Civilizované země se poznají nejlépe podle toho, že se tam lidé, ale zejména instituce chovají slušně a dodržují zavedená pravidla, aniž by cítili potřebu si to zdůvodňovat odkazem na konkrétní paragrafy. A už vůbec ne na jejich doslovnou dikci. Taková anglická královna, kdybychom tedy chtěli zamířit do kolébky moderní demokracie, nikterak nemudruje nad tím, zda-li svou trůnní řeč musí přednést v té podobě, kterou jí předložil premiér. Ono to není nikde napsané, jen se to tak po desítiletí či spíše již staletí prostě dělá. Kdyby byl britskou královnou Miloš Zeman, určitě by přednesl vlastní projev. Naštěstí tato zhouba kdysi hrdému Albionu nehrozí a ani hrozit nebude.
Naprosté nepochopení toho, že údělem presidenta je konat a podepisovat i v tom případě, že s danou záležitostí nesouhlasí, provází důchodce z Vysočiny od samého počátku. Viz případ Putna. Vzpomněl si president ještě na to, jak Václav Havel jmenoval Jana Kavana vicepremiérem? A že se z tohoto zahraničního ministra dodnes nedělá dobře od žaludku spoustě lidí. Zeman kombinuje nadbíhání méně přemýšlivé části veřejnosti se systematickým budováním režimu osobní moci. Svým způsobem tak dělá symbolickou tečku za ani ne čtyřiadvacetiletou snahou o budování liberální demokracie v Česku. Svou razancí dostal zemi na rozcestí, možná rychleji než plánoval. Což může být i dobře.
Naprostý úlet představuje srovnávání s de Gaullem. Snad jedině kromě toho, že se oba vrátili k moci v poměrně pozdním věku. De Gaulle byl ovšem válečný hrdina, který nikdy nehleděl na osobní riziko. To dokázal i chováním při pokusech o atentát, těch přestál celou řadu. Před jeho nástupem dospěla čtvrtá republika až do stavu kolapsu. Politické strany nebyly schopny situaci řešit, slabé vlády se střídaly jak svatí na orloji. (Tady bychom jisté podobnosti asi také nalezli.) Ve chvílích hrozícího vojenského převratu byl de Gaulle regulérně jmenován premiérem, předložil návrh ústavy, jenž byl schválen velkou většinou v referendu a který instaloval polopresidentský systém. Pak jako předseda vlády šel do parlamentních voleb, ty s převahou vyhrál a následně byl zvolen ještě Národním shromážděním presidentem.
Posléze předložil voličům k posouzení změnu presidentské volby na přímou, v referendu uspěl, jakož i v následných presidentských volbách. A ve chvíli, kdy poprvé neuspěl se svým návrhem v referendu, bez řečí odstoupil. Tak, jak na samém začátku slíbil. Žádná norma mu to nenakazovala. Snílkovská snaha o restauraci zašlé francouzské velikosti může připadat směšná, některé úlety, jako například zvolání „Ať žije svobodný Québec“ nadělaly spoustu škody, nikdo ale nepochybuje, že de Gaulle byl skutečnou osobností.
Jaké skutečné cíle (krom posílení své moci) president sleduje, o tom se pouze čile spekuluje. Zaznívají i dohady o dohodě s Václavem Klausem, kdyby měly být paralelně rozštěpeny ČSSD a ODS a ve vzniklém marasmu by pak oba opět nerušeně vládli. Vyzkoušeno to mají z oposmluvní éry, i obchodům se tehdy nebývale dařilo. Není také žádným tajemstvím, které mocenské a ekonomické skupiny Rusnokova vláda reprezentuje. V tom navazuje na vládu Fischerovu, za níž se také dály věci. Tehdy se ovšem jednalo o faktickou dohodu obou (tehdy ještě) velkých stran. Ne že by na tom samozřejmě bylo něco mravného.
Možná teď jde především o Temelín a přidělení kontraktu na dostavbu dost možná nepotřebné a nejspíše provozně těžce ztrátové elektrárny té správné straně. Řeči o rozhodování někdy až za rok mohou rychle vyvanout. Kromě symbolické hodnoty adresování této zakázky může jít vedle uspokojování potřeb oněch skupin i o nenápadné zakládání závislostního vztahu směrem na osvědčený Východ. Až dojemná byla návštěva nového ministra životního prostředí. Asi by bylo zajímavé znát i podíl bývalých komunistů v nové vládě. Ta se již pustila čile do díla, nečeká na nějakou důvěru a rozjíždí personální rošády. Třeba ale ví víc než jiní.
Proměna liberální demokracie v autoritativní režim není určitě českou specialitou. Vyskytuje se to v dříve (?) východních zemích, například v Maďarsku. O bývalých sovětských republikách ani nemluvě. Pobaltí je – alespoň zatím – čestnou výjimkou. Politoložka Vladimíra Dvořáková použila v pořadu Hovory na ČRo plus 19.7.2013 výstižného termínu putinizace. Podle ní odpovídá situace v Česku stavu Itálie na konci 20. století. Tehdy se tam prakticky zhroutil systém politických stran, který se udržoval od konce války (a asi v míře nemalé i díky válce studené). Korupce tam byla systémová, stejně jako u nás. Italská aféra se jako celek nazývala Tangentopolis, tedy česky něco jako Úplatkov. Justice smetla politiky. Jenže z celé italské reformy nakonec vylezl Berlusconi, taky žádná výhra. Obecně lze říci, že v této chvíli prožíváme konflikt legitimit. V Rusku byl kdysi za těchto okolností rozstřílen parlament. My ale nejsme tak emotivní.
Postižení čeští politici vidí v zásadě správně hlavní ohrožení ve státních zástupcích. Zejména v těch mladých, nezkažených minulou érou, ale ani devadesátými léty. Pod tlakem veřejnosti Nečasova vláda uvolnila stavidla pro průchod spravedlnosti, nyní však právě její protagonisté začínají hysterický pokřik o prokurátorské republice, státních zástupcích (a policii) utržených ze řetězu, a tak podobně. Nejubožejší je to v případě bývalého premiéra. Kdysi slušný muž a dobrý ministr práce a sociálna. Jenže v určité chvíli byla poptávka po panu Čistém. A kde vzít a nekrást? A tak se dostal na post, pro nějž prostě neměl žádných předpokladů. Nakonec lidí, kteří jsou schopni se takové pozice s úspěchem zhostit, je opravdu méně než málo. Trochu je to reminiscence na Vladimíra Špidlu, ten ale stihl vystoupit z vlaku včas.
Nelehký úkol mu pomáhala zvládat sekretářka, která pomalu vystoupala na mocenský vrchol. Samozřejmě ve stínu svého šéfa. Pronikla i do osobního života. Kdysi se říkávalo: Co je v domě, není pro mne. To je ale nemoderní a přežilé. Nakonec počala úkolovat šéfy tajné služby, a to povýtce soukromými zadáními. A to je největší průšvih, který nemůže nemít dopad na neformální spojeneckou spolupráci. Nejednou zaznělo, že by jen toto bohatě stačilo na pád vlády v jakémkoli civilizovaném státě. Jestliže si to Petr Nečas neuvědomuje, může ho být člověku asi už jen líto. To, že si politici navykli obcovat s prostředky daňových poplatníků (a k těm patří i honorování oněch trafik), překvapí málokoho. Zneužití tajných služeb je ale opravdu o něčem jiném.
To, co Česku chybí nejvíce, jsou elity. Jejich kultivace trvá hodně dlouho. V předvídavějších zemích se jedná o systematický proces. V Čechách se jakés takés elity vytvořily na sklonku Rakouska, pak ale přišla světová válka se vším všudy. Krátká epizoda první republiky byla vystřídána nacistickou okupací a následnou komunistickou vládou. Po padesáti letech přišel převrat jakoby zpět, ale nebylo už moc na co navazovat. A tak máme kvanta zbohatlíků, ale strašně málo bohatých lidí. Do politiky vstupují lidičkové, kteří jsou najednou oslněni mocí, k níž je nikdo nevychovával. Kdo si chce poslechnout esenciální výtažek nepochopení, o co jde, ať si třeba pustí doktora plzeňských práv Marka Bendu v pořadu Pro a proti z 18.7.13. Když někdo přejde ze školních škamen do poslanecké sněmovny, tak za to vlastně ani nemůže. Milionářský synek JFK kdysi roznášel noviny. Sice ho vozil šofér, hodnotu dolaru ale asi pochopil. A to není v žádném případě o sympatiích k tomuto politiku, ale o určitém systému.
Pohled na východ či jihovýchod nám může v praxi demonstrovat, co to je ona putinizace. Kolika pak příslušníkům stávající věrchušky bez ohledu na stranické zabarvení by taková malá putinizace po česku náramně vyhovovala? Ve vlastním zájmu bychom si to měli neustále připomínat. Česko, reprezentované symbolickým trojměstím Hulvátov-Úplatkov-Kocourkov, představuje pro tyto snahy živnou půdu. Neochota přijímat pravidla, pozitivní pojetí práva, to vše nás vzdaluje od západní civilizace. Jak také pravila profesorka Dvořáková, legitimita se odvozuje i od efektivity státu. I z tohoto pohledu by tu předpoklady pro plíživý přechod k autoritativnímu modelu určitě byly.
Svého času si mnozí mysleli, že Václav Klaus bude jen jakousi vybočující výjimkou v řadě českých presidentů. Nyní se ukazuje, že tou bílou vránou byl asi jeho předchůdce. Podobně jako TGM, při všech odůvodněných výtkám, které k těmto mužům lze mít. Před přímou volbou také zaznělo, že vyhraje-li MZ, budeme se slzou v oku vzpomínat na VK. To většina v té chvíli považovala za jakýsi vtip. Dnes se mu už nikdo nesměje.