Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Vytěsněné vzpomínky včerejška a marasmus dneška

Uplynulo pětačtyřicet let, co okupanty nahradili uvědomělí tuzemští soudruzi, kteří velkému chánovi dokázali, že jsou schopni udržovat v jeho a nakonec i svém zájmu pořádek vlastními silami a vlastní brutalitou. Národem svého času milované „elity“ tomu nejen přihlížely, ale snaživě se i připojily.

V osmašedesátém bylo vše jasné. Přišli zlí Rusové a rozkopali nám naše demokratické hračky. Národ se na oplátku nebývale sjednotil za svými zbožňovanými vůdci a dočkal se obdivu celého světa. Jenže jako obvykle se zabýváme detailně následky a příčiny přehlížíme jak žitný lán. Dokladem absence kontrarevoluce byl přeci naprosto neřízený, nekoordinovaný a hlavně nepromyšlený spád děje mezi březnem a srpnem. Který intervenci prostě vyvolat musel. Kádár to Dubčekovi řekl bez obalu ještě před vpádem: Vy snad opravdu nevíte, s kým máte tu čest? Každý aspoň trochu sofistikovaný kontrarevolucionář by své kroky vážil promyšleněji. Lidu naivitu vyčítat asi nelze. U jeho vůdců, tetelících se blahem ve světlech reflektorů a pasivně doufajících, že to snad nějak dopadne, šlo ale o totální selhání, někdo by řeklo skoro zločin.

O osmašedesátém se toho napsalo o něco více než dost. Fakticky se jednalo o mocenské střídání stráží, které se ale následně aktérům vymklo z ruky. Ti neměli dost síly a vůle zarazit spontánně se vyvíjející děj, neměli ale ani chuť se od něj distancovat. Rádoby leadeři se ocitli v trapném vleku událostí. Na jednu stranu kynuli s úsměvem jásajícím davům, na druhou se pokoušeli konejšit čím dál nervosnějšího velkého bratra. Oběma stranám říkali a slibovali to, co ta která chtěla slyšet. Jenže obé bylo v zásadním rozporu. Nikdo dnes netuší, jak si představovali, že to může dopadnout. Asi tak nějak, že. Invaze toto dilema vyřešila po svém. Vojska, jež už notnou dobu nebylo možné přehlédnout v sousedních příhraničích, ale které československé vedení okázale ignorovalo, obsadila během pár hodin republiku. Hvězdy osmašedesátého čekaly až na čestné výjimky jako ovce, až si pro ně přijdou.

Moskevské rozhovory byly zprvu, po velice krátkou dobu, šancí něco uhrát. To když se rozsypala dělnicko-rolnická vláda jako domeček z karet a Rusové po určitý čas netušili, jak dál. Jenže to by se musel roztřesený Dubček vzpamatovat. Ten ale nebyl v té chvíli mocen ničeho. Mezitím z Prahy už přilétla recipročně na bratrskou pomoc delegace pod vedením dvojky Svoboda – Husák. V té chvíli ještě v tomto pořadí. President, omylem milovaný stařík, jak jej trefně nazývá Josef Frolík, vytáhl páníčkovi devótně trn z paty. Do československé historie takto temně zasáhl přinejmenším podruhé, v paměti je jeho role v únoru osmačtyřicátého. Ale i během tzv. malého února na podzim v sedmačtyřicátém. A vedle něj komunistickými kriminály zocelený bolševik, původním povoláním kavárenský povaleč (jak svého času smrtelně vážně tvrdila rudá historiografie). Gusta ucítil svou šanci. A nepustil.

Reklama

Jedinou pozitivní postavou moskevského diktátu je tak František Kriegel, jenž jako jediný v sobě našel sílu alespoň nepodepsat. Jeho úloha v dějinách je ale notně rozporná. Stejně jako generál Pavel, který trpně nečekal, až ho seberou a přešel do ilegality, i Kriegel byl interbrigadista. Což v rozporu se zavedenou legendou nemusí být nutně úplně pozitivní klasifikací. Ne každý byl či je fanouškem španělských republikánů, ti toho s demokraty opravdu moc společného neměli. A vzpomeňme jen na zásadní roli interbrigadistů při ostudné vzpouře v Cholmondeley Parku. Stejně jako další osmašedesátnický idol, Smrkovský, patřili v osmačtyřicátém roce všichni tři k velitelům milicí, české obdoby SA. Kriegel i Smrkovský projevili své hluboké demokratické cítění již před vpádem, když se o slovo hlásil KAN a znovu se zakládající sociální demokracie. Něco podobného pro ně jako kované bolševiky nepřipadalo vůbec do úvahy a podle toho i konali. Smrkovský si navíc nemůže odpárat to, že v čase pražského povstání hýbal nebem i zemí, aby Prahu neosvobodil Patton.

Svým způsobem daleko důležitějším datem pro české dějiny, než 21. srpen roku osmašedesátého, je ten samý den o rok později. Tehdy, celkem očekávaně, došlo k protestům a srocování obyvatelstva. Režim, který se v mezičase opět stabilizoval v bolševických kolejích, toho využil či spíše zneužil k vyprovokování střetů, jež pak brutálně potlačil. Nasadil znormalizované složky policejní, vojenské, ale také milicionářské. Na vrub těch posledně jmenovaných jde nejspíš řada nikdy nevyšetřených vražd. Potlačením nepokojů složil nově etablovaný režim maturitu před Rusy, kteří s ním poté nadále počítali jako s řádným vazalem. Se všemi povinnostmi i výhodami z tohoto statutu plynoucími.

Normalizační režim ale vykázal i náležitou legislativní flexibilitu, kdy formou zákonného opatření promptně přijal pendrekový zákon. Ten krom dalších vymožeností prodloužil zadržovací vazbu na tři neděle, což obratem dopadlo na kvanta zadržovaných. Ti jako bonus dostávali navíc pravidelné mlácení. Tím zase skládali maturitu před režimem příslušníci bezpečnostních složek. Zákon pak obsahoval řadu dalších možností šikany nepohodlných. Co bylo ale nejdůležitější, zákonné opatření – krom toho, že bylo přijato způsobem zhola protiústavním – podepsaly tři hlavní idoly osmašedesátého (s výjimkou Smrkovského), jejichž jména ještě pár hodin před tím vzývali naivní demonstranti.

Svoboda, snad nejhorší z té trojky. Legionář, za druhé války velitel východního vojska (tím se ale stal definitivně až na Dukle, po generálu Janu Kratochvílovi, mimochodem také ruském legionáři, vyslaném do Ruska londýnskou vládou, který se ale postavil proti připravovaným jatkám a byl promptně odvolán). Od počátku čtyřicátých let vždy loajální Moskvě, navenek ale považovaný za čestného generála. Nic nebylo vzdálenějšího pravdě. Od války tajný komunista, od osmačtyřicátého veřejný. Pečlivě naslouchající hlasu svého pána, ač tolik verst vzdáleného. Černík, nejspíš nejodpornější z těch tří. Komunistický funkcionář z Ostravska, po srpnu se neštítící i těch nejhnusnějších veřejných projevů, kydajících hnůj ve skutečnosti i na vlastní hlavu. Stejně mu to nakonec nepomohlo. Dubček, asi ten nejubožejší. Věrný milovník Moskvy, nechápající, co mu to provedli. Navenek sympatický chlapík, totálně ale neschopný své pozice. Husák, který v té době už měl řízení plně ve svých rukou, v pendrekovém zákoně navenek nefiguroval a jen se chechtal pod fousy, až se za exmuklovské břicho popadal.

Tohle bylo to zásadní plivnutí lidem „do ksichtu“, které odstartovalo naplno na více než dvacet let normalizaci a podobně jako druhá republika devastovalo duši národa. A snad právě proto byly tyto vzpomínky – na rozdíl od osmašedesátého – jaksi vytěsněny z kolektivní paměti. Krásně to popisuje i vysvětluje starší televizní dokument (z roku 1999) Začátek konce Vladimíra Kučery a Petra Jančárka. A snad jen díky tomuto vytěsnění, jež mohlo míti krátkodobě hygienickou funkci, ale z dlouhodobého hlediska představuje další třináctou komnatu, jejíž otevření na nás dosud čeká, se mohl do nejvyšší hry vrátit na konci devětaosmdesátého Alexandr Dubček. A co chybělo, aby z něj nebyl president. Přesně tak se vrátil v pětačtyřicátém do náruče milujícího národa Edvard Beneš, který (a jeho zahraniční politika) zkrachoval jen pár let předtím. Na rozdíl od Dubčeka ale dostal šanci tento osobní bankrot zopakovat znova. Se vší parádou a se všemi důsledky pro zbytek národa.

Dům se má stavět na skále, nikoli na písku, říká se v jedné osvědčené publikaci. V níž jsou také popsány důsledky onoho budovatelského úsilí na špatném terénu.Vytěsněné vzpomínky, to je onen písek v základech. A tak se nám ten náš baráček znovu a znovu bortí. Politická garnitura opsala pomyslný oblouk a dnes již stále rostoucí řada našich reprezentantů se od „miloušovské“ party liší spíše jen vnějšími znaky. Postoj k Rusku, ať už se nazývalo formálně jakkoli, představuje dělící linii. A to nejen mezi politiky. Alexandr Mitrofanov to na ČRo Plus s tradiční jasnozřivostí popsal právě 21. srpna v komentáři Spřízněni nesvobodou. Dnes jsou na straně putinofilů samozřejmě lidé tak či onak spjatí s kompartají. Ale i ti, kteří jsou – v duchu starého ruského pravidla „Ja načalnik, ty durak; ty načalnik, ja durak“ – čekatelé na funkce lokálních načalniků v případě, že Rusko vyhraje svůj boj se Západem a bude opět, jako po invazi v roce 1968, diktovat svou vůli českým místodržícím. I ti, kteří ze všeho nejvíce chtějí, aby jim Velký načalnik řekl, kdo je nepřítel, co je třeba dělat a co konkrétně oni dostanou za to, že ho bezvýhradně podpoří. Je jich mezi námi dost. Druzí pak po všech těch zkušenostech nedovedou pochopit, jak může Rusům někdo věřit.

Historik a ukrajinista David Svoboda v Hovorech 14.9.2014 na ČRo Plus to vyjádřil krásně: Češi naprosto zabloudili na své cestě polistopadovou érou. Je to horší než mnichovanství. To bylo neseno reálnou obavou z opakování první světové války. Lidé jako náš premiér či president se nemohou odvolávat na to, že nás čekají nedozírné bědy. Oni se pohybují v poloze mezi handlíři a zbabělci. Nám všem se to však může hrozně vymstít. Ač David Svoboda doufá, že to tak není, národ má skutečně vládu, kterou si zaslouží. Premiér, připomínající netalentovaného svazáčka, odříkávajícího naučený referát na schůzi, je prostě ostudou všech.

Čechům svoboda nikdy moc dlouho nevydržela. Snad proto, že jim vždy tak nějak spadla řízením osudu do klína. Že se za ni nemuselo bojovat. A umírat. Na rozdíl třeba od Poláků. Věci, které člověk dostane zadarmo, si prostě moc necení. A ani si je kdovíjak nehlídá. Další více jak dvacetiletka je za námi, všude vůkol blbá nálada. Cesta do pekel je otevřena. Dveřníci se najdou vždycky.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama