Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Zn.: Hledá se rasista

Rasismu se v Česku věnovala celkem minimální pozornost. Platilo to i pro česká média. A najednou je vše jinak. Stojí za tím fotbal. Český fotbalista bílé pleti něco zašeptal skotskému fotbalistovi pleti černé a oheň je na střeše. O co vlastně šlo? Jsou Češi větší rasisté než jejich sousedé na západ od Aše? A co se to děje na dnešním Západě, jaká hra se to vlastně hraje?

Levicová média jsou v pohotovosti. V Respektu vyšly dva články na dané téma, v dvanáctém čísle A ještě krátce ze sportu Marka Švehly a v patnáctém Kdo je tu rasista? Tomáše Lindnera a Jiřího Soboty, tentokrát dokonce jako téma čísla. Vyjadřovali se k tomu i další, Jaroslav Spurný, také třeba vcelku seriózní Ondřej Konrád na vlnách ČRo Plus, a tak dále. (Výkřiky z Hradu radši pomiňme.) Hysterie, jež se vyvinula na základě jednoho špitnutí v emocích hry, je ale úplně o něčem jiném. Chopili se ji též – a možná zejména – tací, jimž je jinak fotbal zcela cizí. (K čemuž se hrdě hlásí i autor těchto řádek. Tedy k té cizosti fotbalu.)

Co se tedy stalo? Skotský fotbalista málem přizabil kung-fu kopem brankáře Slavie. Útok téměř vražedný. V rámci hry. Byl vyloučen. Asi deset minut poté došlo k faulu, kdy skotský hráč kopl míč do hlavy ležícího slávisty, další se do něj snažil kopnout. Leccos z toho skutky, za něž by si pachatelé – stalo-li by se to mimo hru – šli dost možná sednout. V té chvíli český fotbalista (bílé pleti) řekl v reakci na to skotskému fotbalistovi (černé pleti) něco. Asi nepěkného. V rámci hry. Ten mu pak měl dát pěstí v tunelu při odchodu ze hřiště. Už po hře. A pak začala hysterická štvanice, ovšemže nikoli kvůli brutálnímu násilí, ale kvůli verbálnímu napadení. Není-li tu termín „napadení“ ovšem příliš silným vyjádřením. Příznačný byl verdikt UEFA. Skot za brutální a až vražedné násilí čtyři distance, údajně ublížený černý hráč, který slávistického tvrdě fyzicky napadl po utkání, tři distance, Čech (bílý) za neprokazatelný verbální atak deset. Zvrácenost tohoto přístupu je očividná, nikoli ovšem pro levicové aktivisty. A to pomíjíme, že ve vypjaté atmosféře při hře padne leccos, co by normálně nepadlo. A lze to jistě pochopit. Po hře už se pak ti normální chovají normálně.

Zcela symptomatické je, že všechny ty „agitpropčíky“, ale také UEFA, jež se snaží „jít s dobou“, vybudí do běla nikoli ono brachiální násilí, ale ona poznámka. Jsou, stejně jako černý fotbalista – ten je jinak evidentně násilníkem – velice přecitlivělí k čemukoli, co lze podezírati z rasismu. Bílých vůči černým, to je dnes ten jediný „úředně uznaný rasismus“. Opačně je to jaksi – podle těchto představ – pochopitelné. Hrubé násilí je zjevně v pořádku. Samozřejmě, když je pácháno minoritou, nejlépe černochy. Kteří byli přece dlouho utlačováni a mají na to jaksi právo. Alespoň dle levých liberálů a radikální levice vůbec. A je úplně jedno, jedná-li se o ono zmiňované násilí na hřišti nebo násilí řádící a rabující lůzy v ulicích.

Podobnost lze hledat v dnešní Americe, kde k tomu mocně přispívá ono zmiňované – a třeba dodat, že skutečně vysloveně rasistické – hnutí Black lives matter. Možná by stálo za to se zamyslet, zda černošský či jakýkoli jiný rasismus není prostě jen rasismem. Jenom zaměřeným proti někomu jinému než jsme bývali zvyklí. A také to nepřehánět s přecitlivělostí či hyperkorektnismem. Dnes ovšem jsou předmětem ochrany toliko menšiny, ať již skutečné či vyfabulované. Nazvěte řádící chátru v ulicích pravým jménem a vyškrabou vám oči. Použít termínu „white trash“, tedy bílá lůza, lze bez následků i do titulku knihy.

Článek Kdo je rasista? se zejména snaží hodnotit míru rasismu u nás a na Západě. Nehodnotí však podstatu, ale vnější aspekty. Tedy spíše míru korektnismu. Známkování podle ochoty poklekat před zápasem – co je to proboha za zhůvěřilost? – je pak zcela scestné. Je to jen přistoupení k rituálům, jež se snaží společnosti implantovat agresivní radikálové. Asi jako tady svého času nutili bolševici lid provolávat „ať žije první máj“ či podobné pitomosti. A lid provolával. Proč by si komplikoval život. Není jediný rozumný důvod, aby se kdokoli svéprávný k těmto exhibicím (těžko to nazývat jinak) připojoval. Pokud je ovšem sám upřímně necítí jako vyjádření svých pocitů. K něčemu podobnému ale nelze nikoho tlačit, jinak tu máme opět ten „první máj“.

Co ale všeobecně chybí, je seriózní hodnocení situace jako takové, tedy i toho, co bylo spouštěčem současného neklidu. Občas přehnané policejní zákroky, to jistě. Na druhé straně tu je ale extrémně vysoká kriminalita černošské populace. Statistiky stojí za opakování (čísla jsou známá, ze zdrojů FBI, zatím je bylo možno zveřejňovat). Z údajů amerického statistického úřadu za rok 2018 vyplývá, že nejvýznamnějšími etnickými skupinami jsou v USA běloši (60,4%), Hispánci (18,3%), černoši (13,4%) a Asiaté (5,9%). Při pohledu na statistiky FBI o zatčení pro podezření nebo obvinění z trestné činnosti za rok 2018 jsou na prvním místě běloši (včetně Hispánců) s 69 % případů, druzí jsou černoši s 27,4 %, dále indiáni s 2,1 % a Asiaté s 1,2 %. Více než polovinu zatčených tvoří černoši ve statistikách o vraždách a zabití (53,3 %) a o loupeži (54,2 %). Pokud jde o pravomocně odsouzené ve výkonu trestu, mají podle informací na stránkách Federálního vězeňského úřadu převahu běloši (a Hispánci) s 58,1 %, druzí jsou černoši s 38 %, třetí jsou indiáni (2,3 %) a čtvrtí Asiaté 1,5 %. Pohled na tyto statistiky poněkud dává pochopit nervozitu amerických policistů.

Nelze přehlížet ani omlouvat bílý rasismus, to v žádném případě. Ale je tu také černošský rasismus, jehož špičku představuje dnes rasistické hnutí BLM. (Jde ale spíše o špičku ledovce). A není to nic nového. Nedávné rozhlasové Příběhy 20. století uvádí příběh Hany Palcové a jejího syna Lukáše. Ti se jako emigranti ocitli – a mohlo to být v osmdesátých či raně devadesátých letech – na chvíli v obklopení černošským rasismem. Byť se tomu tak dnes nesmí říkat. Lukáš tehdy chodil do školy, kde byl jediným bílým žákem. Pravidelně byl šikanován. Ale jednoho dne poprosil maminku, ať už ho neposílá do školy, jinak ho tam zabijí. Dost možná, že by se to stalo. (Ony události jsou jen drobností v celém vyprávění, jež se jinak týká jiných témat.) Stojí to opravdu za poslech, zájemci si to najdou na https://hledani.rozhlas.cz/iRadio/?stanice%5B%5D=%C4%8CRo+Plus&porad%5B%5D=P%C5%99%C3%ADb%C4%9Bhy+20.+stolet%C3%AD&zobrazNevysilane=1. Zazní tu však i další podnětná myšlenka. Američani komunismus nechápou, nikdy to nezažili. Tomuto nebezpečí prostě nerozumí. Asi jen proto může extrémní levice v Americe tak řádit. A být tak nebezpečná.

Flagelantství se stalo jakousi módou současného Západu, přesněji jeho levé části. Neustále se za něco omlouvat. Trochu to implikuje dojem, že co naše civilizace kdy udělala, špatně udělala. Třeba však míti na zřeteli, že tato naše, tedy západní civilizace, není civilizací těchto hlasitých radikálů až extrémistů. Cože je tou jejich civilizací, to nyní těžko říci. Důvodem výčitek jsou rasismus, otrokářství (leč o tom arabském, co do rozsahu převažujícím, ale i o tom černošském ani slova) či kolonialismus. Třeba takový kolonialismus jistě přinesl spoustu zla, ale i mnoho dobrého. Nic není černobílé. Jen tak na okraj, pro ilustraci, mnozí dnes lkají nad osudem (vyspělých) indiánských civilizací, Aztéků či Inků. Jenže. Tyto civilizace byly natolik brutální a agresivní, že porobené národy (též indiánské) daly přednost podpoře španělských nájezdníků. Byli daleko přijatelnější než místní uchvatitelé.

Myslí si svět, že Češi jsou rasisty? Svět má nejspíš úplně jiné starosti. Pro radikální levici, jež ovšem ovládá většinu dnešních médií na Západě, toto ovšem téma je. Názory běžných lidí se od ní obvykle silně odlišují. Byť se tito lidé již pomalu obávají dát své postoje veřejně najevo… Míra svobody v západním světě povážlivě klesá. A právě to je skutečně vážný problém, který by si zasloužil – na rozdíl od nějaké nadávky ve víru sportovních vášní vyřčené – opravdovou pozornost. Dost možná je u nás citlivost na omezování svobody trochu vyšší. Ne snad, že bychom byli lepší, ale nemalá část z nás si ještě časy nesvobody pamatuje osobně.

 

Blog je zčásti založen na komentářích k uvedeným článkům.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama