Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Rakety coby způsob komunikace

Zažili jsme další kolo palestinsko-izraelské války. Pořadí účastníků je podstatné, Hamás, tedy Palestinci, konflikt zahájil, Izrael se (opět) ubránil. Vítězství na poli vojenském ovšem nemusí zdaleka znamenat vítězství mediální. A to je dnes bohužel to podstatné. (Vyprávět by o tom mohli třeba Američané, vzpomenou-li na ofenzívu Tet.) Prozatím je ve Svaté zemi opět klid a snad i chvíli vydrží. Co by ale vydržet nemělo, je postoj světa k této konfrontaci. Především ale k samotnému Izraeli.

Ten je vystaven nepřízni světa, na půdě mezinárodních organizací mu bývá určena nevděčná role fackovacího panáka. Důvody jsou různé, nikdy však racionální či morální. Převážně se za tím skrývá antisemitismus. Ať již zapříčiněný konfesním pohledem (muslimský) či ideologickou orientací (nová levice, tedy především dnešní Evropa). Na každý pád je mezinárodní fórum ovládáno hráči, kteří civilizaci západní (tedy tu naši) v žádné lásce nechovají. Dovolme si malou odbočku a současně vzpomínku na jednoho z nejskvělejších amerických politiků minulých dekád. Johna McCaina, který se bohužel presidentem nikdy nestal. Ke škodě nejen Spojených států, ale i celého světa. Ten měl ve svém programu i vytvoření Ligy demokratických států (duchovním otcem byl zřejmě jeho poradce Robert Kagan), tedy jakési OSN slušných. V ní by určitě Izrael hrál roli premianta. Tu stávající dnes ovládá třetí svět, nezřídka pod taktovkou Číny či jiných odpudivých elementů. Což mu ovšem nebrání dožadovat se po tom světě prvním neustálé podpory a subvencování…

A tak Izrael, ač i v tomto konfliktu byl jednoznačně tím napadeným, byl stavěn na roveň útočníkovi. Co bylo tentokráte jiskrou, zapalující požár? Soudní spor o několik domů v Jeruzalémě. Nejde o žádné etnické čistky, jak se snaží implikovat Palestinci a jim nakloněná levá média. Jde de facto o restituci. Domy byly majetkem Židů, vyhnaných po první arabsko-izraelské válce z Jordánskem okupované části Jeruzaléma. Hlavně ale jde o vnitropalestinský konflikt. Ten je tu mezi Fatáhem, ovládajícím Západní břeh, a Hamásem, kontrolujícím Gazu. Ne že by se v principu nejednalo než o dvě teroristické organizace. Ale ta první je přeci jen – alespoň na pohled – kultivovanější a dá se s ní do jisté míry jednat. Je také uznávaná mezinárodně (což pravda o podstatě tohoto spolku mnoho nevypovídá). Hamás je vysloveně kriminální organizace, jejím protektorem je Irán a pak také dnešní Turecko.

Presidentské volby, první a také poslední, se tu konaly v roce 2005. Jejich vítěz, Mahmúd Abbás, nástupce teroristy Arafata, je všeobecně považován za umírněného. Vzdělání se mu ovšem dostalo v Moskvě, jeho doktorská práce Sionisté a nacismus popírala holocaust. Mandát mu vypršel v roce 2009, prodloužen však byl na neurčito. To parlamentní volby, ty Palestinci naposledy pořádali před 15 léty. Svět byl šokován. Vyhrál drtivě Hamás, který získal v 132-členném shromáždění 74 mandátů, Fatáh pak jen 45. Důvodem samozřejmě nebyla (občasná a limitovaná) ochota Fatáhu k jednáním s Izraelem ani dohody z Osla, ale všeprostupující korupce. Asi i na arabské poměry moc. Hamás vypudil – dosti drsně – Fatah z Gazy. Na letošní 22. květen byly vyhlášeny parlamentní volby, na 31. červenec pak ty presidentské. Byly zrušeny, prý proto, že nebylo jasné, bude-li umožněno hlasování ve východním Jeruzalémě. Doopravdy proto, že hrozilo opětovné vítězství Hamásu. Ani příčiny tohoto možného výsledku se nemění.

Cílem Hamásu bylo demonstrovat Palestincům, že on je tím jediným, kdo skutečně bojuje proti Izraeli. A tak zahájil palbu. Dolet raket však vypovídá o tom, že arzenál byl podstatně modernizován, kvalitativně i kvantitativně. Což nemohlo býti jinak, než v přímém důsledku podpory ze strany Iránu. Morální relativismus však dusí dnešní Západ. Z něj vyvěrá i postoj k izraelsko-palestinskému konfliktu. Kořeny tohoto přístupu vycházejí z pod kůží zažraného antisemitismu, jímž je dnešní nová levice hluboce intoxikována. Hamás začal pálit rakety na Izrael z de facto vnitropolitických, čili vnitropalestinských důvodů. Izrael se – pro některé asi překvapivě – začal bránit. Díky své technické i vojenské vyspělosti nepřekvapivě úspěšně. A hned je tu důvod se do něj pustit. Levým agitátorům nikterak nevadí, že Hamás – stejně jako jiná arabská teroristická hnutí – kryje své palposty mešitami, školami, zdravotnickými zařízeními. Či objekty používanými západními médii. Česky řečeno, využívá masově živé štíty. Nevadí jim ani to, že cílem Hamásu je i maximalizace počtu civilních obětí na své straně. Takto si kupuje náležité a sobě nakloněné mediální pokrytí. Ale že Izrael varuje obyvatele cílů útoků předem např. telefonicky, to ani nijak neregistrují.

Morální relativismus čiší i z referování velké části západních médií. Ta počítají mrtvé. Ale už jaksi neberou zřetel na to, že Izrael vykazuje relativně nízké ztráty díky systému Iron dome, produktu izraelské vynalézavosti a technických schopností. Ten byl a je naštěstí schopen zničit naprostou většinu odpálených raket. Zatímco Izraeli jde o minimalizaci ztrát (a to i u civilního obyvatelstva Gazy), usiluje Hamás cynicky o jejich maximalizaci (zejména ve vlastních řadách). Ona média také (již tradičně) zavírají oči nad tím, že Hamás (stejně jako Hizbolláh či další zločinecké organizace) využívají, jak již řečeno, živé štíty. Nad ničím takovým se naši pokrokoví žurnalisté nepozastavují. Z širších souvislostí se nad aktuálním konfliktem naopak pozastavil Zbyněk Petráček v Neviditelném psu –https://neviditelnypes.lidovky.cz/zahranici/blizky-vychod-gaza-klade-otazky-izraeli-i-evrope.A210517_111954_p_zahranici_wag. Stojí za přečtení i zamyšlení.

Pokud by byl zájem o seriózní pohled na momentální konflikt, lze doporučit též článek Jefima Fištejna v Reflexu (20/21) „Kdo chce mír? Izrael“. Respekt uveřejnil na dané téma články Nikam to nezmizelo (20/21) resp. Válka o Izrael (21/21). Souhlasit lze i se závěrem jednoho z nich, a sice že bude uzavřeno příměří (mezitím již bylo), které potrvá až do příští války. A kdy tu nastane mír? Tady zpět do Reflexu. Mottem zdejšího článku byl citát Goldy Meierové: „Války na Blízkém východě skončí, až Arabové budou milovat své děti více, než nenávidí Židy.“ Jen dodejme, že ta nenávist k Židům není zdaleka jen arabská specialita…

Články v Respektu  nepostrádají snahu o jistou serióznost, větší než většinou levicová média na dané téma plodí. Přesto však kráčí po povrchu a pokouší se o jakýsi vyvážený pohled. Něco jako kdyby se – přeženeme-li to trochu – někdo v roce 1940 pokoušel o vyvážený pohled na konflikt mezi Británií a Německem. Tedy o pohled zbavený všech historických či morálních souvislostí, hlavně ale mezinárodního kontextu. Palestinci měli několikráte možnost dosáhnout nejen míru, ale i svého státu. Poprvé v roce 1948. Tehdy, stejně jako pokaždé příště, to skončilo tak, že chtěli nejméně vše. A jako bonus likvidaci židovského státu, to zejména (ať již to říkali či neříkali otevřeně). Díky tomu tak nikdy nezískali nic.

Pokud se mezinárodního kontextu týká, hlavní roli zde hraje generální sponzor mezinárodního terorismu, teokratický Irán. A nepřímou, byť zásadní úlohu pak nová slabá americká administrativa, nacházející se pod nepřehlédnutelným tlakem extrémně levicového křídla amerických demokratů. Předchozí administrativě levičáky tak nenáviděného Donalda Trumpa se podařilo pokročit v mírovém procesu na Blízkém východě jako nikomu předtím. To vše, přinejmenším hodně z toho, teď půjde vniveč. Všichni ti propalestinští zdůrazňují neustále ony uprchlíky (po osmačtyřicátém). Třeba říci, že většinu přesvědčil k odchodu tlak či agitace poražených arabských států. Nemálo z nich bylo jistě skutečně vyhnáno. Jenže. Z arabských zemí bylo v té době vyhnáno zhruba stejné množství Židů. Kteří tu byli usedlí po staletí. A ti byli brutálně vyhnáni všichni a o vše okradeni. Ti ale nikoho nezajímají. Vždyť jsou to jen Židé. A ti jsou vyháněni (a okrádáni a vražděni) po staletí…

Čím dál více se asi bude stýskat po předchozí americké administrativě i nakonec po presidentu Trumpovi osobně, vzpomene-li si člověk na jejich blízkovýchodní – a třeba říci velice úspěšnou – politiku. A jistě nejen tu. Bude opravdu jen dobře, když v Bílém domě zase dlouho žádný demokratický president nezasedne. Poté, co skončí tato tristní etapa.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama