Svatý Václav je patronem české země. V tomto úřadě je již více než tisíc let. Jeho duchovní intronizaci završil císař Karel IV. Nakonec ji převzal všechen lid, lhostejno zda věřící či bez vyznání. Poslanci, ale i vláda, mají svůj úřad čtyřletý. Těžko tedy mohou hledět na věci sub specie aeternitas, většinou si chtějí užít každý den ve funkci. A každé volby pro mnohé z nich mohou znamenat a znamenají existenční ohrožení. Jen málokdo z nich je schopen připustit, že veškerá sláva politická je jen polní tráva historická.
Volby jsou svátkem demokracie, říká se s oblibou. Jenže tento svátek předznamenává celkem stabilně i velká nervozita všech. To umocňuje i fakt, že zejména v poslední době jsou volby běžně označovány jako přelomové či dokonce osudové. Někdy je tomu i tak skutečně. A je pak velice zarážející uvědomit si, na jak tenkém vlásku visí existence člověčí. Vezměme třeba dvoje volby, v třiatřicátém v Německu či v šestačtyřicátém v Československu, přesněji v Česku. Rudohnědá strana zde získala vždy nějakých čtyřicet procent hlasů, v řadě případů dost možná i od jinak slušných lidí. Výsledkem bylo nastolení totalitního režimu na dlouhá léta, v případě prvém i jako bonus světová válka.
U voleb obecně je třeba povšimnout si jednoho atributu, a to sice onoho tak vzývaného všeobecného a rovného volebního práva. Není to nic až tak historického, anglickou či americkou demokracii v osmnáctém či devatenáctém století tento parametr nezatěžoval, ať již formálně či fakticky. Aniž by to progresivitě a úspěšnosti těchto režimů v tehdejším světovém kontextu cokoli ubíralo, stejně jako ve vytváření příznivého klimatu pro občany. Rovnost a všeobecnost voleb je spíše až fenoménem století dvacátého. A leckoho může napadnouti, byl-li to ten nejchytřejší nápad demokracie coby systému.
Rakousko (nikoli ovšem Uhersko) zavedlo všeobecné a rovné hlasovací právo v roce 1907, kdy se dle něj též poprvé i volilo. Málo se ale připomíná, že z něj byli vyňati lidé v pastouškách. Takových bylo ovšem tehdy relativně nemnoho, a též to bylo společensky silně dehonestující. Pokud bychom hledali analogii k této skupině dnes, asi bychom ji našli v lidech setrvávajících v závislosti na sociálních dávkách. (Nezaměňovat s podporou v nezaměstnanosti!) Těch je ovšemže dnes daleko více, nezřídka se to i v rodinách „dědí“. Volební právo se postupně dále rozšiřuje, například na lidi ve výkonu vězeňského trestu (proč?). Tady byla v Evropské unii jediná výjimka, a sice Velká Británie. Ze známých důvodů tato výjimka ale již padla… Též se snižuje věková hranice, v současnosti převážně na stáří od osmnácti let, kontinentem probleskují ale již voliči i šestnáctiletí. Jistě, stáří nepředstavuje patent na rozum, jistá životní zkušenost ale také nemusí býti k zahození. Také bychom ovšem mohli vztáhnout věkový census pro účast na volbách k získání elementární gramotnosti, tedy někam do druhé třídy obecné. Lze si ale jistě pak představit pokrokové aktivisty, halasící proti tomu, aby volební právo mělo býti podmiňováno schopností číst a psát…
Specifické rozšíření volebního práva reprezentovalo oprávnění žen volit. Tedy oprávnění poloviny populace, nezřídka i té rozumnější. Proti něčemu takovému nemůže ani nejzavilejší staromilec cokoli namítat. To se objevilo prakticky povětšinou až po první světové válce (u nás byl jeho hlasatelem např. TGM), v takové Francii ale až od pětačtyřicátého roku, ve Švýcarech dokonce teprve v letech šedesátých. Hlavně je ale třeba zdůraznit, že všechna tato fakta i úvahy se týkají západní civilizace. Takové volby v zemích třetího světa jsou obvykle velice specifickou záležitostí, byly sem implantovány zvenčí. Stejně jako se tu demokratické praktiky zvrhávají v jakýsi cargo-kult. (Jak trefně poznamenal Jan Klíma ve své Historii Afriky, volby zde vyhrává vláda.)
A jak se proměnily postupně volby, když se staly majetkem nejširších vrstev? Politické strany či uskupení původně hájily zájmy sociálních, případně etnických skupin. Existovala i rodinná tradice, jak volit. To je dnes povýtce passé. Volby vykazují dva charakteristické rysy. Marketing a vztek. Zdánlivě sobě vzdálené, přesto však důmyslně propojované. Obé známe důvěrně z domácích luhů. Projekt agenta Bureše, byl naprosto ryzí marketingovou záležitostí, jakýmikoli politickými vizemi zhola nezatíženou. Tu se s úspěchem obrátil na pravicově orientované voliče, o pár let později s lehkostí jen sobě vlastní zmocnil se těch levicových, spíše však deprivovaných. Jaké bude třetí, presidentské kolo? Vztek byl motivací podporující protiburešovská uskupení v posledních volbách. Jeho naopak masivně podpořil před osmi lety. Třeba říci, ani v jednom z těchto případů se nejednalo o vztek neoprávněný.
Volby, do nichž výrazně vstoupil marketing, představovalo presidentské klání v Americe v roce 1960. (Teď pomiňme možné podvody, jimiž se nakonec dostal k moci JFK.) Duel Nixona s Kennedym byl poprvé krom rozhlasu přenášen i televizí. Symptomatické bylo, že ti, co sledovali debatu v rádiu, jednoznačně označili za vítěze Nixona, ti televizní pak Kennedyho. Strniště na Nixonově tváři, jeho zpocené čelo (volební týmy sváděli úpornou bitvu o teplotu ve studiu!), nakonec rozhodlo. V rádiu, kde nic podobného nebylo patrným, hrály naopak roli argumenty. Dnes jde již jen o jakousi specifickou show. Fakticky rozhoduje – trochu podobně jako v krasobruslení – celkový dojem. Pozornost publika klouže po headlinech, do detailů nezabrousí. Máme-li věřit odborníkům, faktická paměť, pokud se gros voličstva týká, sahá do hloubi asi tak čtrnácti dnů. Cíleně zaměřená kampaň může rozhodnout či podstatně ovlivnit volby, byť by s realitou ani zdaleka nekorespondovala. Viz zemanovské strašení „německou hrozbou“ či burešovská fabulace pirátských úmyslů. Realitou jsou volební výsledky, jakže se k nim dospělo, mizí v bažinách zapomnění.
Pro současnou západní demokracii plynou dvě hlavní existenční ohrožení. Krátký volební cyklus neumožňuje strategické plánování, pustí-li se někdo do dlouhodobějších záměrů, shoří na tom, že v rámci svého volebního období zažije logické počáteční trable každého takového úmyslu. Výsledků se již politicky nedožije. Ty ani nenastanou, vždyť kdo by pokračoval v takových sebevražedných misích? Jenže bez dlouhodobějších vizí se život mění jen v přežívání. Druhé ohrožení plyne právě z onoho systému rovnosti hlasů, kdy političtí stratégové musejí brát zřetel na známou Gaussovu křivku. Oněch zhruba dvacet procent přemýšlivých voličů představuje zanedbatelný elektorát. A právě tyto faktory reprezentují hlavní handicap dnešního Západu, zejména pak Evropy, v konfrontaci s konkurenčními civilizačními okruhy. Jaké představuje především Čína, v mnohem méně vypjaté formě i úspěšné asijské státy. Na straně druhé pak svět Ruska, islámu a rozvojový svět jako takový, v neposlední řadě africké země. V zápolení s migračními tlaky dnešní Evropa naprosto selhává.
Jak z toho ven? Omezit volební právo, momentálně věc nepředstavitelná, určitou možnost však představovat může. Například opětovným vyloučením oněch „lidí z pastoušek“. Či obecně lidí závislých na státním rozpočtu, to by byl ale velký zásah. Také by šlo zvážiti udělení volebního práva všem, kdy by ovšem toto právo konzumovali rodiče až do té chvíle, dokud by své dítě živili. V kombinaci s onou „pastouškovskou výlukou“ by to znamenalo, že volebním právem by disponovali ti, kdo se o sebe resp. své děti dovedou postarat. Známý konzervativní komentátor a myslitel Roman Joch zase navrhuje, aby volební právo bylo vyhrazeno mužům, ochotným bránit svou zemi (tedy podlehnout branné povinnosti) a ženám ochotným mít dítě. I to má svou hlubokou logiku. Navíc to navazuje na filosofa a biologa Stanislava Komárka, jenž se ve své knize Evropa na rozcestí (či scestí) pozastavuje nad tím, jakouže šanci přežít má organismus, který není ochoten se ani bránit ani reprodukovat.
Evropa začíná beznadějně zaostávat. Projevuje se to ve sféře ekonomické, inovační i mocenské. Ideologicky založené green deals na tom pranic nezmění, naopak. Extenzí volebního práva ani další ideologizací cesta ven nevede. A jako k vzteku, konkurenci se daří. I naší neschopností. Svatému Václavu voleb netřeba. On má svůj úřad jistý. Naštěstí pro nás pro všechny, jakož i pro budoucí. Dovedeme si představit, jak by mohl dopadnout ve volbách?