Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Život a doba dvou presidentů

Před třemi lety zemřel první český president. Symbolicky byl i posledním presidentem československým. Zakladatel - byť nedobrovolný - novodobého českého státu si tak přes více jak půlstoletí podal ruku s tvůrcem československého státu. Ten odešel před více jak sedmasedmdesáti lety. Obě osobnosti toho spojuje více než je povrchnímu pozorovateli zřejmé. K oběma lze míti tisíce výhrad, nelze je však hluboce nerespektovat.

Zdánlivě největší rozdíly mezi oběma presidenty jsou v jejich původu a formálním vzdělání. Opravdu jen zdánlivě. Jedovatá slina jeho nástupce představila Václava Havla jako princátko z bohaté rodiny, narozeného se zlatou lžičkou v ústech. Inu, rodina Havlových opravdu patřívala k těm bohatým. Díky úsilí a schopnostem svých členů, tuto drobnost ale záštiplný následovník jaksi pominul. Lucerna, Barrandov, ale i mnoho dalšího se jaksi samo od sebe nevybudovalo. Ani filmové ateliéry a tradice českého filmu, v středoevropských poměrech nic až tak samozřejmého. Jenže, sotva byl český film na světě, už jej – za války – převzali Němci a hned po nich ho znárodnil vděčný národ. Ten pak pro jistotu o pár let později zabavil i zbývající majetek a rodinu „kádrově“ odsunul. Princátko, jak svého předchůdce nazval nejmoudřejší z Čechů, se pak mohlo pouze vyučit chemickým laborantem. Pravda, večerním studiem se dobralo i maturity, vysoké školy mu však zůstaly zapovězeny.

TGM pocházel naopak z velice skrovných a prostých poměrů. Rodiče byli zaměstnanci na hodonínském statku Nathana Redlicha. Matka, ač jménem Kropáčková či Kropaczkova, byla německé národnosti, negramotný kočí, jehož naučil číst právě až jeho syn, byl Slovákem. Velice citlivý byl Masaryk na narážky o svém nemanželském původu. Tato až přecitlivělost napovídá spíše nejistotu. Jistěže, je možné, aby syn sotva gramotného kočího exceloval na gymnasiu a následně universitě. Nicméně není až tak pravděpodobné, že by byl vyloučen z elitního brněnského gymnasia (samozřejmě německého) a současně ze všech ústavů v říši a s mírnou nadsázkou o pár dní později nastoupil na ještě elitnější gymnasium ve Vídni. Hlavním podezřelým byl právě baron Redlich, konvertita a člen významné finančnické rodiny, blízké trůnu. Daleko zajímavější podezření ovšem „insinuuje“ Jiří Gruša ve své knize Beneš jako Rakušan. Představa prvního presidenta coby levobočka předposledního císaře, byť jen v letmém náznaku, je opravdu zajímavá.

Masarykovo češství pramenilo z jeho vědomého rozhodnutí. Na to se hodně často zapomíná. Docentem se stal na universitě vídeňské, profesorem krátce nato na nově založené české universitě pražské. V tehdy provinční Praze se stal ohniskem řady konfliktů, jež započaly sporem o Rukopisy a vrcholily hilsneriádou, kdy mu jeho čeští studenti kraválem zablokovali přednášky. Na rozdíl od současného presidenta – populisty by opravdu mohl vyprávět o řvoucím davu. Jemuž ovšem přes veškeré riziko neustoupil. Stal se i opakovaně poslancem říšské rady, původně za mladočechy, pak založil stranu vlastní, realistickou.

Reklama

O osamostatnění počal uvažovat až začátkem Velké války. K tomu bohužel přispělo i čím dál větší podřízení Rakouska Německu. Tato tendence se objevila již před válkou, s postupem války však Rakousko-Uhersko se de facto stalo německým vazalem, zejména po krachu pokusu císaře Karla o separátní mír. Masaryk, který do exilu odcházel již v důchodovém věku, ztrácel celkem logicky pružnost ducha, o to více vyvstávala jistá umanutost. Ta se masivně projevila v dobách jeho presidentování, ať se již jednalo o ono úporné lpění na vybraném nástupci, který prostě musel v každé vládě být zahraničním ministrem (ať již své zemi škodil sebevíce), či o různé causy, například generála Gajdy. V tomto případě sveřepost a zavilost přesáhla míru zdravého rozumu, kdy se president byl schopen vážně opírat o svědectví sovětského vyslance (nominálně šéfa zájmové mise), jenž dosvědčoval Gajdovu spolupráci právě se Sověty.

Specifickým případem byl vztah ke Slovensku. Paradoxně proto, že TGM byl etnicky napůl Slovákem. Slovensko ani Slováky ale vůbec nechápal. Zásadním omylem byla konstrukce Československa jako takového. Když už k ní ale vůbec došlo (hlavním důvodem bylo zvětšení malého státu a posílení slovanského živlu), mělo být vše asi jinak. Československý národ, umělý to výtvor, jenž napochodoval do ústavy coby národ státotvorný, byl spolehlivým hřebíčkem do rakve společného státu. Slováci ho nikdy nepřijali, ostatní menšiny vyčleňoval. Dalším byl ale i protikatolický postoj české většiny i samotného Masaryka, což muselo na převážně katolickém Slovensku probouzet permanentní zlou krev. Že je ale Slovensko až bigotně katolické, prostě TGM ani jiní jaksi vůbec netušili. Ani jim nepřipadlo jako překážka, že oba národy spolu koexistovaly naposledy před více jak tisíci lety, kdy vlastně jako takové ještě neexistovaly. Slovenské národní aspirace zhola nechápali. Výsledkem byl permanentně nestabilní stát, což bylo i jediné, co tomuto státu vydrželo až do jeho konce.

Plejáda“mezi-presidentů“ nic moc nenabízí. Po „presidentu-osvoboditeli“ přišel „president-budovatel“, zlovolná, do sebe zahleděná postavička, jehož krátkozraká zahraniční politika byla jedním z momentů, vedoucích až do Mnichova. Jehož mindráky pomáhaly zavést zemi dobrovolně do ruského chomoutu (v sovětském Rusku se ostatně zhlížel již od třicátých let, ne-li dříve) a následně i bolševické totality. Pochopení lze snad nalézt pro Emila Háchu, jenž o pozici, již fatálně neustál, vůbec nestál a od počátku to považoval za vynucenou oběť. A alespoň zachraňoval jednotlivce, dobře věda, že bude nakonec proklet. Byl to prostě velice hodný, inteligentní a schopný člověk, jenž se v nesprávnou chvíli ocitl na velice nesprávném místě. Gottwald, titulovaný „president – sjednotitel“, syfilitik, alkoholik a masový vrah. Poslední z přídomků lze ovšem vztáhnout i na jeho dva následovníky, přezdívané Ušaté torpédo a Antonín Sličný. Krom jiného je spojovala minimální inteligence až tupost s maximální vyčůraností. Pak dvojnásobný válečný hrdina, jenž ovšem byl vždy loajální toliko Kremlu a byl i jeho oddaným a poslušným satrapou. A nakonec slovenský buržoazní nacionalista, v němž se vysoká inteligence pojila s totální bezcharakterností.

Stejně jako Masaryk, i Václav Havel osvědčil svou odvahu i pevnost zásad v kritických chvílích, díky vnější konstelaci ovšemže v daleko horších kulisách. Možnost emigrovat a pohodlně žít v civilizovaném světě měl a odmítl, v kriminále málem zemřel. (Nechtějme od normalizačního Klause, aby něco takového vůbec chápal.) Podobně jako Masaryk byl mezinárodně uznávanou osobností. Díky mediálně propojenému světa v ještě daleko větší míře. Jeho presidentura poskytla Česko-Slovensku (jež poněkud nesmyslně hájil až do konce, což mu Slováci nikdy ale zase nepřiznají) a pak Česku poněkud nezaslouženou pozici a výhody. Což mu zase nemalá část české populace ve své zaprděnosti nikdy neodpustila…

TGM si svého nástupce vybral či spíše vyvzdoroval, VH se k takovéto možnosti nepřiblížil ani na dálku. V obou případech to ale dopadlo stejně, tedy katastrofálně. Přitom možnosti zde byly, zejména v druhé případě. Otakar Motejl byl vynikající nápad a byl by i stejně dobrý president. nejspíš proto proti němu počala záhy štvavá kampaň. Klausovi protikandidáti (vyjma jeho oposmluvního dvojčete) představují dodnes přehlídku promarněných šancí. Jan Sokol, Jaroslava Moserová… Jak je v české politice zavedeným zvykem, zvítězila nejhorší možní varianta. A její nositel se na zemi i politické kultuře podepsal nezapomenutelným způsobem. Leckdo vrtí hlavou nad tím, proč své působení završil velkou tunelářskou amnestií. Expresident je nám stále dlužen vysvětlení a asi i zůstane. Aspoň by se mohl vyjádřit k (snad) pomluvám, že vše bylo následkem jakéhosi vydírání kvůli čemusi.

Masaryk i Havel si prožili posmrtně (ale i za života) brutální kampaně. TGM za druhé republiky, pak samozřejmě za války a po krátkém mezitotalitním intermezzu (jež ovšem k nějaké svobodě či demokracii mělo dosti daleko) po dlouhé čtyři dekády. Proti Havlovi rozjel zběsilou kampaň jeho nástupce, který již definitivně odhodil západní sáčko a odhalil tak rubašku hodně drsného střihu. Přisazuje si i stávající hlava státu, která zjistila, že i její srdce bije na Východě a jako společenský vzor udává čínský model. Právě na Havlovi a jeho nástupcích (stejně do jisté míry i na Masarykovi a Benešovi) lze dokumentovat českou rozpolcenost mezi Východ a Západ. Otázka, která zdánlivě byla rozseknuta ve dvacátých a pak v devadesátých letech leží opět na stole. Oba dva Salieriové nyní dští na svého Amadea oheň a síru. Asi proto, že si počínají uvědomovat, že za pár desítek let o nich v dějepise zůstane jen pár nelichotivých poznámek, zatímco jejich předchůdce se bude těšit setrvalému zájmu a sympatiím. Ono už to začíná být pomalinku vidět již dnes.

Krátká existence Československa je orámována dvěma presidenty, kteří oba byli mimořádné osobnosti mezinárodního formátu a dosahu. K tomu mezitím je snad lepší se ani nevracet. Na počátku obnoveného českého státu stojí tedy opět ona osobnost. Jak to bude do budoucna, těžko říci. První dva následovníci naplňují ty nejhorší předtuchy. A tak alespoň Havlovi a Masarykovi lze přes všechny možné výhrady bez zaváhání říci: Děkujeme, páni presidenti.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama