokrytí ale nebylo tak silné.

Opatření, která jednotlivé státy přijímají, vykazují i obrovské náklady. Hospodářské, ale i sociální (tak třeba některá zařízení pro seniory se změnila v jakési kriminály, ne-li něco horšího). A též zdravotní, jejich symbolem může být u nás kupříkladu známý basista Spirituál kvintetu Dušan Vančura. Bude jich ale daleko víc – kolik mohlo být (a možná ještě bude) opožděných vyšetření například na mamografu? Prudce narostly duševní problémy. Úmrtnost v poslední době skutečně vzrostla, podle některých odhadů za polovinu nárůstu může skutečně covid, ale za tu druhou? Kolik stařečků třeba zemřelo „na izolaci“? Opravdu by to chtělo seriózní analýzu, co by brala v potaz hlediska jak zdravotní, tak i ekonomická či sociální. A porovnala by ztráty, jež způsobil čínský virus a která naopak zavinila proticovidová opatření. Analýza by ovšem musela býti provedena bez sebemenší ideologické zaslepenosti. A jistě také s časovým odstupem.

Někoho také může napadnout, že ač různé země provádějí různá opatření (a jde opravdu o široký vějíř) a různé národy je více či méně dodržují (mezi německou ukázněností a českým švejkováním je věru dosti značný rozestup), tak výsledný průběh je plus minus stejný či přinejmenším obdobný. Aby se nakonec ještě nepotvrdilo podezření, že jediný, kdo tu má skutečně efektivní strategii, je právě onen covid. (Konec konců, i pan Hamáček může nějakým řízením osudu pronésti něco rozumného…) I bezmezná důvěra ve vědu, pro niž tak hoří nová levice (viz třeba causa Greta), by měla míti své limity. My dříve narození ještě pamatujeme, jak jsme žili ve vědecky řízené společnosti, dokonce jsme měli k dispozici i vědecký světový názor. A většinou už bychom to nechtěli zažít znovu. A obecně se nelze divit lidem, že už toho mají vcelku dost a na omezující opatření hledí s hlubokou nedůvěrou (stejně jako na vládu), zvlášť když nemohou býti přesvědčeni o jejich efektivitě. Nemohou mít náhodou tak trochu pravdu?

Přes veškerá horlení chybí ale v inkriminovaném článku zmínky o dosti podstatných aspektech. Především, rozhodování prostě musí být politické. Odborníci (ač je Češi tak milují) mohou a musí připravovat podklady, politici jsou ale placeni za to, že ve finále zváží všechny ohledy, v tomto případě ony zdravotní, ekonomické a sociální, to vše je třeba vyvažovat. A rozhodnou. A ponesou za to odpovědnost. Dalším dosti zásadním problémem u nás je totální nekvalita státní správy (viz nejen pomocné programy). Česká státní správa je zárukou, že to nebude fungovat. A ještě o jednu věc se tu hraje, a ta je nejvzácnější. Svoboda. A omezovat lidskou, občanskou svobodu – samozřejmě jen z těch nejušlechtilejších důvodů, jak jinak – a posilovat vlastní moc je tak lákavé… Ne nadarmo se říká, že moc je tím nejsilnějším afrodisiakem. Nikoli peníze, úspěchy a tak podobně.

Nezajímavé ale ani nebudou ekonomické dopady vládních opatření. Krásně to vystihl Roman Češka v osmačtyřicátém čísle Reflexu: Atraktivita poškozených oborů se projeví hned poté, co jim vláda přestane házet klacky pod nohy. Restaurace, cestovky, hotely, dopravní firmy i služby se rozjedou naplno. Z velké části je už ale nebudou vlastnit ti, kteří je vybudovali… Někoho se silným sklonem ke konspiračním teoriím by nedej pánbůh mohlo napadnout, zda tu vlastně nejde právě o toto… Jako skutečnou chuťovku lze doporučit Stanislava Komárka v pořadu Osobnost Plus na ČRo Plus – https://plus.rozhlas.cz/ze-svobody-jsme-unaveni-a-chceme-jistoty-ale-nejvetsi-jistota-je-na-hrbitove-8390177. Bojíme se o život jako nikdy v dějinách. Upřednostňujeme bezpečí a blahobyt před svobodou. Dnes by se totalita mírnějšího typu zaváděla snadno. V Evropě, tedy. V Americe, tam je podle Komárka situace spíše jako před občanskou válkou.

Evropské země se zaklínají lockdownem. Ne že by přinášel nějaké extra výsledky, čiší z něj ale rozhodnost té které vlády. Byť i usedlí Evropánci už toho začínají míti po krk. Jsou tu ale rozdíly, pokud se odškodnění postižených týká. Německo vyplácí 75% obratu za příslušný loňský měsíc, Rakousko dokonce 80%. To je fér, jednoduché a poctivé. A co Češi? Ti vymýšlejí tisícero podpůrných programů, jež se tu mohou křížit, tu zas nikoli. V konečném součtu se nakonec dostanou někam na odškodnění zvíci 40 až 50%, a i to je úspěch. A hlavně hrnou na postižené kontroly, aby toho neštěstí nebylo málo. Jak triviální by bylo opsat německý či rakouský postup. Jenže to bychom nemuseli živit takové kohorty státních zaměstnanců. Raději nespekulujme, kolik z nich by se bylo schopno uživit na normálním trhu práce… Možná ještě daleko horší dopady budou nakonec míti opatření na děti, na studenty, kteří byli vyhnáni ze škol. Kromě pár IT zavilců se všichni povětšinou shodnou na tom, že dálková výuka tu opravdickou nahradit nemůže. Ani dnes tak potřebnou socializaci.

Na přístupu k pandemii lze identifikovat rozdílný přístup, pokud se levice či pravice týká. Levice je daleko vyděšenější, snaží se vše regulovat, v tomto případě spíše umrtvit. Zajímavý postřeh z Ameriky uvádí Zdeněk Hostomský v rozhovoru v Reflexu. Zatímco demokratičtí guvernéři se spíše snažili o lockdown, restrikce, ti republikánští nechávali ekonomiku otevřenou a rozhodování více nechávali na lidech. Výsledkem je, že jejich státy zatím drží americké hospodářství nad vodou… A u nás? Díky spíše samovolnému vývoji (lid kašle na vládní opatření a hledá cesty jak je obcházet) dosahujeme značného stupně promoření – 20 až 25%, podle pana Prymuly možná až 30%. Ironií by bylo, kdybychom takto epidemii – alespoň zatím – vyřešili. Vyloučit to nelze. Alespoň by to poukázalo na limity možností lidstva…

Svoboda se ale začíná – pomalu ale jistě – stávat nedostatkovým zbožím. Miroslav Singer v pořadu Osobnost plus pravil: Výhoda hierarchicky organizovaných struktur vůči těm, které se nějak spontánně koordinují, stoupá. A také sílí stát. (Něco podobného jsme tu zažili za Velké války, dodejme. A co stát uchvátil do svých pracek, to jen tak nepustí.) Podle něj se trošičku blížíme světu, který je bližší něčemu, co by se dalo spíš nazvat feudalismem než volným kapitalismem. Kde jsou – shora – rozdávána různá privilegia, kde záleží na tom, jak se chováte, jak jste zapsáni. Můžete třeba vařit pivo, nebo jste uznáni jako zelená společnost.  A jak jedovatě poznamenal, to že Facebook zrušil Trumpovi účet, určitě zlepší atmosféru při jednání Zuckerberga s novým šéfem protimonopolního úřadu…

Je zajímavé, že právě levé média tak zdůrazňují strach z pandemie (aniž by ji samozřejmě bylo vhodné podceňovat). Trochu se vkrádá podezření, že podnikaná opatření proti epidemii jednoznačně vyžadují potlačení a potlačování osobních svobod a právě to je směr, kam levicoví liberálové dlouhodobě směřují. Zatím lze ještě ventilovat i názory jiné než ty zglajchšaltované a budiž za to velký dík. Nemusí to ostatně být nadlouho.

 

Blog je zčásti založen na komentáři k uvedenému článku.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama