Reklama
 
Blog | Josef Ježek

The war must go on

Říká se, že před sedmdesáti léty skončila největší válka všech dob. Samozřejmě vítězstvím dobra, jak jinak. Jenže ona tzv. druhá světová válka nebyl izolovaný útvar. Bylo to jen velkým dějstvím velké války, jež začala v létě roku čtrnáctého. A neskončila, želbohu, v pětačtyřicátém. Mnozí mají za to, že trvá dodnes.

Ralf Dahrendorf, německý myslitel a anglický šlechtic, nazval obě světové války souhrnným názvem druhá třicetiletá válka. Bohužel však onen konflikt již překonal sté výročí a má se, po dlouhé době klidu, opět čile k světu. Jeho zatím poslední výhonky vypučely na východě Ukrajiny (když nás před nějakými dvěma desítkami let nechaly obdobné jevy v bývalé Jugoslávii vcelku v klidu). Na Ukrajině nástupnický stát oné reaganovské říše zla zkouší půdu a hlavně si testuje to, kolik mu protivník v této fázi povolí. Pokaváde by někomu vytanula na mysl podobnost s kroky třetí říše v letech třicátých a SSSR ve čtyřech dekádách po pětačtyřicátém, nejedná se samozřejmě o žádnou náhodu. Z toho prvého vyvstal největší známý válečný střet v dějinách lidstva, z druhého pak naštěstí jen válka studená. K té horké, jež by ale zákonitě překonala po všech stránkách svou předchůdkyni, chyběl čas od času jen krok, ne-li krůček. Že by se nyní jednalo o kvalitativně zásadně odlišnou situaci se může domnívat jen člověk naivní. A nebo taky zlovolný.

První světová neboli velká válka zakončila dosti rázně belle époque, čas, kdy Evropa zažívala asi největší pohodu a rozkvět. Ale také prvé dějství globalizace v moderních dějinách. Z napětí, jež již drahnou dobu gradovalo vcelku nepozorovaně mezi rozhodujícími velmocemi, vypukl nečekaně válečný konflikt. Jeho startérem byla tehdy mocnost spíše slabší a upadající, Rakousko-Uhersko. Dlužno dodat, že ironií dějin byla právě ona rakousko-srbská válka ospravedlnitelná, neboť zásadní podíl srbských orgánů, zejména tajné služby, na vraždě následovníka, navíc ještě na rakousko-uherském území, byl prostě neoddiskutovatelný. Maličký srbský imperialismus si vyšlápl na svého většího souseda. To však vyvolalo řetězovou reakci a onen původní střet se stal méně než druhořadým. Jenže Velká válka se všem stranám vymkla z ruky a rozvíjela se dle své vlastní „autochtonní“ logiky. Starý svět se zhroutil, jenže ten nový nebyl lepší, nezřídka právě naopak.

Versailleská mírová konference ve finále vypotila jen příměří. Hlavně díky zaslepenému egoismu a pomstychtivosti rádoby vítězů, zejména pak Francie. Snaha trvale srazit na kolena populačně i ekonomicky nejsilnější evropskou zemi, Německo, byl samozřejmě od samého počátku nesmysl, jenž se musel zákonitě vymstít. A také vymstil. Západ ve Versailles ignoroval zřejmý fakt, že na východ od Evropy vznikl stát, který byl se západní civilizací naprosto nekompatibilní. Že to tak nastalo dílem díky deprivaci pramenící z vlastní fatální neschopnosti během války a dílem za peníze německého generálního štábu, je vcelku druhotné. A to že dva páriové mezinárodní scény, Německo a Rusko, našli srozumění již ve dvaadvacátém v Rapallu, je jen logickým vyústěním neudržitelného stavu. A že jim to vydrželo. V létech dvacátých procvičovala reichswehr Německu zapovězené aktivity v širých ruských stepích (čímž ovšem nesmírně technologicky obohacovala Rudou armádu). V devětatřicátém (po kratším intermezzu nelásky) pak Sovětský svaz a Velkoněmecká říše zahájily ruku v ruce díky paktu Molotov – Ribbentrop druhou světovou válku.

Reklama

Ona provázanost rudých a hnědých tu byla již ale delší dobu. S trochou nadsázky lze tvrdit, že nástup nacistů k moci umožnili němečtí komunisté. V souladu s instrukcemi z Moskvy odmítali zásadně spolupráci se sociální demokracií, což mohlo tenkrát nacisty zastavit. Jenže pro ně to byli sociálfašisti. Horší než fašisté, jak říkali. A jen tak mimochodem již tehdy zaměňovali nacismus a fašismus… Umožnili ve dvaatřicátém pád sociálně-demokratické pruské vlády. Prusko tehdy představovalo nějakých sedmdesát procent říše. Je třeba také mít na zřeteli, že do roku 1935 neexistovala, přinejmenším formálně, říšská policie. To bylo v kompetenci jednotlivých zemí. A tak se stal pruským ministrem vnitra jistý Hermann Göring.

Další nezbytnou podmínkou pro vznik druhé války byla i zoufalá slabost západních mocností, které vykrvácely v prvé válce. Opět se především jednalo o Francii. Jak málo by tehdy stačilo. Začátkem roku 1933 zjišťoval v Paříži diskrétně maršál Pilsudski možnost společné policejní akce v Berlíně. Hitlera by v tom případě asi znali dnes jen lidé se zájmem o historii, Stalin by na tom nejspíše nebyl o moc lépe. Podstatným faktorem pro rozvoj krize bylo i americké stažení z Evropy. Po pětačtyřicátém tuto chybu už Američané neudělali, jinak by sovětský blok sahal přinejmenším až ke Kanálu. Což si ovšem dnešní blahobytní Západoevropané nepřipouští a nadále si pěstují antiamerikanismus. Ve svých důsledcích potenciálně zhoubný.

Druhou světovou válku zahájili Hitler a Stalin spolu, jako spojenci. Rozdělili si Polsko, ale i celou Evropu. Západní spojenci by plným právem mohli tehdy vyhlásit válku i Rusku, jež se zachovalo ještě podleji než Německo a vpadlo do zad prakticky již poražené zemi. Znemožnilo tak mj. i zvažovaný polský ústup do bažinatých oblastí na východě, kam by německé tankové armády aspoň nějakou dobu těžko postupovaly. A zde také pramení rozdílné vnímání války Ruska a zbytku světa. Pro Rusy byla a je válka z let 1939 až 1941 jakýmsi imperialistickým konfliktem. Teprve pak, poté co führer věrolomně napadl svého spojence, jenž ho až do té chvíle zásoboval vším možným, vypukla slavná Velká vlastenecká.

A Rusové hrdinně a téměř sami porazili nacismus. Či jak oni sami říkají, aby alespoň opticky odlišili nacismus a komunismus, německý fašismus. A zde opět narážíme na krajně nebezpečnou kombinaci ruského mesianismu a komplexu méněcennosti. Viz úporná představa „třetího Říma“, spasitele všeho křesťanstva a vedle toho mindráků vůči všestranně vyspělejšímu Západu. Typické je i ono ostentativní oslavování devátého května jako konce války, která ve skutečnosti skončila den předtím. Alespoň v Evropě, jak se také často zapomíná. Když devátého dorazily sovětské tanky do Prahy, bylo prakticky po boji, město osvobodili povstalci spolu s vlasovci. A jen o něco později počala válka studená, jak ve svém slavném fultonském projevu nastínil sir Winston. Ten tehdy ještě hovořil jen o železné oponě, prakticky to ale znamenalo totéž. Studenou válku, jež trvala téměř pětačtyřicet let, Západ nakonec vyhrál hlavně díky své převaze na poli hospodářském, ale i díky po všech stránkách lépe fungujícímu systému.

Vezměte Rusům jejich nekritický pohled na druhou světovou či jak oni říkají Velkou vlasteneckou válku, a co jim zbude? Chátrající stát, jehož vožď tento úpadek ventiluje v nacionální třeštění a agresi. Nic nového pod sluncem. Na straně druhé ale i balancování na hraně nekontrolovatelného konfliktu. Obrovské ztráty, které jsou dnes předmětem takové pýchy, byly způsobeny kromě dalšího i ruským způsobem vedení boje ve známém stylu „nas mnogo“. Či jak pravil slavný ruský vojevůdce před více než dvěmi sty lety, když se kdosi pozastavoval nad strašným množstvím padlých ruských vojáků: „Matky porodí nové“. To probůh nesnižuje hrdinství vojáků a cenu, kterou museli zaplatit. Navíc Stalin v rámci svých čistek pár let předtím téměř vyvraždil generalitu v čele s maršálem Tuchačevským. Ten by si sice zasloužil takový trest třeba za používání yperitu proti vlastním civilistům, tohle mu ale nikdo nevyčítal.

Nejpostiženějšími oblastmi byly pochopitelně Ukrajina a Bílá Rus, které se také podstatným způsobem podílely na obřích ztrátách. A co Pobaltí, jež počal decimovat – obdobně jako Ukrajinu – již Stalin? Hitler pak v načatém díle více než zdatně pokračoval. A zde se také dostáváme k otázce, jež zazněla překvapivě i v našich debatách. Představoval konec války osvobození či jen novou okupaci? Poctivě řečeno, v našem případě je otázka falešná. Bylo to ryzí osvobození, do ruského chomoutu jsme vlezli iniciativně sami (a zdaleka nejen díky komunistům). A pak jsme se jen divili, co následovalo. A co vyvrcholilo čistokrevnou okupací v osmašedesátém. U Poláků, ale i u Ukrajinců je to ale položeno trochu jinak. A což teprve u baltských národů!

Výlety do historie mohou někomu připadat nudné, neaktuální. Ale asi jen dějiny mohou pomoci pochopit současnost. Pokud dnes někoho překvapuje neuvěřitelná demagogie a prolhanost stávající ruské věrchušky, měl by pohlédnout na vystupování Stalina a jeho druhů na přelomu třicátých a čtyřicátých let. A pak samozřejmě i po válce. Dokud se toto pojetí a pojímání mezinárodních vztahů nezmění, válka asi hned tak neskončí. Snad bude jen studená.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama