Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Trollové nad Vltavou

Troll je tvor, který cíleně rozkládá veřejnou debatu. A činí tak v něčím konkrétním zájmu. Kreml sešikoval (a zaplatil) ruské trolly, aby zdeformovali k jeho obrazu veřejnou debatu v civilizovaném světě. Pro česko-ruské trolly žádná změna zadání není připravována. Ti svou práci odvádějí už řadu let k plné spokojenosti zadavatele. Poté, co již před drahnou dobou ovládli Hrad, expandují všemi směry.

Troll by měl býti – alespoň dle Wikipedie, a ta ví všechno a navíc zadarmo – anonymním účastníkem diskusních fór, který zasílá záměrně provokativní, urážlivé nebo irelevantní příspěvky k citlivým tématům, jejichž hlavním smyslem je vyprovokovat ostatní uživatele k emotivní reakci nebo jinak narušit normální, věcnou diskusi. Tolik definice. Trolla však můžeme chápat v širším slova smyslu. A sice jako toho, jenž svádí veřejnou debatu – parafrázujeme-li klasika – dílem z hlouposti, dílem za cizí peníze, na scestí. V konečném efektu pak z oblaku pravd, polopravd a vyslovených lží vytváří informační mlhu, v níž se to různým totalitním a dalším zločinným subjektům tak dobře pluje. A tady se již dostáváme k informační válce. I poněkud vousatý termín ideologická diverze je ale také v zásadě vypovídající. Cílem je infiltrace a následný rozklad veřejného mínění. Informační války, pravda, doprovázejí konflikty odedávna, k dokonalosti je ale rozvinuly totalitní systémy. Lhostejno zda rudé nebo hnědé. Lépe si však tradičně vedly ty rudé.

Nejen Evropa je nyní svědkem ruské informační ofenzivy, samozřejmě vedené místními pěšáky. Za východní peníz i z hlouposti. Právě na této informační či ideové válce lze demonstrovat slabost demokracie oproti diktatuře, ať již ta je ve formě autoritativního režimu či přímo totality. Dokud není válka jako taková přímo deklarována, je svobodný svět v nevýhodné pozici. Nemůže uplatňovat něco jako cenzuru ani vůči vysloveně nepřátelské a navíc lživé propagandě. Ani nemůže, slovy jednoho z Trumanových „neodeslaných dopisů“, pověsit pár zrádců. Mimochodem, taky velice účinného opatření. Diktatura si podobné servítky bráti nemusí.

A tak informační éter zaplavují proruskou (a protizápadní, zejména protiamerickou) propagandou zdroje jako webový portál Aeronet.cz v Česku (viz Respekt 10/15) či ruská televize RT America (viz rozhovor s americkou novinářkou Liz Wahlovou, která už na to neměla žaludek, v Aktuálně.cz z 26.3.15). A to jsou jen dva příklady z kvanta dalších. Na peníze na tyto účely, stejně jako na armádu a věci s ní spojené, se v matičce Rusi nešetří. Na rozdíl od zbytečností, jako třeba zdravotnictví, vzdělávání a tak podobně. Doktor Goebbels by si připadal jako trapný amatér. A občas se pro výstrahu někdo odpraví či spíše popraví, zatím poslední byl Boris Němcov. Pachatele vraždy už sice ruské orgány dostihly, jeden však stihl spáchat sebevraždu a druhý své přiznání odvolal. Že bylo vynuceno mučením. Jak se stalo, že v kritický moment na snad nejstřeženějším místě v Rusku byly všechny kamery vypnuty a tajní, sledující Němcova, si asi museli naráz všichni odskočit, to zatím nikdo nevysvětlil…

Reklama

Evropa zoufale přemítá nad vytvářením veřejnoprávních médií, jež by vyvracela lži a šířila naopak pravdivé informace. Místo toho, co by si otevřeně přiznala, že je opětovně ve studené válce. A že Rusko je prostě nepřítel, jako jím bylo po desítky minulých let. Studené příměří, o němž si naivní mysleli, že se snad jedná o konec dějin (viz Fukuyama), pominulo stejně jako to versailleské. Určitý bonus představuje to, že se frontová linie posunula daleko na východ, prakticky na samé hranice Říše zla (vrátíme-li se k Ronaldu Reaganovi). Z českého pohledu by se chtělo navíc dodat, že pro nás tou největší výhrou je právě změna strany, na níž se nalézáme. Z pohledu na české veřejné mínění ale vyvstává fatální otázka, kolikže Čechů je ochotno tuto jednoduchou pravdu i podepsat. Nemluvě o tom, něco pro to i udělat.

Nic trapnějšího, než je česká veřejná debata, jež se rozvinula nad současnou situací a obnovenou polarizací světa, tu už dlouhá léta nebylo. Hlavně se ale ta diskuse vede nad nevyřčenou otázkou, kde se civilizačně nacházíme. Čeho se cítíme býti součástí. Obchází se to mnohdy tak, že se jaksi stavíme do pozice nad věcí. Zůstat pěkně neutrálem, nezadat si a počkat jak to dopadne. Něco podobného zkoušeli Beneš a spol. po druhé světové válce. Pak už jim zůstala jen bezpodmínečná kapitulace. Až budeme příště hořekovat nad tím, jak nás všichni nechali v bryndě, zkusme nejprve vzpomenout, co jsme udělali proto, abychom někomu za to riziko stáli.

Čerstvý sedmdesátník, narozený na konci války v Terezíně, Fedor Gál, onehdy prohlásil v Hovorech na ČRo Plus, že nedovede pochopit, kde se v Česku může brát tolik antiamerikanismu. Stejně jako nechápe, jak je po našich zkušenostech možné, že se tu projevuje tolik příchylnosti k Rusku. Není sám. Snad je to naše mentální schizofrenie, kdy netušíme, ke které kultuře to patříme. Není to nevzdělanost, s tou by se celkem dalo něco dělat. Vrchol demagogie pak představovalo vystoupení sociologa Petra Hampla v debatě na téže stanici. „Perel“ by se tam našlo více, vyvrcholila tvrzením, že v osmašedesátém mohli být Češi rádi, že sem vtrhli Rusové, kteří nás mají v podstatě rádi. Kdokoliv jiný by byl horší a stálo by to více mrtvých, pravil. Že srovnání s Maďarskem roku 1956 kulhá na všechny nohy, je všem zřejmé. Maďaři totiž na rozdíl od nás skutečně bojovali.

Česká nejistota, kam že to vlastně patříme resp. kam že chceme patřit, vyniká na pozadí dvou epizod ze současna. Jednou je pouť českého presidenta do matičky Moskvy v tu nejméně vhodnou chvíli. Tou druhou pak demonstrativní přejezd amerického konvoje. Český president bude nejspíš jedinou hlavou státu z Evropské unie či NATO, který bude z kremelského ochozu přihlížet přehlídce armády, jež vede neformální válku na východě Ukrajiny, armády, která realizovala – vzdor budapešťským dohodám – anexi Krymu. A která balancuje na prahu skutečné velké války. Bude tam ve společnosti lidí, jako je třeba severokorejský diktátor a další obdobné typy. Což o to, do tohoto spolku asi jako osobnost hravě zapadne. Horší je, že tam reprezentuje, ať chceme nebo nechceme, celý stát.

Ironické je samo datum. Devátý květen jako konec války slaví jen Rusové a pár jim podobných. Celý civilizovaný svět tak činí o den dříve. V samotném Česku se tak děje na základě zákona, který svého času navrhl jistý poslanec jménem Miloš Zeman. Ale to byl úplně jiný člověk než je současný český president. (Na rozdíl třeba od takového Václava Klause, který je stále stejný…) Vláda, která by se k cestě měla jednoznačně vyjádřit a případně ji i nedovolit, se tváří jako chytrá horákyně. Odvolávky na status přímého mandátu neplatí, president je stále stejně ústavně neodpovědný a za jeho kroky zodpovídá vláda. Miliony padlých lze náležitě uctít i jinak, jak ukázala s elegancí sobě vlastní německá kancléřka.

Milovníkovi bonmotů by také někdo měl připomenout, že právě onu inkriminovanou velkou válku zahájili ruku v ruce Hitler se Stalinem, na základě paktu Molotov-Ribbentrop a jeho dodatků. A k Sovětskému svazu se dnešní ruský vožď nepokrytě hlásí. Pro Rusy také vše začíná až 22. červnem 1941. Další drobná anomálie. Do té doby se podle nich jednalo o jakousi vnitroimperialistickou válku. Během níž Sověti intenzivně zásobovali jednu stranu, shodou okolností tu německou, vším potřebným. A pak se názorně přesvědčili, že nevděk světem vládne. Ruský podíl na vzniku druhé světové války prostě přehlednout nelze.

Ještě zoufalejší je to, co onomu konvoji, jímž Amerika demonstruje své odhodlání bránit své spojence, předcházelo. Konvoje, který byl zatím všude nadšeně vítán. Naštěstí v reálu naprosto převládlo pozitivní přijetí i u nás. Svých pět minut slávy si ale předtím vychutnali bolševici i jejich souputníci, jako třeba Ne základnám i další. A že jich není málo a dovedou být slyšet. K americké koloně se postavil kdysi národní socialista, pak sociální demokrat, dnes putinec smělý, velitel Vyvadil Jiří a jeho „Neprojdou“. Jen si připomeňme, jak před pár lety podobný konglomerát Ne základnám, komunistů, populistických sociálních demokratů a dalších poškodil strategické zájmy i pověst Česka v případě brdského radaru. Jakou hysterii jsou schopni tito bojovníci za národní zájmy vyvolat, když na to přijde.

Nezpíval Jiří Dědeček krátce po převratu „Nechme samet sametem, pánové a dámy, buďto s nimi vymetem, nebo oni s námi“? A že to za to tehdy schytal. A že nebyl vyslyšen, schytáváme to dnes všichni. Díky tradičně slabému vedení, hlavně ale té fatální rozpolcenosti, směřujeme neochvějně do izolace. Splendid isolation to ale určitě nebude. Nebude to nakonec ani poprvé.

Objevují se různé žertovné placky. Na jedné z nich se pravilo, že „nepobuřuje, že Zeman jel do Soči, ale že se odtamtud vracel“. Po návštěvě Moskvy se mohou objevit obdobné. Leč nebojme se. Vrátí se. Vždyť musí převzít záštitu nad turné uměleckého souboru kdysi sovětské, dnes ruské armády. Alexandrovců. Všichni ti východní volbou spříznění už se těší na hodnotný kulturní zážitek. A určitě i na setkání se svými. Těmi tuzemskými i dovozovými.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama