Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Viděno z Londonistánu

Momentální dějství konfliktu v pásmu Gazy spěje ke konci. Snad. I v tom lepším případě se však bude jednat jen o příměří, které palestinská strana poruší ve chvíli, kdy jí to bude připadat výhodné. A bude-li se jednat o větší incident či nahromadí-li se jich víc než malé množství, přikročí k akci i Izrael.

A opět bude Hamás usilovat o co největší ztráty mezi palestinskými civilisty, nejlépe dětmi. Své mrtvé, tento cenný artikl, pak prodá západním médiím, jež se nad tou hrůzou rozslzí. Což by bylo v pořádku, pokud by tato média chtěla poctivě i hledat pachatele. V Evropě propuknou demonstrace, které se stanou nepřímou adorací Adolfa Hitlera. (Neříkal snad svého času mladý egyptský důstojník Gamál Násir, že Hitler je jediné řešení?) A zase se nikdo nebude snažit rozklíčovat původ a složení demonstrantů. A tak se opětovně se nažhaví mediální válka. Stojí za to vrátit se k některým aspektům té současné.

Články britských médií, časopis Economist nevyjímaje, hlavně pak ty, týkající se Izraele, muslimského světa, případně obou současně, reprezentují často velice zkosený úhel pohledu. To se týká i článku My a oni, přetištěném v posledním Respektu. Představují specifický náhled z britských ostrovů na tuto problematiku. Anglie ve víru původně mocenských, následně obchodních zájmů a v posledku i v důsledku faktu, že nejčastějším jménem novorozenců na britských ostrovech je již nějakou dobu Mohamed, se postupně přesouvá ze souostroví západní civilizace někam hodně, hodně daleko od křesťanských resp. židovsko-křesťanských hodnot.

Revitalizování nacistických hesel autory inkriminované statě zjevně tak neznervóznilo jako fakt, že Izrael je schopen a ochoten se bránit. A to proti libovolně velké přesile. To nejsmutnější na celé té frapantní situaci je, že to prostě jde. Dekadentní Evropané už toto umění jaksi postrádají. Faktem také je, že v mediální válce, na rozdíl od té skutečné, židovský stát prostě nevítězí. Přinejmenším v Evropě, opět. Mimo jiné i díky oněm rádoby liberálním novinářům, kteří se souboj se zlem snaží popisovat s křečovitou vyvážeností. S trochou nadsázky tři minuty pro Ježíše, tři pro Satana. Anebo, jak trefně pravil profesor Cyril Höschl na demonstraci, již v Praze pořádalo Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém na podporu Izraele, je to jako by v roce 1940 BBC po zprávách uváděla nacistickou desetiminutovku. Jen tak pro vyváženost. Tehdy by to asi každému připadlo absurdní. Tehdy.

Reklama

Cenzuru není nutno zavádět. Cenzura tu je a pomáhá (de)formovat mysl společnosti. Periodikum London Times odmítlo zveřejnit (placenou) výzvu, tedy de facto inzerát, laureáta Nobelovy ceny Elie Wiesela, jenž sám zažil a přežil holocaust, adresovanou Hamásu. A vyzývající jej, aby upustil od taktiky využívat děti jako živé štíty. Prý by taková výzva, vyjádřená tak silně, mohla zneklidnit čtenáře. Současná bitva není podle Wiesela vedena mezi Židy a Araby či mezi Izraelci a Palestinci. Je to boj mezi těmi, kdo milují život a těmi, kdož upřednostňují smrt. Je to válka mezi civilizací a barbarstvím. Výzvy vyšly mimochodem v řadě amerických předních novin. O anglickém přístupu informoval New York Observer.

Trošku podobné to bylo v meziválečném období. Tenkrát se řada předních intelektuálů brala se vší vervou za zemi a věc sovětů. Byli schopni obhajovat masové vraždění, třeba takový Stalinem uměle vyvolaný hladomor na Ukrajině, jemuž padlo za oběť na tři miliony rolníků. Nemluvě o sociální devastaci, kterou plodil takto vyprovokovaný kanibalismus a další doprovodné jevy. Byli hotovi kdykoli hájit bezbřehé vraždění prostřednictvím justice. V staré dobré Anglii k těmto osvíceným duchům patřili G. B. Shaw, H. G. Wells a mnozí další. Taky soudruh Kim Philby. U nás to byla třeba známá dvojice V+W, také ale nebyla osamocena. Kdokoli se kriticky stavěl proti sovětským praktikám a móresům, byl promptně ostrakizován a veřejně spílán. Pes by si od podobných zpátečníků kůrku nevzal. Tedy pokud by byl dostatečně intelektuálně disponován a světonázorově ukotven…

Nicméně své jedovaté plody to tehdy přineslo, sovětské Rusko se stalo salonfähig. Včetně gulagů, pochopitelně. Lenin a Stalin, patřící k největším masovým vrahům v dějinách lidstva, byli vnímáni snad jako nějací dobrodějové. Následkem tohoto intelektuálního marketingu ovšem bylo, že se koncentráky rozšířily po velké části zeměkoule. A v čem pak je to dnes jiné? Snad jen v tom, že na ty otrávené plody dosud čekáme. Nezarazíme-li stávající vývoj, nebude naše čekání marným.

Perverzním vrcholem korektnosti je pak to, že se žurnalisté střehnou popisovat etnické (či konfesní) složení oněch zvrácených demonstrací. Pak by asi byli nuceni i dodat, že skutečným problémem současné západní Evropy jsou muslimské, především pak arabské menšiny (tedy zatím ještě menšiny), jež její civilizační standardy rozežírají jako kyselina. Už dnes se kdysi významné evropské země stydí znát ke svým kořenům, ale i historii.

Oni údajní svědomití hlídací psíci demokracie by si stran současného střetu v pásmu Gazy měli především zodpovědět otázky jako:

–          Je zločinem, když stát brání svou zemi a své lidi?

–          Pokud si jedna strana vybuduje palposty z objektů sloužících pro bydlení, školy, nemocnice, apod. a ta druhá pak je v sebeobraně ničí, kdože je oním zločincem?

–          Když jedna strana využívá děti a civilisty vůbec jako živé štíty pro své útoky a té druhé se přes všechnu snahu nemůže dařit zamezit ztrátám mezi těmito skupinami, kdopak je tím viníkem?

–          A hlavně, když jedna strana konfliktu založí svou strategii na co nejvyšších ztrátách v řadách svých civilistů a následné prezentaci těchto mrtvých celému světu, nezakládá jen tato skutečnost důvod pro obvinění z válečných zločinů?

–          A jako taková třešnička na dortu: Pokud Evropa a spol. financuje dodávky stavebních materiálů a techniky do Gazy a tyto pak jsou – v míře rozhodně nemalé – využívány pro stavbu tunelů, určených pro útoky na Izrael a jeho civilisty, nestávají se tito dárci faktickými spolupachateli připravovaných a zčásti i uskutečněných zločinů a teroristických útoků? Nevědomost sice hříchu nečiní, jenže nevědomost a záměrná slepota jsou dva hodně rozdílné pojmy. A neměli by cti dbalí novináři bít na poplach, cože se to s prostředky rekvírovanými daňovým poplatníkům ve skutečnosti děje?

Americký pohled je naštěstí jiný, byť se i zde snaží „londonistánští“ komentátoři hledat ony příslovečné hnidy či jak oni zdůrazňují, signály změn. To, že Amerika má své kořeny ve víře, je pro ně prostě nepochopitelné i neuchopitelné. Snad by se alespoň mohli zamyslet nad tím, proč je Amerika schopná bránit se a bojovat. Na rozdíl třeba od Evropy. Určitě po nich nemůžeme chtít hlubokomyslné úvahy nad tím, proč právě oni Evropané, jež tak zvysoka Američany pohrdají, se právě na ně až slepě spoléhají, že je budou bránit – a ubrání – v případě, že by byli fatálně ohroženi. Což se v století dvacátém stalo přesně třikrát, ve dvou horkých a jedné studené válce.

To byla ovšem obrana proti vnějšímu ohrožení. Paradoxně je to mnohem snazší než jedná-li se o atak zevnitř. Ochotu podílet se na společné obraně dokumentují výdaje jednotlivých zemí na obranu. Pokud ovšem společnou obranou nechápeme to, že když my budeme napadeni, musí nás ten druhý bránit. Po studené válce byly armády redukovány na – jak se nyní ukazuje – téměř nepoužitelné minimum. Jako příslovečný fíkový list to měly zakrýt vznosné sentence o evropské soft power. Nyní se opět ukazuje, že by armády mohly být docela užitečné, kde je ale vzít a nekrátit různé jiné výdaje rozpočtů. O co zbytečnější výdaje, o to populárnější.

Malý příklad z nedávné minulosti: Ve chvílích libyjské občanské války nechtěly do této šlamastyky Spojené státy zasahovat. Považovaly to vcelku logicky za evropskou záležitost, evropský problém. Když se ale emeritní velmoci Británie s Francií pokusily paralyzovat brutálního libyjského diktátora, vydrželo jim válečné úsilí (a schopnosti) asi tak tři dny. Pak jedněm došla munice, druzí měli jiné technické problémy a oba běželi s prosíkem o pomoc k Velkému satanovi, použijeme-li iránskou nomenklaturu. Ten byl takto do války vmanévrován, nastoupil do ní a rozhodl ji. Následný průběh nechme stranou, ten je ale plně v intencích svého času tak opěvovaného „arabského jara“. A už vůbec ponechme bokem, že oněmi nekritickými trubadúry této fikce jara jsou nezřídka zrovna ti, co si nyní tak kriticky berou na paškál právě Izrael.

Závěrem by se slušelo jediné doporučení: V této chvíli by měl celý civilizovaný svět stát za Izraelem. Touží-li se evropští novináři za někoho vehementně brát, je tu doopravdy dostatek arabských a jiných křesťanů, k nimž by měli pociťovat sounáležitost a jimž jde v současnosti opravdu o krk. Když už se jim tedy jaksi „ekluje“ – ač si to korektnisticky nikdy nepřiznají – zasazovat se o stejně spřízněné Židy. Pole působnosti je tedy dostatečné široké a není třeba býti hlásnou troubou teroristů.

Napsáno na základě reakce na článek „My a oni“, Respekt 32/2014.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama