Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Státní kapitalismus a Robejškovo proroctví

Jako téma posledního Respektu byl zveřejněn článek Jiřího Soboty Noci s nepřítelem, který se podrobně zabývá systémem, možná trochu zjednodušeně označovaným jako „státní kapitalismus“. Tedy politicko-ekonomickým uspořádáním zemí jako Čína, Rusko, Saudská Arábie, ale i do jisté míry Brazílie a mnoho dalších. Určitě se nejedná o homogenní model, mezi jednotlivými režimy lze dozajista vysledovat hluboké rozdíly. Jedno mají ale společné. Významný a všeprostupující vliv státu na ekonomiku a také to, že si v nich nikdo moc neláme hlavu s nějakou demokracií. Blog Petra Robejška na Aktuálně.cz z 11.8.2010 nese titul Globální krize pokračuje a zabývá se analogiemi mezi roky 1910 a 2010. Obě tato témata mají více než dost společného.

Termínem státní kapitalismus je označován režim v zemích, které praktikují více méně tržní ekonomiku, ale které nepřipustí demokratický systém západního typu. Stát je tak rozhodujícím hráčem i na poli hospodářském a využívá obchodní páky k bezskrupulóznímu prosazování svých záměrů v zahraničí. Většinou se těmto státům daří udržovat ekonomický rozvoj i navzdory světové krizi. Jsou minimálně dvě značné odlišné skupiny zemí tohoto typu. Zatímco státy jako Rusko či Saudská Arábie jsou exportéři surovin, Čína a další asijské země jsou výrobci, bez kterých by se zbytek světa ne-li zastavil, tedy alespoň výrazně zpomalil. Surovinoví vývozci jsou naprosto závislí na cenách těchto komodit a poptávce po nich. Dnes bohaté země se zítra mohou snadno vrátit zpět do chudobince. Jejich vliv, který ostatně není až tak globální, může pak jednoduše vyšumět do ztracena. Oproti tomu významní průmysloví producenti mohou být jen ztěžka vystřídáni. Obě tyto skupiny spojuje to, že si vedle demokracie nepřipouštějí žádné starosti s lidskými, ale i autorskými, průmyslovými a dalšími právy. Jedním slovem s právem tak, jak je chápáno na Západě.

Pocity věrchušky státně kapitalistických zemí a Ruska zvláště vyjádřil velice přesně na Globálním politickém fóru v Jaroslavli ruský president Medvěděv. Podle něj by byl systém parlamentní demokracie pro Rusko katastrofou. Nebezpečnost demokracie pociťují ostatní vůdci z tohoto tábora stejně intenzivně, ne-li daleko intenzivněji. Demokracii prostě nelze připustit, představuje smrtelné ohrožení. Ukazuje se, jak naivní bylo kalkulovat třeba s demokratizací Ruska. V devadesátých letech to byla velice rozšířená iluze, mnozí se z ní nevyléčili dodnes. Poslední šance Ruska na transformaci v demokratický stát asi zhynula 18. září 1911 spolu s premiérem Pjotrem Stolypinem, který podlehl atentátu. Ten na něj spáchal čtyři dni předtím Dmitrij Bogrov, revolucionář a současně agent ochranky, tedy tajné policie. Z kterého z těch dvou protipólů vyšla iniciativa k vraždě se neví dodnes.

Země jako je Čína by se asi – jsa demokratizována – rozpadla. Nezapomínejme ale, že Čína je dnes nejstarší kontinuálně přežívající civilizací. Historicky doložený stát zde existuje už od 18. století př. n. l. Filosof a státník Konfucius svou ideologii, jíž se Čína v podstatě řídí dodnes, vytvořil někdy před dvěma a půl tisíci lety. Vnucovat takto staré a po svém fungující civilizaci systém vytvořený před dvěmi či třemi sty let může vypadat i trochu směšně.

Reklama

Petr Robejšek ve svém blogu píše: „Amerika je nejsilnější světová mocnost, Čína se rychle otevírá světu, Rusko zaznamenává silný hospodářský růst a obě země jsou i politicky stále důležitější. Objem světového obchodu se již po léta zvyšuje, mobilita kapitálu a zboží roste, finanční průmysl je téměř neregulován, inflace je nízká a trhy se rychle rozvíjejí.“ To mluví o roku 1910. Tehdy Norman Angell, pozdější nositel Nobelovy ceny za ekonomii, píše, že hospodářské zájmy velmocí jsou tak úzce provázány, že válka je nesmyslná. Inu, prozíravost ekonomů je asi trvalkou světových dějin. Tehdy i dnes vládla globální mocenská nerovnováha a z pod povrchu probublávala různá napětí.

Před sto lety spolu soupeřily západoevropské demokracie s Německem, v jehož plném vleku se tehdy už nacházelo Rakousko-Uhersko. Rusko, původně blízký spojenec Německa, se postupně přesunulo do západního tábora. Na této straně nakonec vstoupila do války i Itálie, která svůj příklon vyhandlovala za spoustu slibů, z nichž mnoho se pak nenaplnilo. Ani to však nestačilo, navíc v roce 1917 zkolabovalo Rusko. Toto zhroucení dovedně zařídil agent německého generálního štábu Uljanov, známější spíše jako Lenin. Technicky to zajistil Lev Bronstein, v té době už vystupující pod pseudonymem Trockij. Revolucionář, bandita a nejspíš též agent ochranky Džugašvili, krycím jménem Stalin, byl v tom čase ještě jen jedním z povstalců. Západní Evropu tak musely poprvé zachraňovat Spojené státy. Evropské demokracie se ze svého vítězství už nevzpamatovaly a po druhém dějství války, které následovalo po dvacetiletém příměří a kdy musely USA přispěchat na pomoc podruhé, se Evropa odsunula na mocenský okraj. Potřetí pak Amerika zachraňovala demokratickou Evropu v druhé polovině dvacátého století, kdy vybojovala vítězně válku studenou. Ono se občas říkává třikrát a dost, že?

Svět přežil nacismus i komunismus, dnes spolu soupeří demokratické a nedemokratické tržní ekonomiky, jinak řečeno demokratický a státní kapitalismus. Obě tyto soustavy jsou hluboce vzájemně propojeny a na sobě závislé. Spolu se i přátelí, státníky z obou pólů nezřídka pojí dobré nebo alespoň korektní osobní vztahy. Vzpomeňme v této souvislosti na jednu společnou anglo-německou vojenskou přehlídku ze začátku dvacátého století. Panovníci si nečekaně vyměnili uniformy, anglický král ji absolvoval se slušivou pruskou piklhaubnou, německý císař pak oděn jako britský generál.

Před dvaceti lety výskali ukončovači dějin radostí, jak všude vůkol zvítězí liberální demokracie a nastane všeobecný klid a mír, doprovázený trvalou prosperitou. Nějak se to ale zamotalo, od Fukuyamy ve vracíme k Huntingtonovi. V současné přetahované má spíše navrch ta nedemokratická parta. Demokracie není dost sexy pro čím dál tím větší část třetího světa, byť ten si až na výjimky na ni vždy jen hrál. Jedinou skutečnou mocností demokratického světa jsou USA, byť ekonomicky by teoreticky měla hrát prim Evropská unie. O svém reálném vlivu se ale Unie přesvědčila například na kodaňském klimatickém summitu, kdy se ji hlavní hráči ani neobtěžovali pozvat k rozhodujícím jednáním. Tak se nám ta soft power (což je samo o sobě poněkud protimluv) transformuje nějak na hard weakness.

Dnes to nicméně opravdu zaplať pánbů na nějaký globální konflikt nevypadá. Než ale spokojeně usneme, tak si jen letmo připomeňme tu pohodu, která panovala na jaře čtrnáctého roku. Pak stačil jeden nesmyslný atentát, zaranžovaný tajnou službou jednoho zdánlivě bezvýznamného státu. Během pár měsíců skončila belle époque a lidstvo civilizačně sklouzlo o desítky, někdo říká o stovky let nazpět. Nic už nebylo jako předtím.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama