Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Vrchnost a její cyklisté

Všichni jsme si rovni. Hlásají ústavy většiny zemí, deklarace lidských práv a podobné legrácky. Není tomu tak. Nejsme a ani nemůžeme být všichni stejně chytří, bohatí, šikovní, úspěšní, vlivní a tak dále. Mělo by se ale se všemi nakládat stejně. Alespoň přibližně. Pokud tomu tak je, jedná se v zásadě o civilizovaný, demokratický stát. Pakliže ovšem stát nahlíží na občana jako na jakéhosi nesvéprávného nevolníka a uplatňuje nad ním svévolně svou superioritu, jedná se ovšem o stát vrchnostenský. A kdeže se na této stupnici nalézá Česko?

Česká historie se v uplynulém století pohybovala v jakýchsi dvacetiletkách. Necelých čtyři sta let předtím jsme byli vcelku spokojenou součástí habsburské monarchie, kde jsme absolvovali jak národní úpadek, tak i nebývalý rozvoj v století devatenáctém. Z národa, jemuž chyběla elita, intelektuální i ekonomická, se stal svébytný lid, který měl své university, průmyslníky, velké sedláky i politickou garnituru. (Mimochodem, ti posledně jmenovaní byli až na výjimky vždy ti nejslabší, nezřídka ostudní. To nám vydrželo podnes.) Obecně to ale byl obrovský úspěch, probojovat se ze skoro nicoty mezi moderní národy. Pravda, také to byla nejspíše až do nynějška naše poslední skutečná a neoddiskutovatelná success story.

V osmnáctém roce jsme spadli do samostatnosti. A od té doby kroužíme v oněch dvacetiletých cyklech. Někdy byly i kratší, jako v případě protektorátu. Zaplať pánbůh. Krátká byla i etapa mezi jednou a druhou totalitou, ona parodie na demokracii mezi pěta- až osmačtyřicátým. Nakonec ani první republika nebyla standardní liberální demokracií, pokud ji tedy srovnáváme se západní Evropou. Stále to byl ale stát velice svobodný a slušný, který ve svém okolí ostudu nedělal. Už tehdy to ale byla země beznadějně zamořená korupcí a klientelismem. Britští ambasadoři přirovnávali naši realitu k té jihoamerické, jak třeba dosvědčuje Antonín Klimek ve svých Bojích o Hrad. Co přišlo poté, bylo ale nesrovnatelně úděsnější, a to po všech stránkách. S onou proklamovanou rovností to nebyla žádná velká sláva za Rakouska ani za první republiky, pak už to ale byla jenom katastrofa.

Nyní máme za sebou čtvrtstoletí svobody i vlády jednoho režimu, což je na naše poměry mimořádný úspěch a tak už můžeme pomalu hodnotit. Jak vyplývá z anket veřejného mínění, právě nadšeni z naší stávající situace nejsme. Lidi, hořekující, že předchozí systém byl lepší, nemusíme pravda brát až tak směrodatně. On byl v zásadě jednoduchý a – samozřejmě zdánlivě – vehementně přizvukoval českému rovnostářství. Rovnostářský byl v nouzi, a to ještě vyjma samozvané elity. Pomiňme pro tuto chvíli jeho vyloženě zločinnou podstatu. Samozřejmě se zde naskýtají otázky, jaký že je to tu podíl obyvatelstva, které považuje za podstatný faktor svého života svobodu. A také lidí, kteří před jistotou zaručeného podprůměru preferují volný ring, jenž dává šanci výrazně uspět, ale i zkrachovat…

Reklama

Dělat stát nám prostě nikdy moc nešlo. V devadesátých létech jsme naráželi na nejrůznější excesy, od kleptoprivatizace po totálně nevypočitatelnou justici. Leccos se mezitím usadilo, ale taková justice, v civilizovaných zemích základ právního státu resp. státu vůbec, tu je stále ještě až neuvěřitelně nevyrovnaná. Tomu odpovídají i verdikty. Tak soud nejvyšší posunul hranice poslanecké indemnity s trochou nadsázky až do krytí těžké kriminality, soud ústavní to vrátil do civilizované dimenze. Jeden soud potvrdí justiční mafii, soud odvolací z nich učiní zpět beránky. Až to doputuje opět k soudu ústavnímu. Některé verdikty člověka vyděsí, neboť si – parafrázujeme-li klasický bonmot – nikdo nemůže býti si jist hrdlem ni statkem nejen když zasedá parlament (na to jsme vcelku zvyklí), ale ani když zasedne soud. V prvních popřevratových letech se dalo leccos odkazovat na neusazenou dobu, turbulence vývoje a tak podobně, po čtvrtstoletí by se už dalo očekávat vyčištění kalných vod. A ústavní či nejvyšší správní soud může býti vždy jenom jeden, ač bychom je potřebovali snad na každém okrese.

Svérázným zjevem je pak české úřednictvo (míněno v širším slova smyslu). Staromilec by zaláteřil, že poslední kvalitní byrokracie tu byla kdysi za Rakouska. Vzdor všem ironickým opilcům à la Hašek asi ano. Již první republika ji počala díky všudypřítomnému partajničení zdatně nahlodávat. Za bolševika se stala jednou z převodových pák strany. Po VLSR státní byrokracii na chvilinku zatrnulo, velice rychle však zase otrnulo. A jala se spoluvytvářet vrchnostenský stát, v němž vcelku logicky zahrnula sebe samu do vrchnosti. Vydrželo jí to – vzdor jistým dílčím vítězstvím – dodnes. Symptomatické je, že máme byrokracii nejen ne moc kvalitní, ale i strašně nesebevědomou. Což spolu ovšem hluboce souvisí.

Běžné západní státy fungují v míře nemalé díky kvalitní byrokracii. Takový Belgičan nepostřehne, že už rok nemá standardní vládu, protože vše běží tak jak má. Oproti tomu v Česku půl roku před volbami přestávala ministerská byrokracie úřadovat a jala se přemítati o alternativách budoucna. Po volbách se pak půl roku i déle usazovaly nové poměry a nastupovaly hladové krky, jež se chápaly koryt. Snad od toho nový zákon odpomůže, to by k tomu ale musela být ona příslovečná politická vůle. Pokud by někdo chtěl srovnání mezi státní správou civilizované země a Česka, jako ilustrace mohou posloužit stavební úřady. U nás má úřad na vyřízení žádosti měsíc, věc se však vleče nezřídka skoro rok (zejména v hlavním městě). Žadatel si obíhá všechna žádaná stanoviska, nezřídka jej dokonce úřad vyzve, aby cosi doložil z archivu. Což je součástí stavebního úřadu. Ten si takto z žadatele udělá jakéhosi svého poslíčka. V takové Anglii má sice úřad na vyřízení dva roky, v naprosté většině je vše hotovo do tří měsíců. Tamního úředníka prostě nenapadne, že by věc měl natahovat déle, než je nezbytně třeba. S tím, že úřad si navíc veškerá potřebná stanoviska (hasiči, hygiena, etc.) zajišťuje ve své režii. A i tak se liší vrchnostenský a civilizovaný stát. A tak se i od sebe odlišují vrchnostenský úředník a ten, jenž si – pro nás s nepochopitelnou hrdostí – říká „public servant“.

Pokud by někdo toužil po praktických vrchnostenských ukázkách, stačí se vrátit ke komentáři Karla Sedláčka Střet s panem Horlivým, jenž zazněl v Názorech a argumentech na ČRo Plus před týdnem. V Pardubicích jeden pán tak spěchal na oběd, že přešel na červenou. Toho si všiml policista v civilu, představil se a vyzval ho, aby setrval na místě do příjezdu hlídky, která věc prošetří. Zadržený naopak navrhl, že na hlídku počká v blízké restauraci. Po strkanici srazil policista muže na zem, klekl naň a zkroutil ruku za zády. Kolega zadrženého natočil incident na mobil. Policie zákrok přešetřila a zjistila, že v jednání policisty nedošlo k pochybení. V Plzni zas do jednoho auta narazilo druhé. Řidič odtlačil vůz k chodníku, aby neblokoval provoz na ulici a v autě druhého účastníka dopravní nehody sepisoval protokol o události pro pojišťovnu. V tom zjistil, že mu vůz odváží odtahová služba. Vyběhl za ní, snažil se ji zastavit, marně. Tak si pro nepojízdné auto zašel na záchytné parkoviště, kde mu přítomný policista udělil pokutu za špatné parkování. Přesto, že na magistrátu měl příslušný úředník měl dost rozumu na to, aby případ shodil ze stolu, vymáhá po něm městská instituce soudně náklady za odtah vozidla. Městská policie se za horlivého strážníka postavila.

Oproti tomu v americkém Dallasu černošská omladina vyváděla u jednoho bazénu tak, že občané zavolali policii. Přitom bílý policista při zákroku povalil na zem černošku a klečel na ní. Černí aktivisté hned svolali shromáždění a provolávali hesla jako „Barva mé kůže není zločinem“ a „Nedupejte na naše děti“. O tom, proč museli policisté zasahovat, nepadlo ovšem ani slovo. Policista po 10 letech ve službě pak raději od policie odešel. To je samozřejmě extrém z druhé strany. Nutno však dodat, že v české kotlině k žádným protestům proti policejní zvůli nedošlo. Stojí za to se podívat i jak velice různě naše úřady řeší jedny a ty samé prohřešky. Verdikt nezřídka závisí od „kategorizace“ hříšníka. Ne že by nám chyběli černošští aktivisté, to určitě ne. Ale sebevědomí a občanská kontrola moci určitě. A to jsme na tom oproti trochu východnějším krajům ještě „milionově“. Zatím.

Dalším ilustrativním příkladem jsou ony nyní tak vzývané eurofondy. Věta „na dotaci není právní nárok“ byla a dosud snad je nejoblíbenější sentencí úředníků zprostředkujících či řídících orgánů. Ač smysl tohoto tvrzení spočívá v tom, že se nelze právně domáhati přidělení dotace, dotyční byrokraté to chápou velice extenzivně tak, žadatel má jediné právo – býti zticha. Úřad pak má ze zákona pravdu. A tak byly čile orgánem udíleny sankce za věci, jež předtím stejný orgán odsouhlasil, případně tyto sankce byly naprosto nepřiměřené prohřešku. Až Nejvyšší správní soud vrátil celou oblast do sféry veřejného práva a obecně bere v ochranu žadatele proti úřední zvůli. A dnes máme již i situaci, kdy vysoká škola žaluje v této věci ministerstvo školství či audit ministerstva financí činí zodpovědnými ony zprostředkující či řídící orgány a nikoli žadatele. Zaplať pánbůh. Jsou to ale první vlaštovky. A ty jak známo jara nečiní. Samostatnou kapitolou je pak naprosto nepřehledná a neustále se měnící změť právních předpisů, v níž se při nejlepší vůli nelze orientovat. Což dohnalo předsedu Nejvyššího správního soudu, jednoho z nejrespektovanějších právníků země, aby označil Česko za právní skanzen Evropy. Nikoho to samozřejmě až tak nerozrušilo.

O Češích se za Rakouska tradovalo jedno nepříznivé až snad nepřátelské přirovnání. Prý jsme jako cyklisté. Směrem nahoru se hrbíme, dolů šlapeme. Jak se říká, na každém šprochu pravdy trochu. Chováme se takto dosti často dodnes. Ale budeme-li chtít nahradit náš vrchnostenský stát něčím civilizovanějším, budeme muset v první řadě v sobě potlačit právě onu „cyklistickou“ mentalitu. Nahoru, ale i dolů.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama