Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Sluníčko a sedmnáctý listopad

Evropa se rozhodla v roce 2007 – ještě v časech končícího blahobytu – mít 20 procent elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Úmysl bezesporu bohulibý, nikdo ale v té chvíli necítil potřebu počítat nějaké náklady. Mezitím však dorazila krize (dokonce navzdory přísnému zákazu tehdejšího premiéra a ministra financí i do Česka). Prostředků najednou už nepřebývá a navzdory tvářičkám politiků s nacvičeným optimismem není zdaleka jisté, zda jsme se alespoň odrazili ode dna či zda je konec krize v nedohlednu. Údernický závazek na rozvoj obnovitelných zdrojů má být splněn naštěstí až v roce 2020 a tak se tváříme, že plníme. Mezitím se uvidí a nějakou výmluvu holt vymyslíme, jako obvykle. Využití obnovitelných zdrojů je navzdory úšklebkům euroskeptiků a starých energetických struktur chvályhodné a potřebné. Je ale na úvaze, jestli by zásadní otázka neměla znít, zda si nežijeme prostě nad poměry. Řečeno newspeakem, jestli je náš životní styl trvale či alespoň dlouhodobě udržitelný.

17. listopadu 1989 odstartoval v české kotlině, konkrétně v Praze, převrat, jímž skončil socialismus či bolševismus (snad) a počalo něco, co by se chtělo stát demokracií a kapitalismem (použijeme-li onen poněkud zastaralý, přes všechnu nepřesnost však asi nejvýstižnější název). Že se nebude jednat o nějaký zvrat, ale dlouhodobý přerod, který přesáhne horizont jedné, možná i dvou generací, to nás tehdy nenapadlo. Dokonce že si ani dnes nemůžeme být stoprocentně jisti, že cíle dosáhneme. Směr by tu zhruba správný byl, možných mutací či přímo deviací se ale taky nenabízí málo. Někdo s trochu masochistickými sklony může mít pocit, že je to tak trošku parodie na klasikou liberální demokracii. To tu ale bylo vždycky, i za první republiky. A nahlédneme-li za západní hranici, i tam může existovat pocit, že se systém vyčerpal. Vulgárně řečeno, západní svět a Evropa zvláště počíná narážet na meze své vlastní nenažranosti a lenosti. Nás ale v této chvilce trápí spíš, jak tento náš středoevropský státeček funguje či nefunguje.

Co se nám zadařilo rychle, bylo zbudovat konzumní společnost. Ta tu ostatně byla již před převratem, byť její reálně socialistická verze byla spíše také parodií. Bohužel se za těch jedenadvacet let nepodařilo vybudovat standardně fungující stát. Právní prostředí připomíná džungli, systematicky zaplevelovanou novelami a novelami novel zákonů, kolem nich bují jedovaté býlí všelijakých vyhlášek. Státní správa si svou nefunkčnost vynahrazuje arogancí vůči svým živitelům. Volání po profesionalizaci státního aparátu je voláním na poušti. Služební zákon, který by pracujícím a průšvihy nevyrábějícím úředníkům poskytl oporu proti zhůvěřilým požadavkům politiků na nejrůznější úrovni je stále v nedohlednu. Politické garnitury živí v krmelci státní správy hejna kamarádů a kamarádů těchto kamarádů a zbytek úřadu na ně musí dělat. Nezaškodí znovu ocitovat analytika Raiffeisenbank Aleše Michla. Jeho příměr o tom, že třetina pracovníků státní správy je naprosto neschopná a fláká se a zbývající dvě třetiny jsou schopní a pracující slušní lidé, jistě sedí, ale zodpovědné příliš nevzrušuje. S jeho doporučením onu nepracující třetinu vyházet a zbývajícím přidat též asi těžko polemizovat. Hrůzu jen nahání, došlo-li by v místních poměrech k realizaci této myšlenky, kteráže třetina by byla nakonec vyházena…. Dokladem neschopnosti státu můžou být ony slavné datové schránky. Každý, kdo má trochu zkušeností třeba s bankovním softwarem ví, že to jde. V českém Kocourkově si nakonec datové schránky vyžadují větší spotřebu papíru a více času, než bylo zapotřebí předtím.

Reklama

Typickým případem elementárního selhání českého státu je problém fotovoltaických (či postaru solárních) elektráren. Do českého zákona na podporu fotovoltaik poslanci iniciativně vnesli klauzuli, že meziroční snížení výkupní ceny (jež je garantována na 15 resp. 20 let) může činit maximálně pět procent. Legrácka v okolí nevídaná. Mezitím prudce klesly ceny panelů, zvýšila se jejich účinnost, ale díky fotovoltaické lobby, v níž nemalou roli sehráli i někteří zákonodárci, se zákon neměnil. Energetický tzv. regulační úřad příliš hlavu nevystrkoval, vědom si mocných zájmů. Naštěstí máme i anonymní společnosti, takže nikdo netuší či přinejmenším nemůže dokázat, kdo je skutečným vlastníkem většiny velkých společností, vyrábějících proud ze sluníčka. V poslední chvíli vláda zatáhla za záchrannou brzdu, ale jak už to u nouzového brzdění bývá, škodám se nevyhneme. Pokud senát zákon nevrátí či pokud jej sněmovna přehlasuje, to nejspíš dopadne tak, že pokrachují malé společnosti, vlastněné českými fyzickými osobami, které z nepochopitelných důvodů uvěřily tomuto státu. Velcí vlastníci přežijí, stát zažalují a díky arbitrážím nejspíše vydělají ještě daleko více. A na druhou stranu ovšem i český daňový poplatník zaplatí podstatně více, ale to až za pár let. Lída Rakušanová ve svém komentáři na téma fotovoltaických elektráren cituje Aloise Laneggera z Raiffeisen Leasing Real Estate. Ten řekl Hospodářským novinám, že v Česku se setkal se třemi „unikáty“, na které ještě nikde ve světě na tomto poli nenarazil: a to „na stanovení vysoké podpory, dále s tím, že na to tak dlouho nikdo nereagoval, a nakonec, že podmínky byly změněny zpětně.“ Na každý pád je kaše uvařena a nezbývá než čekat, jak velký průšvih nastane a kolik to nakonec bude stát (samozřejmě nás).

Jen dodejme, že stavět solární elektrárny na orné půdě je zhůvěřilost. Stavět ale na této půdě logistická a podobná centra nelze nazvat jinak než podstatně brutálněji. Až se za pár let stanou potraviny strategickou surovinu, těžko tato centra rozoráme jako kdysi ony úzké meze. Zajímavé postřehy přinesl ČRo 6 v obsáhlém rozhovoru s někdejším studentským vůdcem, autorem knihy Polojasno a dnes vyslancem pro energetickou bezpečnost, Václavem Bartuškou. Postřeh, že demokracie funguje pouze tehdy, má-li aktivní účastníky, tedy veřejnost, je sice samozřejmý, ale zamyslet se nad pasivitou českého publika může být východiskem hledání důvodů nefunkčnosti státu. Proč státní gigant ČEZ investuje s takovou chutí do zemí, kde se sice elektřina odebírá, ale neplatí se za ni, je otázka jen zdánlivě z jiného soudku. Od investicí v Rusku naštěstí ČEZ (zatím) upustil. To podstatné ale je něco jiného. Náš hlavní problém pojmenoval Bartuška jako naši rozežranost. Zvykli jsme si na velice nákladný životní styl a stále si myslíme, že my, tedy západní svět, předkládáme ostatním témata. Jenže na naše hřiště se tlačí další hráči, jako Čína, Indie, Brazílie, chtějí se dostat na náš standard. Pro všechny ale na této lodi není dost energie, surovin a nakonec ani prostoru.

Evropské vlády se snaží v důsledku hospodářské krize snížit schodky rozpočtů škrty a finančními stimuly. Hlavním problémem podle expertů však není narůstající zadluženost, ale nízká produktivita evropských ekonomik. Ta klesala ve srovnání s americkou od poloviny 90. let, dnes je HDP na hlavu o 24 procent nižší. Evropané si dosyta dopřávají volného času a štědré sociální sítě, i v pracovní době jsou méně produktivní než Američané, o Číňanech a jiných ani nemluvě. Evropská populace stárne a veřejnost zarytě odmítá šetřit i jiná tvrdá opatření. Hysterické bouře v Řecku, Francii jsou toho dokladem, naše odbory zatím připravují. Navíc byrokracie v Evropě paralyzuje hospodářství daleko účinněji než za vodou (aspoň v tomhle směru u nás nezaostáváme).

Rostoucí diskrepance mezi konzumem na jedné straně a výkonem a zdroji na straně druhé vytváří logicky narůstající napětí a může vyústit do v této chvíli těžko představitelných otřesů. Alternativní energetické zdroje mohou malinko pomoci, žádný zvrat ale nepřivodí. Někdejší ruský vožď Nikita Sergejevič Chruščov, malinký olysalý mužik, opakovaně přivedl svět na pokraj jaderné války. Paradoxně na rozdíl od svého předchůdce, podstatně opatrnějšího Josifa Džugašviliho, bývalého gruzínského bandity. Nikita Seregejevič kdysi prohlásil: ještě dnešní generace bude žít v komunismu. Možná by se to dalo parafrázovat ve smyslu, že ještě dnešní generace Evropanů bude žít opět v bídě. Tak horké to asi nebude. Ale pracujeme na tom. Ani to, kdyby některá z příštích generací se do bídy vrátila, by žádným ternem nebylo. A my, co jsme se začali pomalu vracet do blahobytu po 17. listopadu, bychom si mohli říct jen, že jsme si to ani moc neužili.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama