Stoosmdesáté narozeniny

Nekorunovaný císař rakouský a král český a naopak korunovaný uherský král vládl osmašedesát let, delší polovinu dlouhého devatenáctého století. Našinec si může troufale myslet, že zažil převratné změny. To ale bledne před tím, jak fatálně měnícímu se světu byl vystaven předposlední císař. Když nastupoval na trůn, končila epocha vídeňského kongresu. Když končil, pomalu už začínalo krátké dvacáté století a počínal i konec Evropy jako dominujícího kontinentu. Jeho neštěstím bylo, že tomuto tempu prostě nestačil s dechem.
Svou éru zahajoval potlačením revoluce roku 1848 a likvidací prvního konstitučního pokusu na půdě Rakouska. Nemusíme souhlasit s jinak výborným článkem Petra Třešňáka Tatíček z Vídně v třiatřicátém čísle Respektu, který si poněkud idealizuje ochotu mocnářových národů ustoupit ze svých požadavků ve prospěch celku. Věk nacionalismu začínal naplno a nemohl se neprojevit ani v rakouské monarchii. Brutální potlačení revoluce bylo obdobné jako ve většině Evropy. Nicméně snahy reformovat stát se moc nedařily a v nejlepším případě zůstávaly polovičaté. Po pokusech ministra Bacha o změny v rámci absolutismu se postupně prosazovala konstituce, rozšiřovalo se volební právo. To dospělo v roce 1907 do stádia všeobecného, rovného a tajného volebního práva pro muže. Byť nelze podezírat Rakousko-Uhersko z toho, že by bylo demokratickým státem, patřilo určitě k tomu lepšímu v Evropě a žilo se v něm relativně spokojeně a svobodně. Tedy až do první světové války. Konec konců ani první republika nebyla v porovnání s tehdejší Západní Evropou standardní demokracií, není pochyb ale, že v ní panovala svoboda.
Panování Františka Josefa by se dalo popsat jako cesta neúspěchů. Relativně nejlépe dopadlo hospodářství, byť jednotlivé regiony se vyvíjely velice nerovnoměrně. Ale ani české země, průmyslově a ekonomicky nejrozvinutější část monarchie, zdaleka nedosahovaly úrovně například sousedního Německa. Vnitropoliticky rozežíraly říši jednotlivé nacionalismy. Z nich byl nejúspěšnější bezesporu ten maďarský, který si vynutil dualismus, tedy prakticky konfederaci. Obě části spojovaly kromě osoby panovníka pouze měna, zahraniční politika a armáda, jinak si Před- i Zalitavsko jely po svém, měly i odlišný politický systém a legislativu. Rakousko-Uhersko se tak stalo živoucím dokladem toho, že konfederace obecně příliš nefungují. Buď jsou předstupněm rozvodu nebo tendují směrem k federálnímu uspořádání jako třeba Švýcarsko. Z druhé strany nacionalismus německý spěl pozvolna k téměř iredentě, kdy němečtí nacionálové hledali své místo v Německé říši. To svým způsobem vyvrcholilo po roce 1918, kdy se totálně vyčerpala vůle udržovat zbytkový rakouský stát a kdy jen tlak velmocí přinutil Rakousko proti své vůli existovat a nejít cestou dobrovolného anšlusu. Pravdou ale je i to, že až do konce první světové války stát jakžtakž vydržel. Těžko si připouštíme, že vzdor všem Haškům byla v českých zemích nejlépe fungující byrokracie právě za Rakouska. První republika ji úspěšně využila, byť ji počala pomalu partajnicky naleptávat.
Vrcholně neúspěšná byla však politika a aktivity zahraniční. V krymské válce se Rakousko postavilo poněkud nepochopitelně proti Rusku, jemuž vděčilo za potlačení maďarské revoluce. To pak přineslo své plody v roce 1870 i 1914. U Hradce Králové ztratilo Rakousko definitivně prvenství v Německu (byť se na sestupné trajektorii pohybovalo již od roku 1740). O čtyři roky později car „rozmluvil“ Františku Josefovi úvahy o revanši. Šance tady byla nezanedbatelná a lze jen spekulovat, jak by se Evropa a svět vyvíjely, kdyby bylo Prusko, jen sotva připravené na válku na dvou frontách, odkázáno do patřičných mezí. Na každý pád Rusko položilo úspěšně minu do základů belle époque. Již předtím Rakousko poztrácelo své italské provincie. Náhradní program si hledalo na Balkáně a to už byl spolehlivý hřebíček do rakve.
Osobní život mocnářův byl také stěží záviděníhodný. Mezi ním a Sissi postupně došlo k odcizení, neustále cestující císařovnu nakonec zavraždil italský anarchista v Ženevě. Jedinému synu Rudolfovi nebyl schopen říci, jak ho má rád a podrobil ho drastické výchově. Ta se na velice talentovaném a citlivém dítěti nevratně podepsala. Jeho konec byl tragický. K Čechám měl Rudolf stejně jako další následovník, Ferdinand d´Este, mimořádně kladný vztah. Česká politická reprezentace v něj vkládala velké naděje, na jeho počest bylo pojmenováno třeba Rudolfinum.
Ani Habsburkové ani Češi si neuvědomili, že je spojuje jeden úhlavní nepřítel – německý nacionalismus. Již zmíněný článek Petra Třešňáka popisuje karikaturu, která vyšla začátkem 20. století v jedněch českých novinách. Čechy jsou v ní spodobněny jako vypasený kanárek ve zlaté kleci, kterou je Rakousko. O kanárka je dobře postaráno, dostává dost krmení, klec je vcelku prostorná. Nemůže ale létat, jen hopsat. Jenže je otázkou, kdyby uletěl, jak by asi dopadl. Z každé strany klece číhají dvě kočky, jedna německá a jedna ruská. Autor netušil, jak rychle se vtip může změnit na proroctví.
František Josef byl poctivý a pracovitý úředník. Nebyl demokrat, ale byl spravedlivý. Třikrát nechal opakovat volby ve Vídni, než potvrdil jako starostu křesťanského sociála Karla Luegera, odpudivého antisemitu a populistu, jenž inspiroval i mladého Adolfa Hitlera. Nakonec se časem stal císař i oblíbený. Chyběla mu však jakákoli vize, bez které se státník, nota bene ve vrcholně kritické době, prostě neobejde. Smůla Františka Josefa byla i v tom a možná právě v tom, že neodešel včas. Snad se tehdy mohl zastavit pád Rakouska, které mělo poslední šance vymanit se z německého vlivu. Existuje dokonce spekulace, že Rudolf byl zlikvidován německou tajnou službou právě z těchto důvodů. Ani Ferdinand d´Este nepatřil k oblíbencům Berlína.
Začali jsme citátem největšího českého velikána (pokud tedy velikost lze stanovovat všelidovým hlasováním). Cimrman sám byl v intencích svých tvůrců bytostným plodem podunajské monarchie. Skončeme citátem jiného, menšího, ale živoucího klasika. Pokud by onen slavný nápis nad jevištěm zlaté kapličky neměl být propagandistickým heslem, ale popisovat skutečnost, musel by znít: František Josef národu. Ať se nám to líbí nebo ne, největší částkou na naše Národní divadlo přispěl právě on.