Před posledními volbami kolovala anekdota: „Potkají se dva kamarádi. Koho budeš volit? No přece komunisty. Jasně, ale kterou partaj?“ Je to opravdu jen vtip? Politická garnitura se za léta znormalizovala. Zbyla jen šeď, ze které nevystupují žádné výraznější odstíny. Tentokrát mají šanci dostat se do sněmovny dokonce dvě bolševické partaje. Ta klasická usiluje o stříbrnou medaili, spolupráci s ní nezakrytě plánují očekávání vítězové voleb. Nakonec je určitě slušnější něco podobného inzerovat předem, než před sebou navzájem mobilizovat masy a pak si padnout kolem krku. Jak svého času učinili protagonisté opokoaliční smlouvy.
Hlavní kompartaj má ale i své béčko, jež osciluje okolo pětiprocentní hranice. Aspoň zatím. Z nějaké personální vybíravosti tento spolek podezírat nelze. Předseda začínal kariéru u předpřevratové (ne)Bezpečnosti (máme-li věřit jeho c.v. na Wikipedii), místopředseda (a hlavní mozek) šéfuje české pobočce Lukoilu. Tedy společnosti, vlastněné ruským státem a tudíž kontrolované Kremlem. Zdánlivý exšéf pak současně kancléřuje na Hradě a kandiduje do voleb. To jsme tu také dosud neměli. Aby nezneužívali presidenta ve volbách (je přeci nadstranický, takový ten tatíček nás všech), umístili na billboardy poštovní známku se svým guru. Ta pak prostším spoluobčanům doporučuje volbu právě SPOZ. Jedničky kandidátek osadili zemanovci tam, kde to jen šlo, ministry momentální Zemanovy vlády. Což je také pěkná sešlost. Většinou normalizační soudruzi, poslušnosti navyklí. Malinko i navozují reminiscenci na pověstný „ostravský gang“ z časů všemocného ÚV. Po někom po privatizační éře zůstalo nějakých šest set milionů dluhů, jiný figuruje v anonymních společnostech.
Politická scéna – a tedy i volební scenérie – je v rozvalu. „Kamenné“ politické strany jsou fatálně diskreditované a chybí jim téma. Jsou bez nápadu, bez myšlenky. Skutečně tradiční partaje jsou jen lidovci a komunisté. Ti první nedokázali náležitě využít očistné lázně, jež mohl a měl způsobit odliv „ekonomicky aktivních“ bratří a sester za Kalouskem. Ti druzí jsou neschopni proměny, což jim ovšem zajišťuje permanentní a v zásadě dostatečný elektorát. Nové strany si vepsaly na štít heslo rozbít stávající politickou krajinu. Detaily až po volbách. Mladé strany, jako zelení či piráti, nejsou mocni zakřičet do veřejného prostoru nějaké téma a hlavně nebyli schopni se spojit.
A proti této atomizované a věru málo potentní struktuře stojí president, perfektní technolog moci, opilý (krom jiného) vítězstvím v přímé presidentské volbě. Perspektiva jako řemen. Proti jaké konstelaci bude stát hlava státu, která zjevně k vládnutí už nikoho dalšího nepotřebuje, od listopadu, to je zatím záhadou. Důstojní protihráči to ale budou jen stěží. Přitom právě president představuje ohrožení liberálně demokratického vývoje v zemi, jakkoli klopýtavého. Nakonec Zemanova vláda, podle jména Rusnokova, je jak již řečeno plna normalizačních komunistů, kteří si svou kariéru dovedou představit v jakémkoli milieu. Ještě před presidentskými volbami prohlásil Alexandr Mitrofanov, brilantní komentátor a znalec levice, že bude-li Miloš Zeman zvolen, se slzou v oku budeme vzpomínat na Klause. Jako obvykle se nemýlil.
Za zamyšlení stojí, proč nebylo nalezeno ono téma či témata voleb. Rozvaliny, jež zůstávají z čím dál méně fungujícího státu, nevyřeší plytká motta. Nota bene vynášená těmi, kdo se na demolici podíleli. Stejně jako nabídka odstranění bordelu, tedy spíše inspirace pro marketing úklidové firmy. No a stát, řízený jako firma, to sice zní líbivě, jen je potřeba poctivě dodat, že pak už se jedná o diktaturu či přinejmenším o autoritativní režim. To by ale asi masám vadit nemuselo. Zkusme tedy jen tak cvičně nadhodit dvě témata. Eurofondy neboli penězovod z Bruselu a facka z Bellinzony.
Operační programy, jimiž mělo jen v této sedmiletce přitéci více jak šestadvacet miliard eur, představují dnes již spíše přehlídku promarněných šancí. Nejde jen o to, kolik ze slíbených miliard jsme byli schopni vůbec utratit, ale hlavně jak. Neschopnost vygenerovat dlouhodobé strategie tady exhibuje ve vší nahotě. Zjednodušeně řečeno, kdybychom třeba zvládli v devadesátých letech dohodnout v široké shodě koncepci dálnic a státních silnic. dnes bychom už po většině z nich jezdili. Konceptem samozřejmě není míněno nakoupit levně pozemky, pak po nich namalovat komunikace a následně je draho prodat. Či vyžívat se v zadávání hrubě předražených zakázek, z nichž pak smetana odteče správným směrem. Kontrast mezi námi a třeba takovým Polskem (ale také svého času ostrůvkem Madeirou a dalšími) je čím dám zřetelnější. My se holt řadíme po bok Řecka či Itálie. Opět jen k naší smůle. Málo se zdůrazňuje to, že jsme v tomto rozpočtovém období mohli získat per capito z těchto zdrojů vůbec nejvíc. Víc než naši chudší sousedé.
Úplný vrchol pak představovala česká parodie na Kurzarbeit. Připomeňme si: německá vláda přistoupila k tomuto opatření proto, aby ti, kteří byli ohroženi nezaměstnaností, ale kde byla šance na nové nastartování firmy, si práci udrželi a jejich zaměstnavatelé ve chvíli opětovného nárůstu poptávky nemuseli pracně shánět kvalifikované zaměstnance. Pravidla byla jasná, žádat se dalo při poklesu náplně pro pracovníky od 20 do 60 procent. Pak na to ovšem byl nárok. Stálo to jistě nemalé peníze, ale podle střízlivých odhadů se zachránilo milion až půldruhého milionu pracovních míst. Německé hospodářství teď jede jako dráha. České vládě se to líbilo, nechtěla ale do toho dát ani korunu. Tak se to udělalo z evropských fondů, ovšem pod pláštíkem vzdělávání. Firmy zpracovaly projekt, požádaly, někdo dotaci dostal, jiný ne. Podle hospodářské komory se tak zachránilo šest set, možná ale i osm set pracovních míst… Při administraci, zejména ale pak při markýrování edukace se pravda navíc živila spousta lidí i institucí. Bylo by zajímavé srovnat jednotkové náklady v Česku a Německu. U nás se toto zcela minulo účinkem, v Německu vládní křesťanská demokracie s přehledem zvítězila ve volbách. Po zásluze.
Za naši neschopnost jsme Evropu náležitě potrestali nevlídným potížnictvím. Brusel navíc slouží jako operativní hromosvod, kdykoli je zapotřebí. Chce-li někdo něco nepopulárního prosadit, zdůvodní to bruselskou direktivou. Nikdo netuší, co se po nás chce a ani poté po skutečnosti nepátrá. Vzpomeňme jen, jakou nevoli vyvolala povinnost bezkontaktních baterií, že prý na příkaz Bruselu. Až po pár letech vyšlo najevo, že se jednalo o ryze tuzemskou iniciativu ministra zdravotnictví, který se na Unii vymluvil a pak se bál k svému dílu přihlásit. Když vyvolalo tolik zlé krve. Máme přece Brusel, fackovacího panáka k pohledání.
Proces v Bellinzoně je takovou symbolickou tečkou za českou reformou, za mafiánským kapitalismem, jak ho nazýval první český president. A tedy i za onou kleptokoalicí, někdy nazývanou oposmlouva. Ta otevřela stavidla obchodům všeho druhu. Dlouhodobé selhání českého státu je zde nabíledni, vždyť na podivné aspekty této „privatizace“ upozorňoval už druhdy předseda FNM Roman Češka. Že byl oslyšen, nikoho asi nepřekvapí. Otázkou, na niž bude velice důležité hledat odpověď, je ta, proč se český stát nepřipojil k žalobě. Že by se někdo obával veřejného přístupu k souvisejícím dokumentům? Někteří odsouzení se nyní začínají rozpovídávat. Tehdejší ministři prý věděli, kdo stojí za cizokrajným kupcem. Lze jen doufat, že nebudeme svědky dalších fatálních pádů z posedu. à propos, nechystá se tehdejší premiér vyvodit z celé záležitosti osobní odpovědnost? A kdože byl tenkráte ministrem financí? Bellinzonský proces nějak zůstal stranou zájmu kandidujících stran.
Třetím leitmotivem by mohl být president, politický systém a zvyklosti v zemi (pro někoho idiotské) i mezinárodní ukotvení státu. Prozápadní je jen rétorika, pod sáčkem skví se rubaška hrubého střihu. Upřímná je snad jen jeho podpora Izraele, to je asi taky jediná oblast, kde by se s hlavou státu dalo souhlasit. Byť i zde si počíná s grácií slona v porcelánu. Přitažlivost východního modelu nejen pro poslední dva presidenty je logická. Na širé Rusi nad vším bdí lidem milovaný báťuška, občas vymění nehodné ministry či jiné bafuňáře. Soudy soudí jak car či gensek či president míní (viz Navalnyj, Pussy Riot…). I tradiční psychuška už přichází opět do módy. Jako v případě Michaila Kosenka. Jak dlouho by asi trvala implantace tohoto modu do české kotliny? Jaký by proti tomu vyvstal odpor se radši ani neptejme. Dva letmé pohledy do nedávné historie, na druhou republiku i na normalizaci, by nám daly vyčerpávající odpověď. Vše by pochopitelně mělo rázovitě český, švejkovský kolorit.
Nečasův kabinet byl svého času snad nejhorší českou vládou. Škarohlídové ji však označovali jako průměrnou. Horší než ty předchozí, lepší než ta následující. Rusnokova vláda tento předpoklad do posledku naplnila. Jaká asi bude ta další? Vývoj v Česku i jeho směřování za poslední století se dá ilustrovat na mnoha příkladech. Jedním z nich, ač okrajovým, je porovnání dvou česko-japonských míšenců (bráno z pohledu zemského). Richard Coudenhove-Kalergi byl mimořádnou osobností evropského formátu, zakladatel a první president Panevropské unie. Člověk, který dohlédl o hodně dál než jeho okolí. Dnes máme Tomio Okamuru. Vzhůru k volbám!