Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Vina a mír

11.11.1918 v 11 hodin skončila příměřím Velká neboli první světová válka. Ta formálně odstartovala osmadvacátého července roku 1914. Osmnáctého ledna 1919 pak začala mírová konference v Paříži. Ta trvala rok a tři dny. Měla ukončit válku, nastolit mír na věčné časy. A taky pojmenovat viníky. Místo toho položila základy druhé světové války, či spíše druhého dějství Velké války.

Velká válka byla de facto prvou totální válkou v moderních dějinách. Do té doby si mocnosti zaválčily, ale při uzavírání míru zachovávaly alespoň minimální velkorysost (trochu z tohoto schématu vybočoval Napoleon). I míra vtažení civilního obyvatelstva byla neporovnatelná. Pařížská konference, spíše známá jako versailleská, ale zaujala postoj soudu. Na rozdíl třeba od Vídeňského kongresu. Tribunál vítězů odsoudil poražené. A tím sám sebe k další válce. Nad spíše racionálním anglosaským přístupem převládla francouzská pomstychtivost. Konferenci ovládlo evropské politikářství, jež si nakonec osedlalo i zdánlivě nejsilnějšího muže, jakéhosi deus ex machina konference, amerického presidenta Wilsona.

Jistě, pojmenovat to, co vedlo k válce a označit její viníky bylo nesmírně důležité. Jenže to by vyžadovalo nečernobílé vidění, a toho tehdy byl jen málokdo schopen. K tomu muselo přijít další kolo ještě daleko děsivější války, tu si ale snad nikdo nebyl schopen v té době představit. Stejně jako na přelomu třináctého a čtrnáctého roku to, co přijde za pár měsíců… A tak tribunál soudil a poněkud opomněl, že není soudem posledního dne.

Hlavním viníkem války bylo bezesporu Německo, jak zněl i verdikt. Zdaleka ale nebylo tak osamoceno. Rakouská válečnická parta, vedená hrabětem Stürgkhem, sehrála iniciační roli. Nezapomínejme, že císaři Vilému II. se zprvu do dobrodružství nikterak nechtělo. Nakonec ale přislíbil Rakousku, v jehož čele stál až příliš přestárlý monarcha František Josef, neomezenou podporu. To rozhýbalo další události. Zápalnou šňůru skutečně velkého konfliktu zapálil až německý nápad vést ofenzivu proti Francii přes neutrální Belgii. Garantem její neutrality bylo krom Německa a dalších i Anglie. Pro tu představovalo nevyprovokované napadení Belgie ono pomyslné překročení červené čáry. A taky bezprostřední ohrožení vlastní bezpečnosti.

Reklama

Ruský podíl také není úplně zanedbatelný. Rusko se rozhodlo použít maličké Srbsko jako své beranidlo do středu Evropy. To úzce souviselo s dlouhodobou strategií širé Rusi, jež měla jako známo vždy dosti nejasné hranice. A Berlín resp. východní část Německa byl součástí dlouhodobých ruských cílů. Rusko bralo tak válku jako další etapu svého tažení do Evropy, jemuž se systematicky věnovalo již od časů Petra Velikého. Jeho hospodářská, společenská a v posledku ani vojenská kondice však zdaleka nebyla na výši jeho cílů. To se prvně ukázalo již u Tannenbergu, kdy carská armáda díky neschopnosti, ale i malosti a řevnivosti nejvyšších velitelů propásla šanci táhnout na Berlín. Na další si muselo Rusko počkat nějakých třicet roků. Staré carské ambice pak naplnil někdo jiný, stejně to ale nevydrželo ani půlstoletí. Situace se za první války v romanovském impériu stále a stále zhoršovala, až se nakonec původně malé a do té doby tak trochu směšné sektě podařila revoluce. Rusko se stalo největším poraženým vítězem, byť zde hovořit o vítězství asi vůbec nejde.

Z opačné strany Evropy hleděla Francie, toužící po revanši, současně se ale obávající nesrovnatelně silnějšího Německa. Proto se spojila se svými někdejšími protivníky. Ruskem, jež jeho dřívější prusko-německý spojenec zapudil díky naduté hlouposti Viléma II. A hlavně se svým historickým soupeřem, s ním od počátku století pracně budovala deklarovaný entente cordiale, řečeno žargonem klasiků marxismu propojení dvou občas protichůdných imperialismů, což nemusí být nejsnadnější. Ale co maličké Srbsko, tvářící se jen jako oběť? Imperialisté nemusí být vždy a priori velcí.

U nás obvykle vládl kromě zastydlého protirakušáctví i obdiv k hrdému „slovanskému bratru“, malému, leč bojovnému Srbsku. Za Srbskem se však nenápadně vinula chapadla zlověstného velkého dubiska. Že prý veškeré napětí na Balkáně bylo vyvoláno starým mocnářstvím, jež se rozhodlo nepovolit Srbům přístav Drač. Maličko se přitom přehlédlo, že přístav Drač patřil a patří Albánii. Ta vznikla na podzim dvanáctého roku po prvé balkánské válce, po níž například Srbsko získalo Kosovo a Metohiju. (Vítězné balkánské státečky se pak se svou vrozenou mírumilovností servaly o vydobytou kost o rok později v druhé balkánské válce, ale to už je, jak se říká, jiná pohádka.) Albánie byla v roce následujícím garantována mocnostmi, krom jiných i Ruskem. Ale co na tom? Srbsku, jež bylo vždy vnitrozemským státem, by se přístup k moři hodil. A to zlé Rakousko mu nepřálo.

Hovořit o Srbsku coby mírumilovné zemi je poněkud komické. V minulém století stálo u zrodu dvou válek, první světové a pak i v poslední dekádě té vnitrojugoslávské. Vypálilo pomyslnou první ránu atentátem na následníka trůnu a jeho choť. V pozadí byl plukovník Apis a srbská organizace Černá ruka. Původně Dragutin Dmitrijevič neboli Včela vulgo plukovník Apis. Mladý, vysoce schopný důstojník generálního štábu zahájil svou kariéru vraždou srbského krále, posléze se stal profesorem na vojenské akademii. Hlavně ale byl srbským nacionalistou a teroristou. Šéfoval organizaci Černá ruka, jež stála za sarajevským atentátem. Kdyby premiér Pašič souhlasil s vydáním Dmitrijeviče a jeho dvou kolegů – kteří organizovali vraždu rakouského následnického páru na rakouském území – Rakousku, nejspíše by pro tu chvíli zamezil vypuknutí války.

Možná stojí za to i připomenout, že pokud by se Ferdinand d´Este, představitel mírové strany, stal skutečně císařem, dost možná by byl schopen zreformovat monarchii tak, že bychom dnes žili spokojeně ve fungujícím a respektovaném státě. Tvrdit něco podobného o dnešním Česku by bylo věru hodně odvážné. Schopnosti i vůli ke změně následovník měl. Asi by se proti Maďarům opřel o Chorvaty a Slovince, což velkosrbské plány velice křížilo. Nikdo samozřejmě nemůže odhadnout konstelace vnější i vnitřní, jež by nastaly, ale zde nejspíše se jedná o promarněnou mimořádnou šanci. Samozřejmě, historie nezná žádné kdyby.

Srbsko tedy musíme přiřadit k iniciátorům a tedy i viníkům Velké války. Mělo však to štěstí, že stálo na straně, která nakonec zvítězila. Po vítězné válce vytvořilo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, kam mimochodem bez skrupulí začlenilo i Černou Horu, za války suverénního státu a spojence Dohody. Z Království SHS se za pár let stala Jugoslávie (čti Velkosrbsko), které se poprvé rozpadlo v jedenačtyřicátém a podruhé chvíli po pádu berlínské zdi. Analogie s dalším dítkem mírové konference – spíše však konferencí o příměří – ve Versailles, Československem (svého času taky tak trochu Velkočeskem) není náhodná. U nás ty rozpady ale naštěstí nejsou doprovázeny masakry v balkánském stylu.

Svojskou roli při zapojování do Velké války předvedla Itálie, další poražený vítěz. Zprvu „pevná“ součást Trojspolku, tedy spojenec centrálních mocností. Prusku nakonec vděčila za své teritoriální zaokrouhlení na severu, čili na úkor Rakouska. Itálie zůstala ve čtrnáctém roce neutrálem a počala licitovat. Kdo dá více. A protože ve stavu totální války nikdo nepřemýšlí nad tím, jak své závazky bude plnit a zdali vůbec, tak se na obou stranách přihazovalo. Dohoda naslibovala víc a tak Itálie poněkud věrolomně napadla Rakousko. Ač by si to nikdy nepřiznala, patřila k těm „malým“ imperialistům, byť s velkýma očima. Vojensky na tom snad byla hůře než Srbsko, což nakonec prokázala i v druhém kole války. A pranic jí tehdy nepomohl ani maličký plešatý imperátor. Při dělení kořisti uspokojena nebyla, sliby povětšinou zůstaly v platonické podobě. Pro jejich naplnění by – s trochou nadsázky – byl potřeba snad ještě jeden Balkán. Itálie, dost podobně jako Rusko, vyšla z války ekonomicky i sociálně rozložena. Rudé revoluci tady předešla ta černá. Ač se to neposlouchá dobře, v prvních letech na tom země vydělala. Pak už ne.

Velká válka měla paradoxně jediného skutečného vítěze. Spojené státy. Ty však své vítězství absolutně nevyužily, možná právě naopak. I tak se staly rozhodující hospodářskou velmocí. Musely však být vtaženy ještě do jedné války, aby se staly i tou vojenskou. Všichni ostatní patří k těm poraženým. Rozeběhl se postupný rozklad britského impéria, nastartovaný nakonec již před válkou, doprovázený hospodářským úpadkem. Ještě markantnější to bylo u Francie, chvíli zdánlivě nejsilnější světové mocnosti, kde vše bylo doprovázeno ještě fatálním morálním rozkladem. Největším poraženým však byla Evropa jako taková. Druhdy vůdčí kontinent se počal pomalinku přesouvat na světovou periferii, civilizace belle époque byla definitivně v troskách. V průběhu Velké války též neuvěřitelně všude nabobtnal stát. A tenhle nenasytný bumbrlíček k nezměrné škodě všech již zůstal. Trvale při chuti, jako Otesánek.

Pařížská konference představovala prohranou šanci. Naději na trvalý mír, již na jednu stranu zlikvidovali politici, kteří slíbili svým národům obrovské zisky z reparací, na druhou stranu Francouzi, kteří ve snaze zašlapat nepřítele do země nakonec zašlapali sami sebe. Historickou šancí Evropy po pětačtyřicátém bylo, že o míru se tehdy rozhodovalo zpoza oceánu, bez zbytečných emocí. A tuto šanci již v té chvíli poněkud nesvéprávná Evropa vcelku využila. Alespoň její západní část. A aspoň na čas, dost možná.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama