Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Studený samet

Listopadový převrat z devětaosmdesátého nazýváme s pýchou a hrdostí sami na sebe sametovou revolucí. Zdrobnělinou pak plyšák. Jeden z nejlepších českých komentátorů, Alexandr Mitrofanov, třeba říci levicový – v tom nejlepším slova smyslu - trefně označil situaci ve společnosti, jež se plně rozvinula okolo přímé volby presidenta, tedy ani ne čtyřiadvacet let po převratu, za studenou občanskou válku. Takovou sametově studenou.

Uplynulo čtvrt století od převratu, který doopravdy zásadně změnil tuto zem. A aspoň na povrchu i českou společnost. Je tedy chvíle všelikého bilancování, hodnocení, slavnostních proslovů, protestních demonstrací a tak podobně. A k tomu více či méně důvěryhodné sociologické průzkumy na téma, kolik procent obyvatel (či spíše tázaných) hodnotí vývoj pozitivně, negativně, neví co si má myslet, kdo vůbec ví, čeho se toto výročí týká. K tomu připočtěme hodnocení osobností, které se na převratu podílely. Takže kam jsme to vlastně dospěli? Jaká je nálada v zemi? A kam vůbec jdeme?

Zpočátku jsme se pyšnili úspěšnou transformací hospodářství. Jak je naším dobrým zvykem, hned jsme se označili za premianty mezi postkomunistickými zeměmi. A tím pádem začali na své okolí hledět pěkně spatra. To nám vydrželo asi tak do poloviny devadesátých let, poté začala převládat ona známá blbá nálada. Někdy zkratkovitě zvaná havlovská, nicméně Václav Havel si ji nevymyslel, jen pojmenoval stav společnosti. Tak jako to dělal odjakživa. Někteří mu to dodnes nezapomněli. Hrdě jsme velkoprivatizovali a najednou jsme zjistili, že žijeme v bankovním socialismu. Podstatnou část průmyslu kontrolovaly banky, které ovšem zůstaly de facto státními. Se světlou výjimkou ČSOB se banky postupně vytunelovaly (či samovytunelovaly) a tak je socialisté museli prodat či spíše přenechat velkým evropským bankovním domům. Což s odstupem je to nejlepší, co po jejich první vládě zůstalo.

Zásadním nárazem byla opokoaliční smlouva. Ne proto, že by zakládala toleranci menšinové vládě. Ale jak to provedla a k čemu vedla. Dva leadeři, kteří na sebe do dne voleb dštili oheň a síru, různě proti sobě mobilizovali, skandovali hesla o spálené zemi, si najednou padli do náruče a vytvořili ryzí mocenský kartel. A se skromností jen sobě vlastní se pokusili i o to, aby jejich partaje zůstaly a střídaly se u moci na věčné časy a nikdy jinak. Samozřejmě s tím, že u koryta budou svorně obě společně. K tomu se jali čile ohýbat volební pravidla, ústavu, co bylo potřeba. Je obrovskou zásluhou právě presidenta Havla, že nedošli ani snad na půl cesty. I za to ho mají patřičně rádi. Takhle jim kopnout do hraček. Nicméně divoká scenérie opokoaliční smlouvy přála nebývalému rozmachu korupce a klientelismu i zapojení organizovaného zločinu. Ne že by se před tím nekradlo, ale tyto průvodní jevy transformace gradovaly notně s časem a oposmluvní klima na ně působilo jako životodárná lázeň. Navíc zpočátku devadesátých let se tyto gauneřiny spíše cudně přehlížely, abychom si nekazili náš obrázek o sobě a své jedinečnosti.

Reklama

Oba tito naši malí vožďové, z nichž se stali z božího dopuštění postupně i presidenti, se na své zemi nesmazatelně podepsali. Mají toho společného, že někomu až mohou připadat jako dvojčata. Zajímavě je i podobná rodinná anamnéza. Ze všeho však nakonec zůstala jen hypertrofovaná ega a uhlířská víra ve vlastní jedinečnost. Je až legrační sledovat oba protagonisty, jak spolu družně besedují, div se za ruku nedrží. Sebevětší nesmysl jim není trapné vypustit z úst, jen když tím nějak poslouží – ve svých očích – stavbě svého kolosálního pomníku. A tak se tehdy na Národní nic moc nedělo, praví jeden, Viktor Kožený nikoho neokradl ani náhodou, dí druhý.

Nechme starce snít o své slávě a nehynoucímu věhlasu, jsou tu ale pro zemi důležitější momenty. A k těm patří především zásadní rozpor mezi směřováním státu po devětaosmdesátém, kdy jsme zamířili na Západ, do západních struktur a snad i do západní civilizace a orientací obou dvou, jež je dnes jednoznačně východní, proruská. A mezi Evropou a Západem vůbec na jedné straně a Ruskem na druhé startuje konfrontace, která je evidentně dlouhodobá. Studená válka neskončila, byla jen na čas přerušena studeným příměřím a Rusko je dnes (a dlouho ještě nespíš bude) protivníkem. A tak se rozpadá Visegrád, kdy z jedné strany vidíme jednoznačně prozápadní Polsko, z druhé výrazně proruské Maďarsko a někde mezi tím klátící se Česko a Slovensko. Spojenci na nás začínají hledět s rostoucími rozpaky. Od kdy že jsou otcové oposmlouvy orientováni na Východ, to je předmětem spekulací. Na Západ moc typově nezapadají a podle toho jsou zváni, pro Východ jsou naopak salonfähig. Jenže má-li připomínání si Velkého listopadu nějaký smysl, pak v tom, že jsme tehdy optovali pro Západ. Někteří dokonce upřímně.

Václav Klaus pochopil, asi jako prvý, že moc leží na ulici. A podřídil tomu vše. Slíbil bezbolestný či přinejmenším skoro bezbolestný přechod k tržní ekonomice. Jak to šlo, zahájil útěk před právníky a postaral se, že fungující stát hned tak nevznikne. Nevznikl dodnes. Přitom si určitě nedělejme iluze, jaké kvality byli čeští právníci. Ale také nezapomeňme, že tenkrát byli k dispozici i kvalitní „dovozoví“ nejen právníci, ale i národohospodáři. Nepustili je k tomu, věc vzaly do ruky kádry vyučené na žižkovské ekonomii. Stejně by to asi dopadlo i s těmi právníky. Pár jich potom aspoň excelovalo u Ústavního soudu.

Václav Klaus si úspěšně nasadil masku reformátora a dodnes je – poněkud mylně – považován za duchovního otce celé přeměny. Nejlepším privatizátorem však byl mimo jakoukoli diskusi Jan Vrba. Po tom v současnosti ani pes neštěkne. Měl vytipovánu páteř průmyslu a tu chtěl prodat jako mladoboleslavskou Škodovku etablovanému západnímu kapitálu. Stihla se jen ta Mladá Boleslav. A tak se rodinné stříbro nevyprodalo do zahraničí, jak varovali ekonomičtí xenofobové, ale rozkradlo doma. Na pilíře národního hospodářství, jakými byly ČKD či plzeňská Škodovka, můžeme díky Klausovi a Třískovi, ale zdaleka nejen jim, jen tiše vzpomínat. Z reformátorů a privatizátorů se tak nechtěně stali hrobaři českého průmyslu. Vše nakonec před necelými dvěma roky završila Klausova velká tunelářská amnestie.

Ta skutečná reforma trvala zhruba dva roky. V zásadě skončila volbami v dvaadevadesátém. Za tu krátkou dobu se však stihlo neuvěřitelně moc. Posledním reformním aktem pak byla měnová odluka. Přes to všechno je český příběh posledního čtvrtstoletí nebývalá success story. Jen jsme z toho tak nějak rozpačití. Pocit, že jsme uvázli na mělčině, že nás okolí, dokonce včetně Slovenska, předbíhá, je stále intenzivnější. Nikdo nám nerozumí, co vlastně chceme a opět, jako mezi válkami, se dostáváme do neviditelné izolace. Jak citoval v pořadu Historie.cs Karel Hvížďala jistého anglického politologa, za Havla jsme měli enormní vliv, dnes znamenáme méně než Estonsko. Martin Šimečka pronesl v Otázkách Václava Moravce velice zajímavou myšlenku: Češi nemají ideu státu, nezamysleli se nad tím, co je to český stát po roce 1992, proč vůbec je. Dějiny nás doběhnou, prohlásil. A asi má pravdu.

Vraťme se ale k myšlence Alexandra Mitrofanova z úvodu. Miloš Zeman ani ne tak rozděluje, jako spíše štěpí. Činí tak přinejmenším od třiadevadesátého, kdy stanul v čele politické strany. Trochu problém je, že v tom pokračuje i v kostýmu presidenta, kdy by měl naopak sjednocovat. To ale neumí a tak kope stále hlubší příkopy. Je mistrem ve vrtění psem, jeden skandál překrývá druhým. Rozeštvávání je jeho jediným politickým programem. Jeho příznivci a odpůrci si opravdu nemají o čem povídat. Otevřel a dodnes otevírá vrata pro návrat normalizačních borců. Viz třeba tzv. presidentská vláda. Na rozdíl od studené války, která fakticky stabilizovala situaci v Evropě i ve světě, studená občanská válka paralyzuje zem. Za panování současného presidenta není žádná vyhlídka na zlepšení, ba právě naopak.

Martin Šimečka poznamenal v již zmiňované Historii.cs, že Češi jsou lepší než jejich politické elity. V tom se malinko mýlí. Ty „elity“ nepřilétly z Marsu, byly vygenerovány doma. I nezájem o věci veřejné je politickým postojem. V jednom nedávném komentáři Názorů a argumentů na ČRo 6 bylo popisováno setkání autora s českými studenty na Oxfordu. Z nich by logicky měly vznikat skutečné nové elity. Jenže naprostá většina z nich si svou budoucnost s Českem nikterak nespojuje. Dost podobné je to i s mladými vědci a dalšími. Toto může velice vyhovovat nemalé části politických garnitur, oba nestory nevyjímaje. Pro národ je to ale fatální. Takže, když už nám ten stát nejde, važme si aspoň té Evropy. Když už teda nemáme Rakousko…

Pro českou politiku je příznačná šeď a průměrnost. A to už od devatenáctého století. Dnes se navíc zvětšila zapouzdřenost partají. Mezi českými politiky historicky ční čtveřice, kterou lze směle označit za státníky. Palacký, Masaryk, Švehla, Havel. Z nich jen jeden byl skutečným politikem, sedlák Švehla. I to o něčem vypovídá. I o tom, že nebude-li mít „nepolitická“ veřejnost o politiku aktivní zájem a nebude-li ochotna se v ní tak či onak angažovat, počínaje prostým docházením k volbám, obecním referendům a tak podobně a konče vlastní expozicí, budeme se stále plácat na jednom místě a hýčkat si tu svou blbou náladu.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama