Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Smrt vizionáře a šeď politiky

Před pár dny zemřel v požehnaném věku téměř třiaosmdesáti let Valtr Komárek. Dítě rodičů zavražděných za holocaustu, přes čtyřicet let v KSČ, prognostik, ekonomický guru sametového převratu, vicepremiér a důchodce. Především ale vizionář, který své vize nikdy neuskutečnil. Asi naštěstí. Jeho odchod svým způsobem vybízí k určitému bilancování. Kam jsme si mysleli, že chceme a kam jsme nakonec došli.

Valtr Komárek v srdci zůstal rozevlátým levičákem. U člověka s jeho životními osudy se to dá pochopit. Asi si nikdy nepřipustil, že by takový Che Guevara mohl býti zločincem či teroristou. (Zdaleka v tom není sám, Guevaru na tričku nosí kdekdo, Heydricha by si asi nevzal ani hodně velký otrlec.) Navíc, hranice mezi levicí a pravicí se všeobecně čím dál tím víc dost rozostřuje. Tady jdeme příkladem, u nás hlavní politické strany po počátečním nadšení připomínají spíše obchodní souručenství, lišící se toliko rétorikou. Tahle doba ani politika už ale není pro Komárka, chtělo by se parafrázovat.

Jeho do značné míry levicový idealismus spolu s břitkým intelektem a rétorikou poznamenaly první popřevratové období, někdy mezi Letnou a prvními volbami. Do vlády nastupoval jako první místopředseda za Občanské fórum, v stejných barvách šel i do voleb. Po nich ale mocensky i politicky „vyšuměl“, do dalších kandidoval za sociální demokracii. Po rozpadu federace, který asi nesl hodně těžko, se stáhl z veřejného života. Nelze mu však upřít zásluhy na hladkém průběhu převratu a přebírání moci. Chvilku byl miláčkem davů, své představy, které příliš ani nekonkretizoval, ale prosadit neuměl. Znovu dodejme, dost možná zaplať pánbůh pro něj i pro zemi. „Za korunu marka“ by určitě nebyla, do praktické politiky (i v tom dobrém slova smyslu) stejně jako řada dalších osobností devětaosmdesátého prostě nepasoval.

Ve vládě skončil po volbách v devadesátém roce, reformám tedy jen přihlížel. Trochu se dnes už zapomíná, že ty probíhaly prakticky v oné dvouletce mezi prvními svobodnými volbami a rozpadem státu. Je neuvěřitelné, co se za tu dobu i přes všechny spory a hádky stihlo, alespoň tedy v historických zemích. Když po dvaadevadesátém ovládla scénu ideově daleko homogennější pravice a odpadlo „slovenské břímě“ (jak to skutečně tehdy nemalá část české veřejnosti pociťovala), paradoxně se nová vládní garnitura už na moc nezmohla. Postupně sklouzávala k udržovací politice, což ji v šestadevadesátém po zásluze stálo – byť jen těsně – většinu v parlamentě.

Reklama

Motto devětaosmdesátého bylo „zpátky do Evropy“, někdo k tomu spíše potichu dodával „zpátky na Západ“. V Evropě jsme předchozích tisíc let až do osmatřicátého roku byli, pravda až na poslední dvacetiletku vždy jako součást většího celku. Povýtce spíše k našemu prospěchu, což se obvykle smlčuje. Byli jsme součástí Střední Evropy, která někdy mezi lety 1938 a 1945 přestala fakticky existovat. K Západu jsme to měli vždy trochu dále.  Největší úspěch „plyšáku“ a zejména prvních popřevratových garnitur tkví právě v onom návratu do Evropy. Největší ironií pak je, že sotva jsme se vrátili, už bychom zase vandrovali někam jinam. Nebo aspoň se nějak z klubu vyčleňovali. Dokonce jsme se dostali do západních struktur, hlavně do NATO. Z toho taky nekypíme nadšením. Existenci malého státu v mocenském vakuu jsme si odzkoušeli na vlastní kůži mezi válkami, na rozdíl třeba od Poláků jsme si z toho poučení neodnesli.

Nejodvážnější a v důsledku asi i nejzásadnější hospodářskou reformou bylo uvolnění cen v devadesátém roce. Nikdo tehdy nemohl znát, jak to nakonec dopadne a k čemu to povede. Extrémní možností byl kolaps a společenský výbuch s nedozírnými následky. Výsledek byl překvapivě úspěšný a vtiskl změnám nebývalou dynamiku. Ta sice vydržela jen chvíli, pohyb to byl obrovský. Přišla malá privatizace, která vlastně vytvořila tržní prostředí. Následována byla svou velkou sestrou, daleko už méně úspěšnou. Za dva roky se proměnila společnost, ukázala se ale i nepevnost česko-slovenského soustátí. V osmnáctém roce byla republika vytvořena ze dvou krom určité jazykové blízkosti dosti nepříbuzných segmentů, které spolu nikdy nesouvisely. Pomineme-li matné vzpomínky na Velkou Moravu. K tomu Podkarpatská Rus navrch. Jakmile došlo k zatížení nebo naopak uvolnění, jevil stát samovolné tendence k rozkladu. Po Mnichovu se rychle rozpadl, v osmašedesátém vykazovaly obě části odlišné představy a zájmy. Po devětaosmdesátém zákonitě přišel federální exitus. Podobnost s dalším obdobně, tedy uměle vzniklým celkem, Jugoslávií, není nikterak náhodná.

Bezesporu nejúspěšnějším „velkým“ privatizátorem byl Jan Vrba. Dnes už po něm neštěkne ani pes, ač díky povedené privatizaci mladoboleslavské Škodovky aspoň nějaký velký podnik funduje národní ekonomiku. Na rozdíl od Valtra Komárka, jenž je stále tématem, ač po něm krom pár listopadových chvil nezbylo prakticky nic. Těžko odhadnout, jak by fungovala česká ekonomika, kdyby se uskutečnila celá Vrbova koncepce. Hospodářství by se opíralo o nejspíš úspěšné kolosy jako ČKD, Škoda Plzeň, ale i kopřivnická Tatrovka, brněnský Zetor i další. Nástupem Václava Klause, omylem považovaného za vůdčího reformátora, na premiérský post to vše skončilo. Nastoupila jakási „ekonomická xenofobie“, nazývaná českou cestou a průmysl byl z velké části prošustrován, v míře nemalé rozkraden.

Kuponová privatizace, volební to trumf Václava Klause, by mohla být funkční, pokud by ovšem bylo splněno pár bazálních podmínek. Za prvé by neřešila – alespoň v rozhodující míře – nejdůležitější podniky. Za druhé by byla předem řádně legislativně připravena (stačilo jen opisovat, otevřené podílové fondy nejsou žádným objevem). Za třetí by nebyly na start připuštěny privatizační fondy. Následně by do hry logicky vstupovaly jen takové, za nimiž je skutečný kapitál a ne jen reklamní kampaně. Fondy tohoto druhu by asi nepřipustily tunelování. Jenže taková kuponová privatizace by se nestala oním kýženým volebním esem, už jen kvůli termínům. Když k tomu připočítáme bankovní socialismus, který k následnému marasmu nemalou měrou přispěl, nabízí se provokativní otázka, cože je na V.K. pravicového. A to pomíjíme výraznou východní afilaci… Vraťme se ale k jinému V.K., Valtrovi Komárkovi. Loupež století to asi nebyla, úspěch ale vypadá opravdu jinak.

Současné česká politická scéna rozhodně neskýtá vábný pohled. To dnes celkem málokde, nicméně zoufalá šeď a průměrnost stávající reprezentace vybočuje i z těchto vcelku nenáročných mezí. Není to nic nového, pohled na českou politickou garnituru třicátých let byl asi stejně osvěžující. Dílem to určitě pramení z národního obrozování v devatenáctém století, které kladlo nesmyslný akcent na plebejství a chudobu jakožto národní hodnoty. Vyvrcholením tohoto procesu byla přímá presidentská volba (ač počet hlasů pro aristokrata, emigranta a vůbec noblesního člověka, pro něhož bylo vládní a stranické angažmá jen přítěží, byl vlastně velice příjemným překvapením). Poslední eskapáda s profesurou Martina Putny jen dokazuje, jak současný president a král všech plebejců v jedné osobě zhola nechápe, o čemže to moderní vládnutí a liberální demokracie vůbec jsou.

Rozhodujícím momentem pro dnešní disgustaci bylo ale asi to, že probíhaly až na výjimky reformy ekonomické, více či méně úspěšné. Na ostatní, tedy společenské reformy, se jaksi zapomnělo. S tím souvisí i útěk před právníky, za nějž platíme dodnes. Inu, nejen chlebem živa jest společnost. Jako obvykle po dvaceti letech se dostáváme na zlomovou linii. Díky současnému znechucení můžeme snadno spadnout někam, kam sice vůbec vlastně nechceme, odkud se ale jen stěží budeme vyhrabávat. Chce to jen trochu šikovné a neotřelé populisty. Stávající politické garnitury dělají co mohou, aby jim to usnadnili a kolaps vyprovokovali. Arogance kombinovaná s neschopností, to vše podloženo nesrozumitelností a zájmem jen o své problémy, to ponejvíce dráždí a provokuje publikum.

Mezi adorací plebejství a okázalé chudoby a nedostatkem státotvornosti (tedy neschopností si vládnout) je příčinná souvislost. Pohledem do historie vidíme, že se nám jako součásti velkých celků dařilo. Dokladem je říše římská, hlavně ale poslední dekády Rakouska-Uherska. Obdobnou výhodu nabízí Evropská unie, přes všechny své nedostatky. Budeme-li úspěšně usilovat o maximální suverenitu, staneme se malým státečkem v prostoru mezi Německem a Ruskem. To už jsme si vyzkoušeli, i to, že jsme nakonec bez odporu vepluli do chřtánu velkého východního bratra. Za cenu rezignace na Evropu i západní civilizaci.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama