Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Ukrajina ve světle Hassliebe

Evropa i zbytek světa si připomíná sto let od vypuknutí Velké války, která starý kontinent od základů proměnila. Na východ od Evropy ve stejnou dobu běží dvě války - skutečná, jakýsi mix občanské a messnerovské rozvratné války. A propagandistická. Režisér ovšem sedí v Moskvě. Na pozadí tohoto konfliktu, de facto střetu mezi Ruskem a Evropou, v širším pohledu mezi Východem a Západem, můžeme sledovat i vnitřní boj na evropském kolbišti. Nejmarkantnější je to v Německu.

Až do vyhrocení konfliktu v posledních dnech a týdnech, tedy od sestřelení civilního letadla malajských aerolinií, v němž ale seděla shodou náhod většina Evropanů, po příjezd „humanitárního konvoje“ z Ruska na ukrajinské hranice, zněly z jádra Evropy pronikavě disharmonické hlasy. Už v květnu se deník New York Times, široce citovaný v pořadu Svět ve 20 minutách stanice ČRo Plus, pozastavoval nad tím, proč mají Němci tak rádi Rusy. Komentář se podivoval, že v 21. století moskevský Kreml zcela bezostyšně anektoval Krym k Rusku. Postoje a akce Ruska nebyly ale jediným překvapením. Pokud v Německu někdo sledoval televizní diskuse o krizi na Ukrajině, mohl ho udivit nezvyklý jev v podobě nebývalé přehlídky bývalých německých politiků a veřejných osobností, jež se zastávaly Ruska.

Podle těchto reprezentativních osobností – mezi nimi i bývalí kancléři Gerhard Schröder nebo Helmut Schmidt – je podstata problému jiná než jak ji prezentují média. Skutečnými agresory byly NATO a Evropská unie. A sice proto, že se chtěly rozšířit na teritorium, které patří do legitimní sféry vlivu Moskvy. Nešlo přitom jen o bývalé politiky. K tomuto názoru se kloní i značná část veřejnosti v Německu. Ti samí lidé, kteří jen před několika lety kritizovali americkou invazi v Iráku, omlouvají Rusko, které zjevně porušuje svrchovanost jiné země.

Částečně lze přičíst tento promoskevský sentiment práci propagandy, kterou Rusko sponzoruje. Investigativní reportáž v německých novinách Welt am Sonntag odhalila, jak stínová síť zastánců Moskvy ovlivňuje veřejné diskuse v Německu. Mezi běžnými Němci však existují skryté tendence, které mají původ v starých a ne zrovna šťastných německých tradicích. O Německu přemýšlíme jako o západoevropské zemi. To je však podle novin New York Times výsledkem spojenectví z období studené války. Předtím bylo Německo vratkým středem mezi západem a východem starého kontinentu. Vždyť obě dějství světové války pojímalo Německo jako boj proti Západu, dodejme. Logicky tedy ve jménu Východu. Je možné, že čtvrtstoletí po skončení studené války se Německo opět západní společnosti vzdaluje.

Reklama

Nedávný průzkum ukázal, že 49 procent obyvatel Německa by si přálo, aby byla jejich země v otázce ukrajinské krize někde uprostřed mezi Západem a Ruskem. Tento protizápadní postoj lze pozorovat na obou stranách politického spektra. Levice zastává instinktivně protiamerické postoje a postaví se na stranu kohokoliv, kdo zpochybňuje vedoucí západní mocnost, Spojené státy. Pak máme v Německu populistickou pravici, která souhlasí s ruskou propagandou, tvrdící, že Evropa je příliš tolerantní a shovívavá v otázkách morálky. Je podle ní také zbytečně protikřesťanská. Proto populisté vítají autoritativního leadera, který zpochybňuje nejasný multilateralismus Evropy.

Levici i pravici sjednocuje jejich pozoruhodná nevšímavost k osudu lidí v zemích mezi Německem a Ruskem. Někteří z těchto apologetů vysvětlují své sympatie vůči Rusku tím, že mají pocit dluhu kvůli krutostem Německa během druhé světové války. Tady je však nutno připomenout, že válka začala sice invazí Německa do Polska ze západu, ale jenom o několik dní později napadl Sovětský svaz Polsko z východu. Tomu předcházela tajná dohoda Německa a Sovětského svazu, tajná část paktu Molotov – Ribbentrop o rozdělení Evropy mezi Hitlera a Stalina. Ne nadarmo se mluví o čtvrtém dělení Polska.

Timothy Snyder ve svém skvělém díle Krvavé země (výstižnější překlad by opravdu zněl Zkrvavené země) precizně popisuje osudy zemí, ve kterých se mezi třicátým a pětačtyřicátým rokem vystřídalo panství Stalina a Hitlera, nacistů a komunistů. Dokonale vykresluje analogickou bestialitu obou režimů, hlavně ale jejich podobnost. A také jejich těsné propojení, jež metamorfovalo posléze v absolutní nepřátelství. Jen díky své až absurdní omezenosti nevyužil Hitler faktu, že Němci byli vítání Ukrajinci či baltskými národy v jedenačtyřicátém jako osvoboditelé od Stalina. Průběh války, a asi nejen na východě, by to ovlivnilo dosti podstatným způsobem. (Jen tak mezi námi, jak by to vypadalo v české kotlině, kdyby nechali nacisté žít druhou republiku či protektorát svým životem a požadovali jen klidné zázemí a fungující hospodářství pro své válečné úsilí… Nechte Čechům fangličky, říkával prý první protektor von Neurath.)

Německé slovo „Hassliebe“ nemá svůj český ekvivalent. Jeho smyslem je propojení nenávisti a lásky, dvou – zdánlivě – protikladných vztahů. Tento termín však také výstižně popisuje dlouhodobý poměr Německa resp. Pruska a Ruska. Míněno v horizontu tří až čtyř století. Bratrská láska střídá totální nepřátelství. Jak již bylo řečeno před lety v blogu Naše prusko-německo-ruská otázka, počaly tyto zvláštní vztahy již za Friedricha Velikého. Jeho děd, Friedrich III., kurfiřt braniborský, se stal králem, nikoli ovšem braniborským, ale pruským. Prusko, východní braniborská provincie, nebyla součástí Říše římské. Ani Prusové nebyli původem Germáni, ale Baltové. Friedrich Veliký se ocitl v katastrofální situaci, kdy téměř Prusko pohřbil. Hrozba porážky od mezinárodní koalice Francie, Ruska a Rakouska byla odvrácena v hodině dvanácté smrtí carevny Alžběty Petrovny. Její následovník a pruský sympatizant Petr III. uzavřel s Pruskem separátní mír, který po jeho smrti potvrdila i jeho vdova, carevna Kateřina II. (sama ostatně rodem německá princezna). V té chvíli se Prusko stalo rovnocennou evropskou mocností.

Po mnoha dalších peripetiích historie uzavřel Bismarck s Ruskem zajišťovací smlouvu. Tu neobnovil Vilém II., který Bismarcka vyhodil. 1. srpna 1914 pak Německo vypovědělo Rusku válku, jíž ani jeden z obou režimů nepřežil. V Rapallu se Rusko s Německem opět skamarádilo. Reichswehr tak cvičil to, co mělo Německo versailleskou úmluvou zakázané, na širé Rusi, což logicky podpořilo i brannou moc Sovětů. Po převzetí moci nacisty se z obou souputníků stávají úhlavní nepřátelé, aby se v devětatřicátém stali pro změnu těsnými spojenci. A v jedenačtyřicátém opět zlom. V této souvislosti nezapomínejme ani na to, že řada opozičních důstojníků, plukovníka von Stauffenberga nevyjímaje, chtěla uzavřít separátní mír na východě a na západě dál bojovat.

Po válce byla situace zdánlivě jasná. Východ Německa, tvořený především z Pruska a Saska, byl přimknut k východnímu bloku. Západní Německo se pak stalo integrální součástí jak postupné evropské integrace, tak i atlantického spojenectví. Jenže pak se Říše zla zhroutila do sebe, Německo se znovu sjednotilo. A teď je tu ona stará otázka, kam vlastně Německo patří a ke komu tíhne, nastolena nanovo. V mezičase se ovšem z Německa stala vůdčí síla Evropské unie. Unii bez německého vedení hrozí nefunkčnost, ne-li postupný rozklad. A na vztahu k Rusku se počíná štěpit samo Německo. Hassliebe je tu zpátky. Nenechme se mýlit, ropa, plyn či investice jsou tu druhotné. Primární jsou hluboké emoce, resentimenty, atavismy.

Dovolme si pár kacířských poznámek na závěr. Ukrajina opravdu není státem v klasickém slova smyslu. Jí samotné by nejvíce prospěla secese východních a možná i jižních, tedy ruských čili pravoslavných gubernií. Uniatský západ by se pak mohl relativně snadno připojit k Evropě, případně přimknout k Polsku. Tak jako kdysi za časů Polsko-litevské unie. Stojí za to připomenout, že toto řešení seriozně zvažoval v teoretické rovině už před drahnou dobou profesor Huntington. Ztráta Krymu může býti pro Ukrajinu tak i přínosem (stejně jako případná ztráta neefektivního Donbasu). Něco takového si ale oficiálně nikdo nedovolí říci.

Pozitivním rysem je rozhodně rostoucí síla Polska. Bude-li ji provázet i pozvolné slábnutí Německa a Ruska, jak předpověděl George Friedman ve své pozoruhodné futurologické vizi Příštích sto let, to je zatím těžké odhadnout. Vyloučit se to ovšem nedá. Friedmanovi to vychází jako dobrý scénář. Že další vývoj nebude jednoduchý ani na vnitroevropském kolbišti, to dokládají poslední čtyřstranné rozhovory v Berlíně, jichž se zúčastnilo Německo, Francie, Rusko a Ukrajina. Z nichž ovšem bylo vyšachováno Polsko, které do té doby sehrávalo podstatnou roli při řešení krize, a to již od samotného Majdanu. Polsko je vnímáno i díky svým historickým zkušenostem jako hlavní oponent Ruska. Obdobným jevem je snaha vyšachovat Radovana Sikorského z kandidatury na šéfa evropské diplomacie.

Ivan Hrozný kdysi pravil, že Rusko spočívá na dvou základech: na pravoslaví a na samoděržaví. Ukrajinci, míněno západní Ukrajinci, jsou jako uniaté západními křesťany a vyjma doby po třetím dělení Polska žili v milieu více méně západní civilizace. Nemálo z nich dokonce až do časů čtvrtého dělení. Nelze se jim tedy divit, že jim ruský Východ nevoní, právě naopak. O to více děsí, pro kolik podstatně západnějších našinců, dokonce i těch vzdělanějších, je širá Rus a její móresy tak atraktivní. To samé platí ovšem i pro Německo.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama