Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Země na okraji

Ukrajina je země na kraji či na okraji. Nikdy nebyla přesně definována, její hranice byly pohyblivé. Populace různorodá. Samostatnou se stala – pomineme-li krátké intermezzo po bolševické revoluci – až po rozpadu SSSR. Podle profesora Huntigtona patří k možným scénářům rozpad Ukrajiny podle kulturně-civilizační hranice. Mezitím se opět dostala Ukrajina do hledáčku světových médií. Důvod zůstává stejný, střet civilizací.

Ukrajina se dostala do zorného pohledu médií nejprve oranžovou revolucí, pak jejím postupným pádem a rozkladem. Hrdinové revoluce nejprve smetli staré sovětské kádry, aby se pak požrali navzájem. Jak se ukazuje stále a znovu, destruovat staré pořádky je úkol nesrovnatelně jednodušší než konstruovat ty nové. Navíc v prostředí, kde chybí elementární politická i společenská kultura. Konec konců, pohled do našich vlastních řad tomu může jen přisvědčit. A tak oranžový president Juščenko, jenž krátce před tím spíše štěstím přežil pokus o atentát, nejspíše ze strany ukrajinských či ruských tajných služeb, se ocitl ve fatálním konfliktu s další oranžovou superstar, premiérkou Tymošenkovou. Výsledek je tristní. Juščenko v zapomnění a Tymošenková ve vězení.

K moci se potom dostal poražený z oranžové revoluce, Viktor Janukovyč. Na volební podvody, jež tuto revoltu vyprovokovaly, se promptně zapomnělo. Presidentova minulost se v lepším případě nepřipomíná, v horším po horst-wesselovsku kašíruje či spíše přetváří. Jeho zatímní život a dílo shrnuje přehledně Tomáš Brolík v prvním prosincovém Respektu z loňského roku pod titulkem Pro dobro mé (a Ukrajiny). Janukovyč se již jako teenager připojil k místnímu gangu a v pouhých sedmnácti byl poprvé odsouzen za loupež na tři roky. Za „příkladné chování“, což dle znalých pamětníků svědčilo spíše o příkladné spolupráci s bachaři a donášení, byl propuštěn již po půl roce.

Ve dvaceti si odseděl dva roky za středně těžké ublížení na těle. Vyšetřování se tehdy nezvykle dlouho táhlo. V Brolíkově článku je citována říká ukrajinská novinářka Jana Viktorovičová. Ta říká, že dnes už nelze ověřit teorii, že původní, mnohem vážnější obvinění ze znásilnění prokuratura stáhla výměnou za spolupráci s KGB. Janukovyč je dnes formálně očištěn, byť pod příslušným dekretem je podepsán soudce, jemuž bylo v roce 1973 plných sedm let. Asi dost na to, aby pochopil, k jaké nespravedlnosti došlo. Celá pravda je zamčena na sedm západů v moskevských archivech, které mohou sehrávat dodnes roli při ovlivňování chování nejen bývalého doněckého gangstera. I zde bychom si přes naši západní pýchu měli připustit další pohled do vlastních řad, konkrétně na některé špičkové politiky a další hybatele posledních dvou dekád.

Reklama

Že však vyznat se v brutální pouliční kriminalitě neznamená být úspěšným promotérem sofistikovaného organizovaného zločinu, je obnošená vesta a zlovolné jazyky by mohly tvrdit, že dokladem toho je ukrajinský president osobně. Janukovyč je mistr v lavírování. Celou dobu vlastně nic jiného nedělá. Pravda, od převzetí vlády si postupně uzurpuje stále více a více moci, kriminalizuje opozici a rozhodně nechudne. Jenže najednou neví kudy dál. Překvapivě odmítl evropské námluvy (ne ovšem neodvolatelně), nechal si za to náležitě z Moskvy zaplatit, v momentě, kdy ale narazil na větší než očekávaný odpor tápe. Dosáhnout funkčního řešení, ať už tím či oním směrem, to by si prostě vyžadovalo dosti odvahy. A tou Janukovyč nedisponuje celou dobu jako politik a nedisponoval jí zjevně ani ve svých mládežnických aktivitách. Ani oligarchové, na nichž je bytostně závislý, mu jednoznačnou radu neposkytnou.

Ukrajinu zatěžuje několik fatálních problémů. Jak již řečeno, nikdy nebyla kodifikována jako země, jako stát. Byla onou zemí na kraji, či spíše na okraji. Zemí mezi původně polsko-litevskou unií, Uhrami, osmanskou říší a Ruskem. Posléze mezi Polskem, Rakouskem a Uherskem a Valašskem, následně Rumunskem na jedné straně a Ruskem na straně druhé. Z jihu k tomu přistupoval turecký Krym. (Ten posléze Chruščov Ukrajině „daroval“, nikdy k ní předtím nepatřil.) Hranice historické Ukrajiny byly pohyblivé, hlavně ale země byla trvale rozdělená. A právě ona dělící čára se celou dobu posunovala od východu na západ.

Ukrajina se stala svébytným státem až v jedenadevadesátém roce, po rozpadu sovětského Ruska. Nepočítáme-li ovšem spíše jepičí život samostatné Ukrajiny v letech občanské války po bolševické revoluci. Té ale velice záhy zatnula tipec Rudá armáda, která vložila Ukrajinu do šťastné rodiny svazových republik, což bylo spíše eufemismem pro staré dobré gubernie. Následovala leninská a poté stalinská pacifikace země, asi aby umožnila Ukrajincům prožívat to správné sovětské štěstí. Vyvrcholením toho pak byl uměle a záměrně vyvolaný masový hladomor v obilnici Evropy. Ten způsobil smrt milionům Ukrajinců. Ty můžeme bez rozpaků označit za zavražděné. A taky přetvořil schopného a pracovitého ukrajinského rolníka na líného a neefektivního kolchozníka.

Pro pochopení dnešní situace je třeba si připomenout i to, že některé součásti dnešní Ukrajiny, jako třeba Lvov (známý jako Lemberg) s okolím, Bukovina a další padly do ruských spárů teprve v roce 1939 následkem paktu Molotov-Ribbentrop, tedy díky spojenectví duchovních souputníků Stalina a Hitlera. Podkarpatskou Rus tento osud potkal dokonce až v čtyřiačtyřicátém. Do té doby tato území náležela ke Střední Evropě. Hovořit o Západu by bylo nadnesené. Nicméně Mitteleuropa jako geopolitický faktor v dvacátém století vyšuměla a dnes vede dělící linie mezi Východem a Západem.

Dějinami Ukrajiny se jako červená niť táhne dilema vztahu k Rusku. Dříve, pravda, i k Polsku. S Poláky válčil v polovině sedmnáctého století kozácký ataman Bohdan Chmelnický. Když začal prohrávat, obrátil se s žádostí o pomoc k ruskému caru Alexejovi. Nějaká autonomie tehdy přislíbena byla, ale to ruští vládcové vždy považovali za povedený vtip. A tak se Chmelnický stal via facti hrobařem samostatné Ukrajiny, ještě než se tato stihla osamostatnit. Jenže, jak šel čas, východ Ukrajiny se stal ruským a pravoslavným (i pro Janukovyče je ukrajinština cizí a dosti neznámá řeč). Západ země potom skutečně ukrajinským a uniatským. A řečtí katolíci, jak známo, uznávají autoritu papeže. Vztahují se tedy logicky na Západ, pravoslavní pak právě naopak.

O Ukrajinu se pomyslně přetahuje Evropa s Ruskem. Tento spor dnes nemá a nemůže mít řešení. Tak jako východ Ukrajiny tíhne k Rusku, k němuž prostě patří, tak západ naopak hledá inspiraci za svou západní hranicí, kam se cítí patřit (a kam i dost dlouho a do značné míry náležel). Aby to nebylo tak jednoduché, i pro řadu východních Ukrajinců je evropský model pochopitelně lákavější než zvetšelý ruský. Řadě západních Ukrajinců je to vše na druhou stranu zase vcelku lhostejné. V této chvíli jsou všechny eventuality možné. Ta nejhorší varianta, tedy násilné potlačení, stejně jako nějaká dohoda, která pod určitou konstelací na nějaký čas stabilizuje situaci. Otázkou je, jak dlouho může přetrvávat stávající status quo. To celé je podbarvováno tím, že opozice, krom toho, že je nejednotná, nemá pod kontrolou radikálnější část demonstrantů (či revolucionářů?). Některé složky Janukovyčova režimu by zase asi neváhaly použít osvědčené metody prvních let vlády sovětů. Nejstabilnějším řešením by bylo ono huntingtonovské rozdělení země. To ale není příliš pravděpodobné. Byť už se to nyní úplně až tak nevylučuje.

Nebyl by to český president, aby do hry nevstoupil neotřelým způsobem. Pozval ukrajinského presidenta do Prahy a přes sílící protesty na svém pozvání sveřepě trvá. Prý proto, aby mu mohl poradit, že řešením by byly předčasné volby. Něco podobně novátorského Janukovyčovi ještě nikdo nikdy asi nenavrhl. A i proto je potřeba to říci osobně a nevolit třeba formu dopisu. I současná vláda je asi příliš slabá, aby tyto kousky presidentovi zarazila. Ne tedy že by ji k tomu chyběly kompetence. Zatím český president odcestoval mezi své, do policejního tábora jménem Soči. A tak si člověk může tak leda postesknout: Inu, svůj k svému. Či ke svým.