Jenže bylo všechno jinak. Císařské vojsko z rozhodnutí Maxmiliána Bavorského zaútočilo a stavovské proti všem pravidlům bylo na hlavu poraženo. Spekuluje se o lecčems. Závislost bojovnosti žoldnéřů českých stavů na vyplácení či spíše nevyplácení žoldu svou roli určitě sehrála, otázka je, zda takovou, jaká se jí přičítá. O tom, zda moravské praporce neustoupily díky svému hrdinství či díky tomu, že byly od možnosti ústupu prostě odříznuty, se též vedou spory. Nesporné je, že město bylo možno hájit, ale k tomu nedošlo. Nějak se zapomnělo na zavření městských bran. Válka, tedy alespoň její česká část, by bývala mohla pokračovat a nemusela prodělat tak fatální obrat. Hlava státu dlouho nepřemýšlela, nechala naložit veškerý majetek a hbitě prchala. Na obranu sídelního města jednoduše rezignovala. Zimní král tak výrazně přispěl k následující demoralizaci, která se v obdobných souvislostech stala v české kotlině tradicí (viz roky 1848, 1938, 1968, určitě bychom našli další analogie). Ve finále za to Friedrich Falcký zaplatí vysokou cenu, Falc i s kurfiřtskou hodností získá Bavorsko jako jakousi prémii pro bělohorského vítěze. Friedrich sám zemře jako štvanec v Mohuči, jeho hrob je neznámý. To ale království českému už mohlo být vcelku fuk.
Český pohled na Bílou horu je takový barvotiskový, čítankový. Vzepřeli jsme se, prohráli jsme (nejspíše selháním cizáků), tři sta let jsme trpěli. Pak usilovná snaha chudých (co do majetku) rodáků, národ se vzedmul, a tak dále, a tak dále. Prostě taková jiráskovsko-nejedlovská idylka. Jak se od této pohlednice lišila realita? Objektivně to v několika svých pracích popisuje čelný, ne-li vůbec nejčelnější český historik Josef Pekař.
V českých zemích byla na počátku sedmnáctého století asi tak třetina katolíků, většina byla protestantská. Ta ale nebyla jednolitá. Krom nepříliš četných husitů, paradoxně majících ke katolíkům velice blízko, tu byla jednota českobratrská, v zásadě kalvínské vyznání a němečtí luteráni. Počet těch posledně jmenovaných byl stále rostoucí, stejně jako postupovala již před Bílou horou nenásilná, ale intenzivní germanizace. Samo luteránství bylo chápáno jako jakési německé obrození. I my jsme tehdy měli svůj jazykový zákon, dokonce již z roku 1615, jenž mimo jiné stanovil, že napříště žádný cizozemec, jenž by česky neuměl, nemá býti přijat do země za obyvatele. I tento zákon byl – stejně jako o něco novější zákon slovenský – terčem posměchu, i tento zákon se nedodržoval. Podobné zákony spíše připomínají zbožná přání a jen zaplevelují legislativu, zejména dnes. Sama defenestrace reagovala na to, že v městečku Hrobech na saské hranici a v městě Broumově dala církevní vrchnost pobořit nově postavené luteránské kostely. Oblasti to byly již tehdy čistě německé, defenestrace byla připravována také převážně z německé strany.
V roce 1619 měly české stavy vítězství na dosah. Stavovské vojsko bylo ve Vídni, ovládané tehdy dolnorakouskými stavy, také protestantskými. Arcikníže Ferdinand II. byl polovězněm v Hofburgu. Stavové se ovšem snažili vyjednávat, Ferdinand byl chvíli na pokraji kapitulace. Z internace se mu však podařilo v červnu za pomoci malého jezdeckého oddílu Jindřicha Duvala z Dampierre, který čítal jen asi 500 mužů, uprchnout. Začal sbírat vojsko i spojence a karta se obrátila. Tehdy začala doopravdy válka. Opět scénka pro kontrafaktuální historiky, středoevropská mocnost Rakousko (a Uhersko) jako jakási protestantská konfederace či federace, se sídelním městem Prahou. Po červnu 1619 na každý pád tato šance zhasla. Můžeme jen přemítat, proč se čeští stavové jazyka českého i německého neorientovali především na spojenectví se spřízněnými stavy dolno- a hornorakouskými, jakož i uherskými. Tvrdá rekatolizace čekala na Čechy s Moravou i rakouské země, Uhry a Slezsko jí byly ušetřeny.
Při volbě nového krále dostal přednost kalvínský falcký kurfiřt před luterským kurfiřtem saským (mimochodem vyhlášeným opilcem). Ten tuto prohru nestrávil a spojil se s katolickým císařem, za což byl honorován Horní a Dolní Lužicí. U falckého kurfiřta hrála svou roli naděje na spojenectví se vzdálenou Anglií, což bylo asi stejně realistické, jako spoléhat se v třicátých letech století dvacátého na spojenectví s Francií. Česká zahraniční politika má jak vidno také své trvalky.
Poprava sedmadvaceti českých pánů je pak dalším dějstvím. Odloupneme-li vlastenecký nátěr, zjistíme, že nejenže stavu panského byli pouze tři a rytířského dalších sedm popravených. Oni to naprostou většinou ani nebyli Češi (bráno tedy z jazykově-národního hlediska), byť češtinou povětšinou vládli. Například Jan Jesenius byl Slovákem (či Uhrem?), majorita i zde byla německá. Nebyli ani všichni protestanti, popraven byl i katolický rytíř Diviš Černín. Jeho bratr Heřman, který jako jediný z českých pánů bojoval na Bílé Hoře na císařské straně, pak byl policejním správcem Starého Města a 21. června 1621 popravy řídil (tedy i popravu svého bratra…). Nebylo to naposledy, co jsme do národa adoptovali někoho, když jsme měli za to, že nám to bude slušet. Nějak třeba nezdůrazňujeme, že Albert Einstein na počátku minulého století nepůsobil na Karlově universitě, ale na německé Ferdinandově. Někdy naopak vytěsňujeme. Tak nad hlavní scénou stále nebyl nápis „Národ sobě“ nahrazen výstižnějším „František Josef národu“. Ať se to líbí nebo ne, největším přispěvovatelem na Zlatou kapličku byl právě František Josef I.
Moc se ani nezdůrazňuje, že se proti totální rekatolizaci a vyhnání nekatolické šlechty stavěli i jezuitští důvěrníci císaře P. Lamormain a P. Philippi stejně jako nový arcibiskup pražský kardinál Harrach (ten se stal arcibiskupem už ve svých čtyřiadvaceti). Heslo „čí panství, toho víra“ se ale nekompromisně uplatňovalo v opačném garde i v protestantských zemích Německa. Nakonec tento německý zákon z roku 1555, dle Pekaře dílo vítězného luteranismu, akceptovali i luteránští Čechové, kteří naopak souhlasili s vypuštěním kompaktát, zaručujících náboženskou svobodu, z privilegií zemských již v roce 1567.
Položme si na závěr hodně kacířskou otázku: Nemohlo to být tak, že nás Bílá Hora vlastně zachránila? Ernest Denis, bohemista jistě Čechům víc než nakloněný, soudí, že ano. Je toho názoru, že nás Habsburkové vlastně zachránili od německé invaze. Svůj názor opírá i o neschopnost české stavovské oligarchie spravovat zemi. (Vnuká to trochu jedovatou myšlenku, moc-li jsme za těch 400 let pokročili…) Josef Pekař tento názor ovšem nesdílí. Maně se vtírá i pochyba, zda by jsme v případě vítězství stavů a vytvoření důsledně stavovského státu nešli díky notorické rozháranosti českých stavů polskou cestou a zda bychom se dnes neučili o dělení zemí Koruny české. Ochotných konzumentů bylo v sousedství vždy sdostatek. Jako malá provokace podobné otázky určitě nemohou škodit. Zejména, evokovaly-li by tyto nápady i zamyšlení nad ne vždy jednoznačnou minulostí.