Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Sedm stupňů k únoru

Pětadvacátého února před sedmašedesáti lety kapituloval president budovatel před nastávajícím presidentem sjednotitelem a potvrdil tak trend posledních tří let. Dotvrdil tak i silně morganatický svazek s ruským dubiskem i ukončení přechodné fáze mezi totalitou hnědou a rudou. V únoru byly ovšem karty dávno rozdány a hrálo se pouze o formu. Tím ovšem není řečeno, že obsah byl stanoven na oné mytické Jaltě. K němu přispěly zásadně i kroky našich rádoby demokratů, jeden za druhým.

Prvé vykročení k únoru představovala ostře prosovětská politika, kterou Beneš a spol. počali praktikovat ihned po německém vpádu v jedenačtyřicátém. De facto tak Beneš navázal na svou zahraniční politiku již z počátku třicátých let, jejíž příznaky se však objevovaly už v létech dvacátých. Třeba při likvidaci generála Gajdy za pomoci Antonova-Ovsejenka. Či o pár let později, když po cestě do Ruska a shlédnutí tamních potěmkinovských vesnic horlivě hájil sovětské pokroky, čímž se zesměšnil v rámci západních diplomatických kruhů. Vrcholem pak byla v roce třiačtyřicátém předvánoční pouť do Moskvy, kdy notorický abstinent Beneš popil s alkoholikem Stalinem vodky a nezákonně podepsal dlouhodobou smlouvu o přátelství a dalších sounáležitostech. Hle, jak zhoubný vliv může mít pár panáků na chudáka abstinenta.

Dalším krokem bylo moskevské jednání o vládním programu v březnu pětačtyřicátého. Naši „demokraté“ přijeli zcela nepřipraveni a v principu akceptovali bez velkých tahanic bolševický program. Ten naopak pracovití komunisté připravili velice pečlivě. A tak skončili starostové a vytryskly národní výbory. Místo policie a četnictva se zrodil sbor národní (ne)bezpečnosti, jenž si bolševici hbitě a bez odporu ze strany tzv. demokratických stran podřídili. A tak dále a tak podobně. Hlavně se ale vytvořil předěl mezi „buržoazní“ první republikou a její nepovedenou třetí následovnicí. A také se oni „demokraté“ dostali nadobro do vleku událostí, od teď už jen reagovali na podněty druhé strany.

Za třetí kolo lze považovat moment, kdy ad absurdum sebestředný Beneš obětoval své nejbližší spolupracovníky, jen aby se bolševikům zalíbil a vyšel jim vstříc. Tak skončili lidé jako Feierabend, Liška, Moravec… Na rozdíl od oné „demogratické“ chásky představovali tito pro bolševiky určitou hrozbu. Ti je ale likvidovat nemuseli, zařídili to vlastní lidé či spíše vlastní člověk. Tyto dvě etapy, které pak vyvrcholily v Košicích známým vládním programem, doprovázel vznik Národní fronty, kdy se několik stran dohodlo, že do hry už další nepustí. A tak byly z kolaborace obviněni agrárníci jakožto druhdy nejsilnější strana. Stejným způsobem mohla být napadena kterákoli jiná partaj, šlo o ryze politické rozhodnutí. Skončili národní demokraté i další. Hlavně ale také skončila opozice jakožto fenomén, od té chvíle se hrálo jen v uzavřené společnosti.

Reklama

Politici nazývaní bůhvíproč demokratickými si v té chvíli asi připadali jako nesmírně vychytralí, vždyť přeci hlasy agrárníků a dalších si rozdělí mezi sebou a přitom „suchou cestou“ eliminují silnější konkurenci. Nestalo se tak, k překvapení těchto chytráků připadly „plonkové“ hlasy převážně bolševikům. Díky Ďurišovi a jeho rozdělování půdy sedlákům, kterou jim ovšem o pár let později zase sebrali. Ale nejen díky tomu. Hlavně ale v té chvíli rezignovali „demokraté“ na demokracii jako takovou. Připravili si tak osud, který si upřímně řečeno zasloužili. S sebou ale vzali i zbytek národa. To bylo jejich zásadní selhání. Možná právě tohle byl ten rozhodující moment.

Další dvě dějství probíhala taky v podstatě souběžně. A sice odsun Němců a znárodnění. Vyhnání Němců, kteří v české kotlině pobývali po staletí a byli sem kdysi zváni českými panovníky, aby kolonizovali řídce obydlené kraje a přinesli vyspělejší technologie, proběhlo za nadšeného souhlasu naprosté většiny národa. Hlasů proti bylo méně než nepatrně a byly to hlasy volajících na poušti. Nicméně platí, že to, že většina něco podporuje, zhola neznamená, že to je i správné. Byl zde tak akceptován princip kolektivní viny. A posléze už tedy nemohl být problém obvinit kulaky, buržuje a další a další. A náležitě je, jak pravil president Beneš, vylikvidovat. Všeobecně přijatý precedens tu už prostě byl.

Nejlegračnější na znárodnění bylo to, že daleko agilnější byli původně radikální sociální demokraté v čele s ministrem průmyslu Laušmanem. Posléze také za nejasných okolností zlikvidovaným v Ruzyni (pokusy MUDr. Sommera?). I ten za svůj smutný osud mohl poděkovat hlavně sobě samému. Bolševici byli zprvu daleko opatrnější, když však zjistili, že se ze znárodňování dá vytlouci slušný politický kapitál, přes noc se zradikalizovali a předběhli své socdemácké kolegy. A taky v zásadě nikdo moc neprotestoval. Stát se stal největším zaměstnavatelem, což obdobně jako vyhnání výrazně zglajchšaltovalo společnost. Další krok k puči byl úspěšně za námi.

Takovou mezietapou byly volby v šestačtyřicátém, kdy si Češi, nutno říci jako jediní, více méně svobodně zvolili bolševiky. Jakés takés volby proběhly ještě v Maďarsku a Polsku. V Maďarsku komunisté na celé čáře prohráli, jenže zapracovala ruská okupační správa (tedy podle názvu spojenecká) a vítězní malorolníci měli nakonec smůlu. V Polsku se rudí poučili z maďarského příkladu a pro jistotu volby zfalšovali. I povídal se po Varšavě vtip, co že jsou to volby. Do volební urny hodíš Mikolajczyka a ven vypadne Bierut. Slováci se zachovali mnohem prozíravěji, jenže v časech, kdy volby se staly pouhou šaškárnou, jim to stejně nebylo nic platno. Pravdou asi ale je, že kdyby české volby nevyhrála KSČ, bylo by to pro únorové pučisty přinejmenším mnohem složitější.

Další dva kroky proběhly v sedmačtyřicátém. Nejprve vláda včetně komunistů odsouhlasila připojení se k Marshallovu plánu a po Stalinově kartáči opět celá vláda i s „demokraty“ odhlasovala jednomyslně odstoupení od tohoto záměru. Lidem nějakým omylem milovaný syn zakladatele státu, jenž onen kartáč osobně podstoupil, prohodil po návratu známý bonmot, že do Moskvy odjížděl jako ministr zahraničí svobodného státu a vrací se jako Stalinův pacholek. Že to je chvíle pro abdikaci, to ho v jeho ostrovtipnosti nenapadlo. I s tím samostatným státečkem to trochu přehnal, již od pětačtyřicátého hlasoval na všech fórech zavile s Rusy. Na své bývalé západní přátele přitom spiklenecky pomrkával. Ti jeho i celé Československo však zcela logicky odepsali. Co jiného mohli dělat?

Posledním dějstvím pak byl na podzim tzv. Malý únor, kdy komunisty již plně kontrolovaná StB vykonstruovala velezrádný případ ve vedení slovenské Demokratické strany. Nic této straně nepomohlo oněch více jak šedesát procent hlasů, jež získala ve volbách. U její skorolikvidace snaživě asistovali čeští „demokratičtí“ politici. Snad se děsili možné slovenské iredenty, nicméně v té chvíli zcela vědomě odřízli poslední větvičku, na které ještě seděli. Šéfem sboru povereniků, tedy jakýmsi slovenským kvazipremiérem, se stal notorický komunista Husák. Později buržoazní nacionalista, to ale ještě netušil. A ještě o něco později československý gauleiter, ani o tom se mu tehdy ještě nesnilo. Jeho plán z konce války, oddělit Slovensko od Česka a vytvořit z něj sovětskou republiku – samozřejmě pod svým vedením – také kdysi nevyšel, což ovšem neznamenalo, že nebude až do „plyšáku“ soustavně škodit. Snad jen kromě doby, kterou strávil v kriminále.

A tak byla scéna pro únorový puč nachystána. Komunisté již od pětačtyřicátého plně ovládali prostřednictvím otevřeného komunisty Noska a tajného komunisty Svobody policii a armádu, tedy veškeré ozbrojené síly. Našim „demokratům“ to až tak nevadilo. Všichni ti, které bolševici vnímali jako ohrožení, byli likvidováni (zatím ještě politicky) nebo aspoň odsouváni. Právní stát byl prostřednictvím dekretů, znárodňovacích, odsunovacích, malých či velkých systematicky likvidován. Rusům všichni lezli ostentativně do řiti, bez rozdílu stranické příslušnosti. Když Směrš unášela ruské emigranty, v té době ovšem loajální československé občany, nikdo se nezmohl ani na dotaz. A když ve Sklarszke Porebě dostali bolševici za uši, že ještě nepřevzali veškerou moc, přišli jim obratem „demokratičtí“ politici na pomoc totálně zbastlenou demisí, Nikdo z nich nepřemýšlel ani o krok napřed. Vše zařídí Beneš, dumali. A ten i zařídil, jako vždycky. Vyčítat mu únor ale – na rozdíl od ostatních selhání – však jde jen těžko.

Československo se stalo ruským vazalem z vlastního rozhodnutí. Jako asi jediné. Ač nelze s bývalým politikem a dnešním politologem Bohumilem Doležalem souhlasit ve všem, v jednom má nespornou pravdu. V osmačtyřicátém roce byla společnost tak shnilá, že bolševický puč nenarazil na zásadní odpor. Sedmašedesáté výročí únorového puče proběhlo bez většího zájmu. Na repetici to v této chvíli sice nevypadá, vyloučená ale vůbec není. A je jen na posouzení každého, jakže je to s tou prohnilostí společnosti tady a teď.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama