Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Vlad Naražeč na Ukrajině

Jsme ve válce. Jen si to zatím moc nepřipouštíme. Vždy je ale užitečné znát své nepřátele. O Putinovi byla nedávno, ještě ale před válkou, zveřejněna zajímavá úvaha: Buď je pragmatickým stratégem, jenž – ač bezesporu totálně bezskrupulózní a amorální – žene věci na hranu, aby maximalizoval zisk, ale neriskuje. Anebo je to inkarnace sedmihradského vládce Vlada Naražeče, šílence, holdujícího narážení lidí na kůly, předobraz to hraběte Drákuly. Je to ten či onen? Na každý pád držel prst na spouštěči války a všichni ho s hrůzou pozorovali. Ale zmáčkl a už navěky zůstane v Naražečově kůži. A kdože to byl, ten Vlad?

Přesné datum narození Vlada III. Draculy, zvaného Naražeč, není známo, snad v roce 1431, jiné prameny hovoří o roce 1428. Jeho otec byl valašský kníže Vlad II. Narodil se do rodu Drăculești, s tímto rodem byla spřízněna také Alžběta Báthory. V roce 1436 se stává Vlad II. valašským králem, je ale ve spolupráci s Uhry nakonec vyhnán. Ačkoliv je Vlad II. křesťan, neváhá se spojit s Osmanskou říší a v roce 1438 napadá Uhry společně s Osmany. Ti si ale berou jako rukojmí jeho dva syny – Vlada III. (Draculu) a Radu. Právě v tomto období se nejspíš začal formovat jeho pokřivený charakter. Jako rukojmí byli několikrát týdně svědky poprav – pro výstrahu. Popravovalo se právě nabodnutím na kůl. Vlad III. byl sadista a v násilí se vyžíval. Popravu napíchnutím na kůl si oblíbil. Připisuje se mu okolo 100 000 obětí. Vzbouřil se pak i proti Osmanům, první proti němu vyslanou expedici porazil a dal všechny narazit na kůl. Proti další invazi se bránil zamořováním studní, nebožtíky nakaženými morem. Když Osmané dobyli hlavní město, bylo již prázdné. Přivítaly je akorát desítky tisíc jejich spolubojovníků nabodnutých na kůly. Jak přesně a kdy Dracula zemřel, není jasné. (Informace jsou převzaty z portálu g.cz)

Car, možná spíše chán vší Rusi Vladimír Putin prošel zajímavým vývojovým obloukem. Zpočátku se k Západu stavěl přátelsky, i domácí režim byl – na ruské poměry – vcelku přijatelný. Pak začalo přituhovat. Chán si podrobil kdysi všemocné oligarchy, ty vzpurné (Chodorkovskij, Berezevskij) „popravil“ pro výstrahu, někdy i doslova. Úsměvů směrem k Západu ubývalo, doma se přecházelo k nacionalismu, umírali nepohodlní novináři i další, jako vůdčí osobnost opozice Němcov. Volby se stávaly šaškárnou, soudy odečítaly mocným ze rtů jejich přání. A pak veřejně vyslovený Putinův názor, že prý konec Sovětského svazu byl geopolitickou katastrofou. Ale pro koho? Pro nás to byla chvíle vydýchnutí. Již jsme, zaplať Pánbůh, do sytosti využili. Zbavili jsme se ruských vojáků a přesunuli se (někdo říká vrátili) na civilizovaný Západ. I to ale přestává být jistotou.

Putinovo Rusko nejprve napadlo v roce 2008 Gruzii, když se její president Saakašvili pokusil – poněkud nešťastně – zmocnit odštěpenecké Jižní Osetie. Rudý medvěd poprvé vycenil zuby. Urovnalo se to poměrně rychle, Osetii si Rusové ponechali, to byl ale stav už před válkou. O šest let později přišla poprvé na řadu Ukrajina. O ni, či jak ji také nazývají o Malorusko, mají Rusové eminentní a trvalý zájem. V Kyjevě, v Kyjevské Rusi, leží prý základ jejich civilizace a kultury. Ten ale pramení ze Zlaté hordy, z Mongolů (řečených Tataři). A Ukrajina, země na kraji, se odjakživa potácela mezi Východem a Západem. Skutečná krize nepřišla už s oranžovou revolucí, ale až v roce 2014. Bývalý tuctový gangster ze sovětské éry, v té době již ukrajinský president, odmítl na nátlak z Moskvy dohodu s EU. A na Majdanu byl smeten. S postupujícími léty rostly i mocenské ambice Kremlu. Rusko nejprve vyvolalo (a po všech stránkách zajistilo) separatistická hnutí na východě Ukrajiny. S nepřiznanou ruskou vojenskou pomocí se tyto oblasti udržely jako „nezávislé“. A zlatý hřeb celé akce byla invaze na Krym, následné referendum a anexe Krymu Ruskem. Zde byl definitivně překročen Rubikon, Západ dle očekávání reagoval bezzubými sankcemi.

Během covidové pandemie, již Rusko vcelku očekávatelně naprosto nezvládlo, se ruský chán pečlivě izoloval od světa. To a ještě asi další faktory se na něm počaly silně projevovat. Dnes je odtržen od reality, o jeho duševním stavu lze spekulovat. Vzhledem k tomu, že se jedná o diktátora disponujícím největším jaderným arzenálem na světě, jsou to spekulace věru děsivé. Zcela bezdůvodně – nepočítáme-li možné vnitřní důvody – eskaloval napětí až k prasknutí. Jednal se západními špičkami, ujišťoval svět o neexistenci válečné hrozby, byl středem pozornosti. Leckomu, autora těchto řádek nevyjímaje, připadalo, že tím dosáhl svého, stal se důležitým světovým vůdcem, jemuž (ze strachu) všichni nadbíhají, udělal ze své chudé země opět rádoby supervelmoc. Bohužel se nemýlily západní tajné služby, které očekávaly útok. 24. února 2022 začala nová éra, svět se probudil do časů daleko nebezpečnějších, než byly za studené války. Ruské hordy vpadly ze tří stran na Ukrajinu. I z Bílé Rusi. (Mimochodem stejně jako Německo vpadlo v devětatřicátém do Polska i ze Slovenska, čímž mu dále zkomplikovalo tehdy obranu. Hitler aspoň inscenoval incident v Gliwitz, Rusko ani žádného Naujockse nepotřebovalo. O to je to vše děsivější.)

Západ běží stále jen za vozem. Když se na poslední chvíli pokoušel usmiřovat Putina, vyhýbaly se britské letecké dodávky Ukrajině německému prostoru. Když Biden a Johnson naléhali na odříznutí Ruska od systému SWIFT, některé evropské země v čele s Německem to zablokovaly. Nyní k tomu Evropa přikročila (SWIFT je bohužel pod její kontrolou), ale jen omezeně. Sankce vymýšlíme takové, aby nás nebolely. V konečném důsledku tedy víceméně bezzubé. Jen málokdo si uvědomuje, že tohle je teprve počátek. Chán vznesl nárok na celý postsovětský prostor. Jsme tedy na řadě i my, lhostejno zda za pět měsíců či pět let. Až budou ruské bomby devastovat naše města, bude pozdě na nějaké úvahy. Na ty už začíná být pozdě nyní. (Samozřejmě nám zbývá možnost se po česku pěkně podvolit a doufat, že to nějak přežijeme…)

Teď se rozhoduje o budoucnosti světa, zejména pak nás. Ukazuje se, jakým nesmyslem bylo rušení povinné vojenské služby, budování malých (a nedrahých) profesionálních armád. Tohle je třeba teď napravovat, uplatnit obrovský ekonomický potenciál Západu (ruská ekonomika je tak asi v rozsahu té italské) a Rusko prostě uzbrojit. Jako to svého času udělal jeden z amerických velikánů, Ronald Reagan. A současně minimalizovat obchodní vztahy. Dále pak reexportovat zpět desítky tisíc Rusů, co se usadili na Západě, zabavit či přinejmenším zablokovat ruský majetek. Bude nás to bolet, moc bolet. Ale přežijeme. Anebo… Vyvstává otazník nad smyslem Evropské unie, pokud se tohoto nezhostí. Ekonom Petr Zahradník v Interview Plus poznamenal: nelze si současně udržet svobodu, demokracii a plné hrnce, nota bene za levné peníze. Po churchillovsku dodejme: Mohli bychom si udržet levné plné hrnce, na chvíli a ztratit svobodu. Následně bychom přišli i o ty hrnce, ale to už by s námi nikdo nediskutoval. Vstáváme do hodně špatného počasí. Ustojíme to?

Obrovský obdiv patří Ukrajině. Blitzkrieg, se kterým chán, jeho generalita, zahraniční ministr Joachim von Lavrov a další počítali, se nekoná. Zelenskyj, na něhož bylo nahlíženo jako trochu na komedianta, vyrostl v skutečného leadera. Takový kontrast s tou partou ubožáků na Západě! Není od věci si připomenout, že ukrajinský partyzánský odpor proti sovětské moci vydržel v minulém století až do šedesátých let. Rusům se možná paradoxně podařilo vytvořit ukrajinský národ. Válku mohou vyhrát a dost možná ji i vyhrají, mír však nevyhrají. A naší povinností je pomáhat Ukrajincům, a zdaleka nejen obvazovým materiálem. Oni v téhle chvíli bojují za nás. My toho asi schopni nejsme. Aspoň tedy ne nyní.

V roce 1933 bylo možno Hitlera strašně snadno zastavit, kdyby Francouzi akceptovali Pilsudského návrh na policejní akci v Berlíně. V roce 1936 napochodovala wehrmacht do Porúří, vojáci neměli náboje a rozkaz zněl, v případě odporu se ihned stáhnout. Hitler by toto tehdy nepřežil, a asi nejen politicky. V roce 1938 byl v případě hrozby konfliktu připraven v německém generálním štábu plán převratu. Ještě blesková reakce v devětatřicátém by mohla věci snad vyřešit. Nic z toho nebylo využito, kolik a co to nakonec stálo, to dnes víme. V které fázi jsme dnes s Ruskem? 1936, 1938, 1939? A co to bude nakonec stát?

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama