Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Smolný president a starý profesor

Barack Obama zazářil před pěti lety, kdy se stal presidentem jediné světové supervelmoci. Svůj úřad nastoupil ve velkém stylu, jeho ctitelky a ctitelé tak nějak měli za to, že se počal psát nový letopočet. Velkolepý start vystřídala setrvalá série neúspěchů, nyní na něj číhá gordický uzel jménem Sýrie. Profesor Samuel Phillips Huntington zemřel na Štědrý den po zvolení Baracka Obamy, jeho duch však – jak se zpívá – kráčí dál.

Barack Hussein Obama začal své presidentství, jak již řečeno, velkolepě. Jeho fanoušci ho přirovnávali k JFK, což bylo možná realistické. Ani ten ničeho pořádného jako president nedosáhl, snad krom toho, že se o jednu ze svých milenek dělil – kromě bratra a ministra spravedlnosti Boba – i s šéfkmotrem mafie Samem Giancanou. B.H.O. se rozhodl získat si sympatie arabského lidu i za cenu odpadnutí od Izraele. V Káhiře sdělil jásajícím davům, že jeho druhé jméno je Hussein. Dnes ho onen arabský lid nenávidí a B.H.O. se po čtyřech letech rozvzpomenul na věrného (a asi jediného upřímného) amerického spojence v oblasti, na Izrael. B.H.O. si také umínil navázat dobré vztahy s Ruskem. Jeho restart“ se proměnil na „reset“, rusko-americké vztahy jsou tak špatné, jak snad od konce studené války nebyly.

Chtělo by se říci, na co Barack sáhne, v neúspěch se promění. Přičiněním přírodních živlů i tím, že republikánská konkurence se nesnažila postavit proti němu optimálního kandidáta, získal druhý termín. V co jej přetvoří, to se lze jen dohadovat. Současné lavírování okolo Sýrie dává tušit, že druhý mandát může být ještě neúspěšnější než ten prvý. Ke škodě Ameriky i Západu jako celku. Obama stále budí dojem, že je ve vleku událostí, reaguje pozdě a polovičatě. I přesto ho někteří jeho věrní stále v médiích hájí, zoufale rozpačitý dojem ale zastřít nelze. Dalo by se i tvrdit, že Obama je zosobněním chybějícího vůdcovství, jež dnes prolíná celým Západem. Radši si ani nepřipouštět, o co energičtěji by na jeho pozici jednali jeho republikánští protikandidáti, ale i jeho demokratická rivalka z primárek roku 2008.

Sýrie patří k nejstarším křesťanským zemím. Místní křesťané se hlásí ponejvíce k řecké ortodoxní církvi, ale i řadě dalších církví, bližších Římu, jako třeba arménské. Jenže – před sto lety představovali křesťané asi třetinu tehdejší syrské populace. Před vypuknutím současného povstání se jednalo o nějakých deset procent obyvatelstva, na revoltu křesťanská minorita reagovala a reaguje masivním úprkem. Jsou i názory, že jsme svědky konce křesťanské kultury v Sýrii jako takové.

Reklama

Asadovci reprezentují jednu z dnes nejbrutálnějších diktatur. Opírají se o alawitskou menšinu, která má blízko k šíitství. Paradoxně ale pro křesťany i další minority znamenají jistou, byť velice relativní garanci klidného života, neohrožovaného neustále ze strany agresivních islamistů. Proti režimu stojí velice pestrá paleta nejrůznějších směrů, na žádný pád se však nejedná o nic, co by vzdáleně připomínalo demokraty. Naopak začínají převládat právě radikální islamisté, což pro ty ostatní, křesťany zvláště, nedává moc dobrou perspektivu. Navíc když jsou spojováni s nenáviděným asadovským režimem. S mírnou nadsázkou lze konstatovat, že vítězství Asada je špatnou variantou a jeho prohra možná tou ještě horší.

Díky intenzivní ruské pomoci převzaly asadovské jednotky, poté co byly režimní síly již téměř odepisovány, iniciativu a získaly markantní převahu na bojišti. Před pár dny ale byl proti předměstím Damašku, ovládaným rebely, masivně nasazen sarin. Výsledkem jsou přinejmenším stovky mrtvých civilistů, včetně samozřejmě dětí. Všechny nitky vedou k Asadovi, povstalci by toto asi technicky nezvládli. Těžko přitom říci, zda by s tím měli morální problém, spíše asi ne. Byla tak překročena ona červená čára, již sám Obama před nedávnem vytyčil. Ten se ale zjevně vyděsil vlastní odvahy a začal váhat. Tedy dělat to nejhorší, co se vůbec dělat dá. Úder se buď musí provést ihned anebo o něm vůbec nemluvit. Ač americký president k takovéto akci souhlas Kongresu vůbec nepotřebuje, požádal o něj. Jenže Kongres se ale sejde až za týden. Mezitím se všechen ohrožený důležitý materiál přesune do úkrytů a samotný úder pak bude – dojde-li k němu vůbec – jen prázdnou demonstrací.

Už dnes je tento postup považován v arabském světě za projev hlubokého úpadku americké moci. Obamovi se tak podařilo Ameriku ztrapnit, ne-li zesměšnit. Jenže nejde zdaleka jen o Sýrii. Celé dění pečlivě sleduje Irán, který se přímo v syrském občanském konfliktu angažuje, ať již bezprostředně revolučními gardisty nebo v zastoupení svými libanonskými klienty. Žádné vrásky mu to rozhodně nečiní. Tento vývoj pro něj může být potvrzením toho, že Amerika je – čínsky řečeno – papírovým drakem, jehož se není nutno obávat. Může tak dotáhnout svůj atomový výzkum do kýženého konce. Rezolucí a bezzubých prohlášení se nikterak bát nemusí a tady se nabízí obrovská šance plivnout Velkému satanovi do tváře a toho Malého bezprostředně existenčně ohrozit. Obamovo zoufalé přešlapování na místě tak může mít dalekosáhlé a dlouhodobé geopolitické důsledky.

Rudolf Kučera ve svém komentáři v Názorech a argumentech poslední srpnový den se jako obvykle více než výstižně vyjadřuje k možnosti humanitární intervence západních spojenců v Sýrii. Radu bezpečnosti blokují Rusko s Čínou, pro které je ochrana civilistů před masovým vražděním plynem něčím nad jejich vnímání. (Tady jen připomeňme, že nejen Sadám Husajn využíval bojové plyny, v tomto případě yperit, proti vlastním občanům. Podobně řešil známý humanista Tuchačevskij rolnické povstání v Rusku dvacátých let.) Izrael se nemůže spoléhat na nikoho, jen sám na sebe. Přinejmenším západoevropské mocnosti ho zradí, ztratily schopnost vymezit si nepřítele a podle toho jednat. Generace velkých státníků éry studené války je pryč a nyní, jak říká Rudolf Kučera, vidíme v čele ne-osobnosti, pletoucí si vrahy a oběti. Jak kdysi pravil Thomas Hobbes, anglický filosof sedmnáctého století, jen strach přivádí jednotlivé strany k jednání. Představa, že by se nemělo intervenovat, ale začít jednat s Damaškem, je směšná. Závěr komentáře Rudolfa Kučery je smutný – knihy, pojednávající o úpadku Západu mají něco do sebe.

Třináct poslanců britského parlamentu zablokovalo připojení Británie k případné americké intervenci. Zdánlivě drobnost, přesto však tento signál z Londonistánu bude mít dalekosáhlé dopady. Předně něco podobného, kdy vládní poslanci nechali svého premiéra na holičkách, se stalo naposledy někdy v osmnáctém století. Dokládá to zoufalou slabost Davida Camerona. Jenže opět, někdo, kdo by navázal na Blaira či Thatcher, nemluvě o největším Angličanovi, prostě v dohledu není. Do teď mohla Amerika počítat s Anglií jako se spolehlivým spojencem. To padlo, byť si to oficiálně nikdo nepřipustí. Británie už dávno není světovou mocností, toto je další krok do relativní bezvýznamnosti. A nad tím, jak dalece se bude možné o Velkou Británii opřít, by se logicky měli zamyslet i ostatní. Takže jako jediná opora zbývá Amerika, ta ale pod Obamovým vedením také couvá. A znovu zdůrazněme, zde se nehraje o Sýrii, ale o Irán a důvěryhodnost Západu (i jeho odstrašovací schopnost).

Analytik Petr Robejšek se v Ekofóru jedenatřicátého srpna vyjadřuje obecně k situaci a perspektivám arabských zemí, poté, co jaro přešlo do podzimu. To nejlepší, co je podle něho může potkat, je vláda vojáků. Toto pronesl na přednášce již před dvěma roky. Udrží pořádek, mají zájem o modernitu a nemají v lásce náboženské fanatiky. Tyto země nejsou zralé pro implantaci demokracie podle představ bruselských úředníků (zdaleka ale nejen jich, dodejme). Názor jistě hluboce nekorektní či spíše nekorektnistický, na což je Robejšek patřičně hrdý, hluboce ale realistický. Třeba na současný Egypt padne jako ušitý.

I dílo profesora Huntingtona bychom mohli označit za pravý opak korektnismu. Proto byl  a zůstává terčem ataků všech možných liberálů a levičáků. V tomto duchu se nese i esej Jaroslava Mrázka v třiatřicátém čísle Respektu. Podtitulek říká: Profesor Huntington se mýlil. Smířlivě ale dodává: Přesto ho stojí za to číst. Jak ale z textu vyplyne, hlavně pro jeho kritiku západních intervencí. Jeho odpůrci si prostě nemohou připustit, že právě současné dění v muslimském světě (ale i třeba v tom hispánském či v Rusku) zas a znovu osvědčuje Huntingtonovy vývody. Je to ale trochu i ke smůle nás všech, nejsme-li schopni věci pojmenovat pravým jménem. Huntingtona bychom ale číst měli víc než pozorně, a celého.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama