Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Země, kde to všechno začalo

Izrael je malinká zemička, kudy se jde z Afriky do Asie nebo naopak. Rozlohou je menší než Morava, žije v ní něco přes sedm milionů obyvatel, převážně Židů. Rozkládá se na územích starověkých království Judska a Izraele, ty tu byly už před takovými třemi tisíci lety. Naopak název Palestina uměle implantovali Římané po porážce Bar Kochbova povstání. Jméno provokativně odkazovalo na Pelištějce jako odvěké izraelské nepřátele. Nazývat dnes tuto zemi jako Palestinu je asi stejné, jako označovat soudobé Česko coby Protektorat Böhmen und Mähren. Především ale zde vzniklo první monoteistické náboženství a jako místo zrodu ji může označovat celá naše civilizace.

Ať se to komu líbí či nelíbí, je naše civilizace (či to, co z ní ještě zbývá) založena na křesťansko-židovských základech. Monotheismus byl kdysi naprostá novinka, omezující se právě na Izrael, nicméně do dnešního dne ovládl většinu planety. Navíc všechna hlavní monoteistická náboženství vycházejí ze stejných kořenů, a sice ze Starého zákona. Prvních pět knih Mojžíšových pak reprezentují Tóru. Islám sice pramení z téhož, nicméně osvědčuje poněkud „tvůrčí přístup“ k některým kapitolám. Například místo Izáka měl býti obětován levoboček Izmael. Úplný vrchol pak představuje Chrámová hora, kde se nyní nalézá mešita al-Aksá. Teoreticky jedno z nejposvátnějších míst islámu. V praxi to bylo tak, že když kalif Umar, nástupce Mohamedův, sídlící v Damašku, potřeboval svaté místo, rozhodl se z ryze pragmatických mocenských důvodů pro Jeruzalém (o němž jen tak mimochodem není v celém koránu ni slůvko…). Mekku už tehdy ovládali wahábité, tedy pouštět poutníky na cestu tam hrozilo jistou indoktrinací. A tak přišel ke slovu úryvek koránu, hovořící o tom, jak anděl vyzvedl v noci Mohameda, na létajícím koni jej dopravil do nejvzdálenější mešity (al-Aksá) a odtamtud to byl po provazovém žebříku již jen krůček do nebes, kde bylo možno nejen podiskutovat s předchozími proroky, ale sejít se i s Hospodinem. Jeruzalém se tak stal posvátným místem islámu ryze z utilitárního mocenského rozhodnutí (lidského), nicméně to jen násobí zavilost palestinskou, když se jedná o Jeruzalém.

Toto město je středobodem nejen křesťanské, ale pochopitelně i židovské víry. Ta navíc neoperuje s pojmem svatá země, pro ni je posvátný právě jen Jeruzalém. Ve městě je Davidův hrob na Sionu, na Chrámové hoře býval první i druhý chrám, z něhož zbyla Západní zeď, zvaná Zeď nářků. Je tu ale i místo poslední večeře Páně,  Křížová cesta (Via Dolores) i  Chrám Božího hrobu. Ten je spravován pěti církvemi, občas se tu duchovní správci různých denominací i poperou jak chasníci na tancovačce (byť z jiných důvodů). De facto se jedná o pět chrámů v jednom. Jak správně poznamenal Jan Pavel II., díky tomu, že oblast i chrám je dozorován Izraelem, je zajištěn alespoň základní pořádek.

Nicméně rostoucí muslimská agresivita je jedním ze základních parametrů dneška. Verbálně se obrací zejména vůči Židům (alespoň ve Svaté zemi a okolí), jejím hlavním cílem jsou však logicky křesťané. Tím nejsnazším terčem jsou pak křesťané arabští či palestinští. Jejich počet neustále klesá, a to i v regionech, kde druhdy dominovali. Nakonec, než se nechat zabít svým muslimským pokrevním bratříčkem, to je určitě lepší emigrovat. Je historickou hanbou celé západní civilizace, že není schopna ochránit své arabské spoluvěrce či se o to alespoň pokusit. O to více si kydnou něco hnoje liberální intelektuálové a především rádoby liberální média na Izrael a Židy, maskujíce svůj antisemitismus či spíše antijudaismus jakýmsi antisionismem. V tom jsou naši liberálové důstojným dědicem Třetí říše.

Reklama

Snad nejtrapnější (lépe řečeno nejostudnější) roli zde sehrává kdysi hrdý Albion, postupně se transformující v jakýsi Anglistan. Tyto postoje se zrodily z meziválečné podpory Arabů, tehdy podmíněné ryze mocenskými aspekty. Staly se též bezděčným průvodcem pozvolného mocenského úpadku Anglie. Británie se z původního podporovatele znovuosídlení Izraele židovskou populací (Balfourova deklarace) proměnila na svým způsobem spolupachatele holocaustu. Blokování židovské imigrace v nejkritičtější době znamenalo pro mnohé faktický rozsudek smrti. Spoluhráčem tu byl velký jeruzalémský muftí, přítel Heinricha Himmlera a strýc Jásira Arafata. Z této role Angličané nevyskočili ani po zdolání nacismu, jejich chování vůči židovským přistěhovalcům, často nedávno ještě „klientům“ nacistických vyhlazovacích táborů, je ostudou Velké Británie po zbytek času.
Mezitím zaplavily a zaplavují islámští přistěhovalci Británii a mění tam společenské poměry. Jejich ghetta jsou, tak jako všude jinde, uzavřená a vůči okolnímu světu nepřátelská. Devótnost hostitelů však nezná míry. V únoru 2008 canterburský arcibiskup a primas celé Anglie a Londýna Rowan Williams vyvolal polemiku, když prohlásil, že se zdá být nevyhnutelné zavést ve Velké Británii některé aspekty islámského práva. Nejvyšší soudce Anglie a Walesu lord Phillips pak uvedl v témže roce ve svém projevu v Muslimském centru na východě Londýna, že principy islámského zákona šaría by mohly být použity v některých aspektech britského zákonodárství. Zdůraznil však, že není možné, aby v Británii vznikaly islámské tribunály. Alespoň prozatím, chtělo by se říci. Někoho by mohlo napadnout, že jde o trest Boží za ohavné chování v letech třicátých a čtyřicátých. To by ale asi bylo poněkud nekorektní… O holocaustu se na britských ostrovech leckdes pro jistotu už ani neučí, všichni (muslimové i David Irving) přeci vědí, že se jedná o podvod a netřeba je drážditi.

No, a na Blízkém či Středním východě nepřestává být rušno. Tzv. arabské jaro, tak vítané západními liberály, vystřídala skutečná arabská zima. Kde se uskutečnily jakž takž regulérní volby, všude vítězí islamisté. Naposledy v Egyptě, kde totálně ovládli volební scénu a kde fundamentalistické Muslimské bratrstvo vypadá ve srovnání se salafistickou stranou An-Núr (Světlo) div ne jako nějací pokrokáři. Bude tedy z našeho pohledu úspěch aspoň to, když nebudou zakázány plavky (samozřejmě jen pro cizince)? Hrozí, že koptští křesťané, tedy něco mezi desíti až dvaceti procenty populace, budou mít prostě smůlu. Ani pes (západní) po nich neštěkne. Otázka nestojí tak, jak ji položil časopis (opět anglický) Economist. V článku, otištěném nedávno i v Respektu („A vítězem se stává…“), si klade řečnickou otázku, zda Arabové a demokracie opravdu nejdou dohromady. Ne, islám a demokracie jsou nekompatibilní, což dokládá třeba i vývoj v Turecku. Nakonec demokracie je západní vynález a není obecně jinam tak jako tak moc exportovatelná. Stoupne-li ovšem i v tradičních demokraciích podíl obyvatelstva, jemuž je demokracie bytostně cizí, přes určitou míru, je v sázce sama demokracie a svoboda, aspoň tak, jak tyto pojmy chápeme my.

Liberální média si jaksi neví rady, co s tím počít. Očekávaná demokracie západního střihu ne a ne vypuknout. Příkladem může být třeba již zmíněný časopis Economist, kdy se ve shora uvedeném článku i v mnohých jiných jako tonoucí stébla stále chytá naděje: Vždyť oni třeba nebudou tak zlí. Ne, nebudou. Budou dost možná ještě daleko horší. Vzpomeňme na Irán a fatální omyly Západu. Nelze vyloučit, že se blížíme dost možná k bodu mohutné konfrontace, nikdo na Západě se ale na ni nikterak nepřipravuje. Vždyť třeba ani nepřijde, že. Snad. Pokud ale vypukne, pak nás dějiny přistihnou s kalhotami příslovečně dole. Ona kritická jiskra může přeskočit v Iránu, na Suezu, ve Svaté zemi… Možností je přehršle. Rozhodně nikdo v tomto momentě necítí potřebu prohlubovat vztahy s jediným skutečným a trvalým spojencem i civilizačním souputníkem, kterého Západ v oblasti měl a má. Aspoň se tu pak nabídne možnost svést vinu za naše selhání na Izrael, který se drze odmítá nechat zničit.

V té malé zemičce, kudy se chodí z Asie do Afriky a naopak, to vše začalo. Přinejmenším naše civilizace. Nedá se vyloučit, že to tady vše i skončí. Na každý pád, přiznat Izraeli právo na sebeobranu, to leckomu zavání pěkným imperialismem (kolonialismem, případně něčím jiným hodně odpudivým). Jenom dějinami nepoučený naivka si však může myslit, že nás to pak nějak mine či že jen alespoň získáme nějaký ten čas navíc. Příklad Mnichova učí, že pravý opak bude pravdou.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama