Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Volby. A o čem?

Ještě se párkrát vyspíme (jak slibují maminky dětem před vánocemi) a už tu budou volby. A všechno pak bude lepší a radostnější. Jak slibují kandidáti. (Ovšem za dodržení jediné podmínky, a sice že budeme volit právě je, jejich partaj…) A co nám vlastně slibují do té radostné budoucnosti? A zajímá se o to vůbec někdo? A má to vůbec nějaký smysl, louskati programy?

V anketách se Češi (a asi nejen oni) prsí, že se rozhodují podle volebních programů. Je to samozřejmě nesmysl, rozhodování o zacílení volebního hlasu je směsicí emocionálních i racionálních argumentů, přičemž ty první mají navrch. Mimochodem, ani běžné ekonomické rozhodování se od tohoto až tak moc neliší. Studovat volební programy asi opravdu příliš smyslu nedává, tam se – jak se také říkávalo – slibují hory i s horáky. Zajímavější může býti jakési „naladění“ programů, určité akcenty. To bychom ale po občanech chtěli opravdu trochu moc. Historické, rodinné volební směřování u nás už téměř vymizelo, stejně jako historické strany. V tom ostatně nejsme sami, taková je tendence v celé Evropě. Důležitou roli tak hraje pocit, který ta která strana vzbuzuje.

Volby se bohužel stávají především marketingovou záležitostí. Asi tak jako prodej pracích prášků. A tedy je to v prvé řadě o penězích. Vytrácí se tak smysl voleb, kdy svobodní, ale též přemýšlející občané vybírají ty, kdo je budou reprezentovat. A také o nich rozhodovat. O nich, o jejich penězích, o jejich svobodách. Tedy o jejich životech. A zatímco je-li člověk sveden ke špatné koupi pracího prostředku, v krajním případě si i zničí prané prádlo. Při dlouhodobějším opakování takovéto chyby může snad dojít i k poškození pračky. To vše se dá přežít. Nechá-li se občan zmást při volebním aktu, poškozuje si život. Někdy i nevratně. A nejen sobě. Jako dokazují třeba volby v Německu na počátku třiatřicátého roku či v Československu zjara šestačtyřicátého. (Jen tak mimochodem, dopadly obdobně, rudí či hnědí získali něco málo přes čtyřicet procent. Stačilo to.)

Co je tedy předmětem českých voleb v říjnu tohoto roku? Na jedné straně se hraje o udržení vlády majitelem Agrofertu (či obmyšleným svěřenského fondu tento Agrofert momentálně ovládajícího, abychom byli korektními). Tedy o další agrofertizaci státu českého. Pro toho, kdo by byl neznalý a toužil se poučiti, jak tento majitel (zatím ještě nikoli úplně tohoto státu) k majetku a moci přišel, lze jen doporučit knihu Jaroslava Kmeny Boss Babiš. Nyní opět disponuje vysokými preferencemi a slušnou čákou na vítězství ve volbách. (Což ještě nutně nemusí předznamenávat schopnost sestavit vládu, jež pak získá i důvěru.) Při tom, jak jeho vláda i on očividně totálně selhali při řešení pandemie, jak selhávají v řízení státu, jeho financování, jak stát nesmyslně zadlužují a tak podobně, je to jistě překvapivé. Paměť běžného voliče (stejně jako máme běžné prací prášky, máme i běžné voliče) je asi tak čtrnáct dní. Shodují se odborníci. Vše starší se halí mlhou zapomnění.

Na straně druhé se logicky hraje o jeho porážku a nahrazení. Jenže tady se dostáváme k největší slabině české politiky. K absenci důvěryhodné a relevantní opozice, disponující navíc srozumitelným a přijatelným leaderem. Většinou si vystačí s programem anti-babiš, což sice jeho rozhodnuté oponenty potěší, nemá to ale ambici zviklat váhající. Opozice se naštěstí soustředila do dvou koalic, chybí ale nabídka jasného alternativního programu resp. programů. V heslech, víc většina populace není ani schopna vnímat. Absentuje i přesvědčivý leader. Oba dva stávající jsou jistě slušní, inteligentní lidé, jež je radost míti za sousedy či s nimi debatovat o seriózních otázkách. Nakonec se od sebe přes veškerou snahu až tak moc neliší. Což může být i sympatické. Na kýžený leadership to ale jaksi nestačí… Nejsilnější stránkou stávajícího premiéra je slabá opozice. Stejně jako nejsilnější stránkou momentálního presidenta je slabá vláda.

Co je ale tím, co by mělo dráždit opozici (stejně jako to trápí dnes a denně občany)? Za prvé je to nefunkční státní správa. Tedy nefungující stát. Dnes stát zaměstnává cca 480 tisíc lidí, z toho zhruba 350 tisíc úředníků. Od roku 2013 stoupl počet státních zaměstnanců asi o 190 tisíc. Maligně bobtnající státní správa se k této zemi (tedy k svému hostiteli) chová opravdu jako rakovinný nádor. Markantně se to projevilo právě při oné pandemii. Kdyby tehdy náš stát opisoval od svých schopnějších sousedů, v zásadě by to stačilo. Jak Německo, tak Rakousko postavilo výši náhrady na základě obratu z daného měsíce minulého roku. Německo ve výší 75%, Rakousko pak 80%. Jednoduše ověřitelné, hlavně ale rychle vyplácené. (Důležitost cash-flow je pro státního zaměstnance mimo dosah jeho chápaní.) Místo toho stát nabídl desítky programů, vzájemně se překrývajících a vylučujících, neuvěřitelně dlouhé zpracování žádostí a promptní kontroly z berňáku pro obšťastněné. Řadu úletů v podobě nejrůznějších opatření snad můžeme státu odpustit, dosud se s ničím podobným nesetkal.

Je zde řada dalších témat, pro tento stát fatálních. Otázky jako důchodová reforma, totální neschopnost státu zadávat veřejné zakázky (a tedy udržovat infrastrukturu), nedůvěryhodná (a nevypočitatelná) justice a orgány s ní spojené. Zahlcení státu právními předpisy (a tedy odumírání právního států či jeho reliktu), o tom velice přesvědčivě referoval již bývalý předseda Nejvyššího správního soudu (a asi nejdůvěryhodnější osobnost české justice). Korupce a klientelismus, které paradoxně nejvíce rostou, čím více se s nimi bojuje. A které prostupují tuto společnost jako rakovina. A co postavení a záměry Česka v Evropské unii, zjevně nyní směřující kamsi mimo? Reakce na poněkud pološílené green dealy Evropské komise? Témat dosti, a to tak že více než vážných. Jen chybí, kdo by se jich pořádně zhostil. A tak je tu rozhodujícím hráčem marketing a primitivní ovlivňování voličů vykřikováním jednoduchých (a povýtce zavádějících) hesel. Co tak může býti výsledkem voleb, lze si jen s hrůzou představovat.

Velice zajímavý komentář s vysokou vypovídací schopností o volbách měl Petr Honzejk v pořadu Názory a argumenty z 25.9.21. Věnoval se debatě z Ústeckého kraje, tedy střetu Babiše a Bartoše. Bartoš Babiše jednoznačně argumentačně převyšoval. To ale neznamená nic. V debatách nerozhoduje obsah, ale celkový dojem. Babiš sice vršil nesouvisející data na hromadu, podoben kuka vozu vysypávajícím odpad na skládku, neukončoval československé věty, atd. Kroutil očima, obličejem, prostě když Babiš mluví, vypadá to, jakoby říkal něco podstatného. Byť nikdo nerozluští, co to vlastně je. Jeho voličům to stačí. Ivan Bartoš sice argumentuje, jeho projev je ale plochý. O přesvědčivosti nerozhoduje obsah řečeného, ale jak to celkově působí. Z debaty si člověk pamatuje spíše Babišovy polohysterické výkřiky, než Bartošovy argumenty. Babiš je neustále v útoku, opakuje stejné nesmysly. Ty ale znějí stále dokola, druhá strana se pořád brání. Jenže defenzivou nikdo ještě volby nevyhrál, dodává Honzejk. A nepochybujme, že má pravdu.

Jedno je ale jisté. Stát, který tu budeme mít po říjnových volbách, bude takový, jaký jsme si jej namalovali. Byť se z něj možná bude dělat trochu šoufl. Neschopnost vygenerovat kvalitní politickou garnituru je naše setrvalá vlastnost. Pamatuje ještě císaře pána. A o to hůř, že se počínají bortit politické struktury v dosud stabilních evropských státech. Tento proces nás může posléze dostat do pozice nahého v trní. Lze si představit lepší konce.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama